Článek
Měli jsme jakési dvoudenní pracovní školení v jednom penzionu uprostřed hlubokých lesů. Byl večer, ostatní se chystali něco popít a zahrát společenské hry, ale mě se zoufale nechtělo. Ne, že bych nebyla společenská, ale prostě jsem neměla náladu a potřebovala jsem si pročistit hlavu. „Půjdu se prosít do lesa, zajdu až k potůčku, cestou se pokochám západem slunce, potěším uši večerním zpěvem ptáků a možná zakopnu i o nějakého toto hříbka. Než bude úplná tma, tak jsem zpátky,“ rozhodla jsem se. A svěřila se se svými plány kolegyni kamarádce, aby mě nehledali. Jenomže ona se zarazila a varovala mě onou rozvitou větou o úchylovi, prý zaslechla kuchařku, jak si o tom povídá se servírkou.
„Ále, babské řeči, určitě to není pravda. A kdyby tam náhodou opravdu byl, stříknu mu do ksichtu pepřák a praštím ho košíkem, stejně si ho beru kvůli těm hříbkům,“ mávla jsem rukou a po večeři opravdu vyrazila.
Krása, klid, poslední šikmé paprsky slunce, západ za protější kopec, ptačí symfonie, energie stromů, prostě pohádka, přesně tohle jsem potřebovala, jen hříbky jaksi scházely. Věděla jsem, že potůček je ještě asi o deset minut dál, fajn, u něj se otočím a pomažu do penzionu.
Nádherně zurčel, já se posadila na padlý strom a čekala, jestli se náhodou neobjeví večerní víla s dlouhými rusými rozpuštěnými vlasy.
„Hýýýýk, uáááá, hýýýk, padej z mého lesa nebo tě zaškrtím, rozsekám na kousky, utopím, spálím a hodím jezevcům!“ Houbeles víla. Takhle to začalo křičet v mlází a místo rusovlásky se přede mnou na paloučku objevil podivný mužík. Měřil přes dva metry, místo oblečení byl porostlý srstí, jen okolo pasu měl něco jako šortky z mladých větviček. Dlouhé pokřivené prsty s přerostlými nehty na rukou i nohou, kostnaté, trochu přihrblé tělo, nepřirozeně hubený krk, na hlavě houštinu místo vlasů a oči, z nichž jakoby mu šlehaly namodralé plamínky.
„Proboha, já snad spím a tohle se mi zdá, takový tvor přece nemůže existovat ve skutečnosti,“ napadlo mě jako první. Štípla jsem se do ruky, zjistila, že nespím, dostala šílený strach, až jsem z toho zblbla, a než abych začala zběsile utíkat, tak jsem se na tu potvoru pěkně nahlas obořila: „Proboha, co tady strašíš? A kdo vůbec jsi? Copak nevíš, že ženské ve vsi tě považují za úchyla a všechny se bojí, že je znásilníš? Nemůžeš toho nechat a jít dělat něco užitečného?“
Asi to dostalo šok, že se toho nebojím, zběsile neprchám a nevolám o pomoc, tak to najednou zkrotlo, sedlo si to na pařez proti mně a spustilo: „Víš, já musím strašit. Už stovky let to mám v popisu práce, jsem totiž divý hýkal, však koukej na ty zuby,“ nu, vycenilo to pár zkažených tesáků.
„Já v podstatě nejsem zlý, jenom mě vždycky bavilo, dělat si legraci z vás lidí. Trochu je vystrašit hýkáním a svým zjevem, to bys nevěřila, jak se každý málem podělal, bezhlavě utíkal, až sešel z cesty a bloudil až do rána. Jenomže poslední dobou už to není jako dřív. Lidi mě začali považovat za úchyla, to rozhodně nejsem, nikdy jsem nikoho neznásilnil, podívej, jak jsem slušně opásaný. Opravdu ubližovat by mě nebavilo. Navíc dneska už nikdo nezabloudí, všichni mají takové divné placaté krabičky, které je vyvedou ven.“
„Kde bydlíš, hýkale, není ti zima, když přijde mráz?“ Přepadla mě zvědavost.
A ono se to hned chytlo mé otázky: „Je, děvenko, je a jaká, to si ani neumíš představit. Mám ukrytou chýši ve skalách, vždycky jsem si tam topil uhlím, ale vy lidé jste si vymysleli nějaké nařízení, a teď už se to nesmí.“
„Proč si teda nezatopíš dřevem, když je ho tady kolem tolik?“
„Dřevem? Víš, kolik lidí sem chodí na dřevo a nosí ho pryč? Kdybych si já začal topit dřevem, tak tu za chvilku žádné nezbyde a já nebudu mít kde bydlet.“ Hejkal si povzdychnul, odněkud vytáhnul fajfku, chtěl si ji zapálit, ale zakroutil hlavou a hned ji zase schoval.
„To jsem netušila, že pohádková strašidla kouří,“ ozvala jsem se udiveně.
„Kouřil jsem, už nesmím,“ pravil hejkal smutně. „Což takhle kolega vodník, tomu je hej, ten kouří na vrbě přímo nad vodou, ale v lese už je to zakázané, prý bych mohl způsobit požár. A přitom nikdo neví, že tahle moje fajfka je kouzelná, vůbec nepálí, jenom dělá čoud.“
Ještě jsme takhle chvíli klábosili, hejkal mi toho na sebe spoustu prozradil, třeba to, že už nemůže tajně pomáhat pastevcům a zahánět vlky, protože ti jsou přísně chránění. Nebo že už si v přestrojení nemůže zajít nechat spravit ty své zkažené zuby, protože na to nemá peníze.
„Proboha, už je tma, jak já se dostanu z lesa ven?“ Zhrozila jsem se, zkrátka jsme se s hýkalem trochu zakecali.
„Neboj, děvenko, neboj, pojď za mnou, já tě povedu,“ odpovědělo to stvoření. Modravé plamínky v jeho očích se rozhořely, až bylo okolo nás najedenou světlo jako ve dne a hejkal mě doprovodil až na kraj lesa. Tam se se mnou rozloučil slovy: „Někdy si na mě vzpomeň a drž mi palce, abyste mi vy lidé svými nařízeními nakonec nezakázali i to hejkání a strašení. To byste mě už úplně připravili o podstatu mého bytí a já bych pak vážně musel za kolegou vodníkem, aby se mě pokusil utopit. Vždyť já ani nevím, jestli jako pohádková bytost můžu vůbec umřít.
