Článek
Včerejší díl pořadu Extrémní proměny, kde se objevil devatenáctiletý mladík projevující známky vyhoření, arogance a vulgárního chování, mi připomněl vlastní zkušenost ze střední školy. Ačkoliv nikdo z nás nemůže s jistotou říci, co se ve skutečnosti během natáčení odehrálo, podobné situace nejsou v reálném životě výjimkou. Reality show má přece svá specifika a mnohdy i předem připravený scénář.
Na naši střední nastoupil nový učitel tělocviku, čerstvý absolvent. Byl to typický případ pedagogického nováčka čelícího nemilosrdné studentské zkoušce trpělivosti. Všechny holky jeho nervozitu vycítily a začaly zkoumat jeho hranice.
Když jednoho dne polovina třídy neměla sportovní úbor, rozhodl se nám udělit lekci a vzal nás na „procházku“ po dešti do parku. Vracely jsme se celé od bláta, ale účinek to mělo dokonalý – od té doby už každá z nás cvičební úbor nosila svědomitě.
Co však mladý učitel absolutně nezvládl, byl jeho přístup k oplácanějším holčinám. Ve třídě jsme byly tři silnější dívky; já spíše plnoštíhlá a dvě další spolužačky s výraznější obezitou. Okamžitě nás zařadil do kategorie „buřtů“ a nepovažoval za nutné s námi mít slitování či individuální přístup. Netušil však, že mé tělo navzdory plnějším tvarům bylo zvyklé na značnou fyzickou zátěž. Protože jsem holka ze statku.
Můj problém nebyl v pohybu, ale ve stravování. Jedla jsem pouze dvakrát denně, což mi po letech přišlo naprosto normální. Neuměla jsem snídat, svačiny jsem odbývala a obědy často vynechávala. Jedla jsem většinou až večer doma.
Zlomový moment přišel, když nás učitel vzal na atletický stadion s úkolem uběhnout za dvanáct minut co nejvíce koleček. Hubené spolužačky, které v jeho očích představovaly ideál, odpadly prakticky po startu. Naopak já a další dvě dívky jsme se předháněly v počtu uběhnutých okruhů a držely stabilní tempo.
Když to učitel viděl, zůstal stát s otevřenou pusou. Po skončení běhu ke mně přiběhl a s upřímným překvapením přiznal, že ho moje výkonnost velmi mile zaskočila. Od té chvíle mi nabídl individuální přístup a pomoc s tím, jak se dostat do lepší formy.
Následující hodiny tělocviku jsem trávila v posilovně nebo hraním basketbalu, který jsem milovala. Nakonec mi vysvětlil i jídlo, protože jsem se mu svěřila s tím, že nemám hlad a do jídla se nutím.
Učitel díky tomu získal důležitou životní lekci a pochopil, že tělesná konstituce a míry 90–60–90 nemusí nutně odrážet sportovního ducha člověka. Někdy je za plnějšími tvary skrytý potenciál, který potřebuje pouze správné vedení a především nezaujatý přístup bez předsudků.
Podobně jako v onom televizním pořadu i v reálném životě nás první dojem může oklamat. To, co vidíme na povrchu, často neodráží skutečné možnosti, talent či charakter člověka. Třeba se ten kluk opravdu srovná, ale bude potřebovat silnější motivaci – třeba hezkou holku! Protože výmluv měl bohužel plnou pusu.
Tímto zdravím svého učitele Zdendu a děkuji mu za to, že prozřel a dostal ze mě víc, než jsme oba čekali. A všem dětem přeji učitele, kteří v nich vzbudí sportovního ducha, protože pohyb je pro naše zdraví nezbytný.
