Článek
Byli jsme mladí novomanželé. Toužili jsme po velké rodině. Hodně dětí, pes, kočka. Láska, pohoda, smích. Život to měl s námi naplánované ale jinak. Sny se rozplynuly jako pára nad hrncem, ale vzpomínky zůstanou navždy. Jedna ze vzpomínek mne provází pořád a zvláště o vánočních svátcích, které mám spojeny s rodinnou pohodou, malými dětmi, spokojeným manželstvím. Je to už moc dávno.
Ale hezky pěkně od začátku. Jako v pohádce. Bylo nebylo… Jedno spokojené manželství. Šli jsme se s manželem vyblbnout jednou o víkendu na Matějskou pouť. To byla ještě doba za totality, kdy nebylo tolik stresu, nebyly všude kolem drogy, neexistovaly mobily, na ulicích jste nepotkali bezdomovce. Stáli jste sice fronty na banány, pomeranče, v obchodě byl jen jeden druh pečiva, obyčejné rohlíky za korunu a klasický chleba Šumava. Ale nějak se lépe a klidněji žilo. Asi nostalgie. Šli jsme tedy ulicí a blížili se ke kolotočům. A najednou jsme si všimli, že na chodníku sedí nějaké větší dítě a má před sebou krabici a v ní nějaké chlupaté bílé kuličky, které se hýbou. Přišli jsme blíž a já se totálně rozněžnila a rozšišlala. Klubíčka, ze kterých se vyklubala malá štěňátka. Cedule 100,- Kč před krabicí za štěňátko. Já uprosila manžela, že si pořídíme rodinného člena. Děti jsme chtěli také , ale nedařilo se. A bylo nám smutno. Hlavně mně. Manžel měl odjet na rok na povinnou vojnu a já měla zůstat sama? Ani náhodou. A tak jsme si vybrali. Fenečku. Pojmenovali jsme ji Dášenka, protože se náramně podobala Dášence od spisovatele Čapka.
Na Matějskou pouť už jsme nedošli. Obrátili jsme se na podpatku a šli domů. Ňuchňali jsme se s tím malinkým drobečkem, které nás pořád oblizovalo, pusinkovalo, tmavé malinké oči v tom bílém kožíšku byly jako malé špendlíkové hlavičky. Věčně rozesmáté. Až se mi chce plakat, jen o ní píšu. Byl to náš první psí kamarád. Kamarádka, parťačka do nepohody.
Já vím, asi si někdo řekne, no jo, taky máme pejska, koho to zajímá. Ale nemohu se nepodělit o tento příběh, protože každý příběh nás posouvá dále emočně. A pokud v někom vzbudí emoce jakékoli, pak je to dobře. Dášenka byla nejen úžasná fenečka, byla bílá a vzhledově jako vyšší jezevčík. Nesmírně milá a pubertu do dvou let jsem kolikrát obrečela. Přišla jsem například domů z práce a nemohla jsem otevřít vchodové dveře. To naše Dášenka rozkousala a vyrvala z podlahy linoleum. Po delším, ale úspěšném pokusu se dostat dovnitř bytu jsem viděla ten nepořádek. Chudinka se nudila. Polštáře rozkousané, peří kam se podíváš, okousané rohy zdi. A to jí stačil jeden jediný den. Od té doby jsem si ji brala do práce s sebou. Byla šťastná, já taky, vedoucí už méně. Ale naštěstí byl velmi tolerantní. O pauze jsem skočila s Dášenkou ven, proběhla se, udělala si psí potřebu a tulila se ke mně o 106. Když se nám narodily později děti, věčně je chránila, hlídala. Každé jejich zakňourání a hned k nim běžela a dívala se na ně a monitorovala každý jejich pohyb. Když na ně dosáhla, oblízla je jazýčkem.
Byla i výborná zpěvačka. Obdivovala jsem, jaký má skvělý hudební sluch a nadání. Jakmile v televizi běžel hudební pořad, začala výt. A vyla do rytmu. A vyla a měnila tóny podle písničky. Zvedala tu svou hlavičku a dala si záležet, aby při tom jejím vytí vypadala noblesně. Nechápala jsem to, ale koukala se na ni s otevřenou pusou. Jak je to možné? Říkala jsem si. Ano. Bylo to možné. Naše Dášenka byla opravdu talentovaný pejsek. Moc neštěkala. Ani snad neměla čas. Buď se věnovala hře s dětmi nebo jsme s ní blbli venku na procházce, prostě byla šťastný pejsek.
Nemuseli jsme ji nikdy vodit na vodítku. Ani obojek jsme jí nedávali. Dali jsme ji volnost a svobodu. A ona nám ji oplácela bezpodmínečnou psí láskou a věrností. Běhala nám u nohou, stále si nás očkem hlídala, jestli jsme se jí někde nezatoulali. Její široký úsměv od ucha k uchu se vyjímal v jejím bílém krátkém kožíšku, její růžový jazýček vlál ve větru, když běžela. Smála se pořád. Nikdy už žádný pejsek nebyl jako ona.
Když jí bylo úctyhodných psích jedenáct let, začala mít zdravotní problémy. Začala se méně smát, byla vážnější, více se tulila, už tolik neblbla, na procházkách byla klidnější a těšila se zpátky domů. Zjistili jsme při mazlení, že se jí zvětšuje prsní žláza. Ve 13 letech nám odešla navždy. To už měla prsní žlázu velikosti citronu. Veterinářka nám sdělila, že má neoperovatelný nádor. Tak jsme jí věnovali a opětovali tu největší lásku na světě a poslední dva roky jsme ji pomáhali jak jsme mohli. Pomohli jsme jí do křesla nebo na gauč, protože už si nedokázala vyskočit. V náručí jsme ji nesli do výtahu a ven na vyvenčení. Něžně ji postavili do trávy, ona sklopené oči k zemi, jakoby se styděla udělala svoji potřebu, podívala se na nás, jakoby říkala „tak hotovo a můžeme zpět domů“. Pak to vzalo rychlý konec. Veterinářka ji musela uspat navždy. Doba, kdy nám odešla ta nejlepší a nejvěrnější kamarádka, členka rodiny. Utrhlo nám to všem kus srdce, života. Brečím i teď jen při vzpomínce na ni. Nedá se už nahradit. Jsou Vánoce a já na ni s láskou v srdci vzpomínám. A představuji si, jak tam někde v psím nebi pobíhá s věčně usměvavým výrazem a růžovým jazýčkem vlajícím z pusy a očička září radostí. Krásné Vánoce naše Dášenko!
