Článek
Když se jí kadeřnice netrefila do odstínu a ona se od ní vracela domů s lehce nazelenalou hlavou.
Manžel prý nelenil, napustil vanu a uvítal Lenku slovy: „Jé, vám to ale sluší, paní Česílková. Bohužel jsem chudý muž, na rybník nemám, tak jsem vám nachystal aspoň tohle království.“ A odvedl ji do koupelny.
Lenka se zasmála, tak jak byla v letních šatech, skočila do té vany a odpověděla: „Je moc horká, vážený pane, příště budu vyžadovat chladnější nebo vás utopím a vaši dušičku si v hrnku šoupnu na kuchyňskou linku. To abyste mi záviděl, až budu jíst ústřice a kaviár.“
Netuším, jak celá scénka dopadla a jestli je Lenčin manžel už v hrnku, ale jedno vím jistě. Lenka je obrovská šprýmařka a pokaždé, když se sejdeme u kafe, tak se můžu potrhat smíchy. Jenomže tentokrát se mě zaraženě zeptala: „Proč se nesměješ Ireno, připadá ti to hloupé? Řekla jsem něco špatně?“
„Smála, bych se Leni, ani nevíš s jakou chutí, ale nemůžu. Zapomněla jsem si vzít intimku.“
„Inkontinence, Ireno?“ Lenčin zaražený výraz vystřídala zvědavost a účast.
Ano, šlo o inkontinenci, holt už nejsem nejmladší. A právě tahle chvíle mě definitivně nakopla k tomu, abych šla na operaci, ke které jsem se nemohla rozhoupat. Nějaký čas trvalo, než jsem dostala termín, pak špitál, pláště, vůně dezinfekce a operační sál.
„Voperovali jsme vám, transvaginální síťku, která podpírá vnitřní orgány a ta by vás měla zbavit potíží. Zároveň jsme vám voperovali vývod z močového měchýře, který vám odstraníme po zhojení.“ Tak a bylo to. Doktor s laskavýma očima mě informoval, že se holt budu nějaký čas vypouštět čímsi, co funguje jako penis u mužů, ale nic jiného než močit se s tím nedá. Ten učený pán nelhal, když jsem sebrala odvahu se kouknout, spatřila jsem, jak mi z břicha čouhá něco jako zašpuntovaná hadička.
Takže co? Po vzoru některých mužů jsem té věci začala říkat Frantík a připadala si trochu jako obojpohlavní tvor. V obavách, aby si nikdo ničeho nevšimnul, jsem nosila volné věci a bála se dělat krkolomné či prudší pohyby, aby mi náhodou Frantík nevypadnul, Denně jsem ho v místě díry do břicha omývala doporučeným desinfekčním roztokem, aby se mi tam nedostala žádná infekce. A jestli se ptáte na sex, na nula. Prostě to nešlo, i kdybych chtěla sebevíc, styděla jsem se před vlastním manželem.
Chudák Petr, nic se mnou nebylo a navíc musel denně poslouchat, jak to zezačátku nejde, a později, jak se postupně rozčůrávám normálním způsobem. Chyběla mi trpělivost, ale on jí měl za nás oba, za což mu patří můj dík. Pak konečně amputace Frantíka, totiž chci říct vytoužené odstranění vývodu a postupný přechod k normálu, na jehož začátku jsem si na záchodě připadala jako prostatik, kterému to trvá tejden.
Ale jednu věc jsem nevyzkoušela. V údobí s Frantíkem jsme byli s Petrem v divadle, o přestávce klasika, na panáčku liduprázdno, před panenkou fronta jako obstojně rostlý had. „Běž k mušli, když máš ten penis,“ napadlo mě. Odvahu jsem bohužel nesebrala, asi jsem holt bábovka.
Nicméně teď už je to všechno za mnou, funguju normálně a hlavně se můžu bez obav lekat a smát, protože inkontinence je pryč. Když jsem se poprvé po čase rozesmála nad Lenčiným vtipkování, tak z toho ta holka měla upřímnou radost. Vyprávěla mi, jak musela manželovi věnovat kadeř nazelenalých vlasů na památku, než se nechala přebarvit normálně nahnědo a jak ho mrzelo, že už nebude mít doma vodní žínku.
Pak ale zvážněla a řekla: „Ireno, mě tahle operace taky časem čeká a dost se bojím.“
„Neboj, má drahá, mít penis je sice pro ženskou trochu otrava, ale nic to není, to dáš.“ snažila jsem se ji uklidnit. A totéž říkám vám, holky, které už máte pubertu dávno za sebou. Jestli vás trápí inkontinence, jděte do toho a nečekejte tak dlouho jako já. Budete mít po starostech.
