Článek
O to víc mi vadí, když se s ní setkám v prostředí, kam podle mě prostě nepatří. Například v divadelních hrách, ve filmové tvorbě a podobně, někdy je tam těch sprostých slov tolik, až se člověk červená. Nebo dokonce odejde o přestávce.
Výrazně vulgární mluva je znakem ulice a bezdomovců především, tam zřejmě prostě patří a nikoho nepřekvapí. Nikdy bych nevěřila, že v takovém prostředí se oněmi slovy dá sdělit i užitečná dobře míněná informace.
Štráduju si to ráno po Vánocích do práce, chodník je namrzlý, ale já si lebedím ve šněrovacích botách s pevnou podrážkou, kterými mě pod stromeček obdaroval manžel. U metra míjím bezdomovce v rozdrbaném kabátě, somruje po kolemjdoucích na první dávku alkoholu a smrdí na sto honů. Jsem od něj asi dva metry, koukám být co nejrychleji z dosahu jeho zápachu, když vtom se na mě podívá a pronese jedinou větu. Napíšu ji sem v náznacích, doslovně se to nesmí, ale vy jistě pochopíte:
„Do (zadní částí těla), paninko, máte rozvázanou tkaničku, bacha, (lehká ženština), uklouznete na těch (exkrementech)!“
Zarazím se, kouknu na botku, ten maník má pravdu, tkanička vlaje do všech stran, jen si ji druhou nohou přišlápnout. Asi i zrudnu, nevím, do zrcátka nekoukám, jen rychle zapadnu za nejbližší roh a tam si pro jistotu pořádně utáhnu obě boty. Chci jít dál, ale pak mi to nedá. Rychle vyštrachám z portmonky padesátku, vrátím se k tomu pozornému vulgárnímu individuu, řeknu jen: „tumáte, pane, dík za upozornění“ a minci mu šoupnu do kelímku, který drží v napřažené ruce před sebou.
Pak zírám podruhé. On smekne napůl vypáraného kulicha, ukloní se a zcela bez vulgarit pronese chraplavým hlasem: „děkuju, mladá paní, hezký Vánoce.“
Jó, mladá, bejvávalo, tak radši prchám do dáli tou ledovou ranní tmou…
