Článek
Nejen cestou autobusem, metrem. Ale i na zastávce tramvají, v obchodě, lékárně, snad všude. Potkávám čím dál častěji naštvané lidi nebo takové, kteří věčně na něco nadávají, v horším případě nadávají někomu.
Kolikrát si říkám, zda to je jen přechodné období, které patří k zimnímu období. Zdá se mi to, nebo je to tak, že lidé jsou na sebe více nepříjemní? Kolikrát bezdůvodně? Jakoby si ten důvod vždy někdo našel. Proč proboha? Sluníčko moc nevykukuje, stále je pod mrakem, sněží, mrholí, prší, mraky nad hlavami, dny jsou krátké a noci dlouhé, nemáme z čeho nasávat pozitivní energii. Jaro je sice už pomalu za dveřmi, ale zima se zatím jen tak nevzdává. Taky má na to právo. Vždyť příroda ví nejlépe jak a kdy zařídit, aby se stromy opět zazelenaly, narcisy, tulipány, sněženky, petrklíče opět ukázaly své nádherné květy a ptáci se rozezpívali. Takže nám chybí sluneční paprsky, které pozitivnější naladění podporují.
Tuhle jsem narazila na jednu paní, která stála na zastávce autobusu a pořád hudrovala na vše okolo sebe. Na to, že na silnici jezdí moc aut, na to, že v tom obchodě mají zase vše dražší a nesehnala maso, jaké chtěla, na to, že se musela rozčílit na prodavačku, když jí navážila o dvě deka salámu víc, a korunu tomu dala ve chvíli, když začala nadávat na autobus, který přijížděl a byl po vánočních svátcích stále vyzdoben světýlky. Hudrovala celou cestu až do doby, než jí jedna paní řekla, že je to náhodou moc pěkné (což jsem si myslela také, protože alespoň je prostředí veselejší, a ne nudné) a že by autobusy měly být takto vyzdobeny klidně po celý rok. To už ta paní nevydržela a pustila se do chudáka řidiče. Mladý kluk, sympaťák, milý, usměvavý. Když se do něj paní obula a tázala se ho, proč ta světýlka už dávno nejsou pryč, tak jí odvětil naprosto klidným hlasem a stručně a jasně řekl: „Protože to ještě nesundali.“ Paní na to nevěděla, jak má reagovat. A bylo. Ticho. Konečně. Řidič přidal k své odpovědi ještě kouzelný úsměv, proti kterému se nedalo protestovat nebo jakkoli oponovat. A já si v duchu řekla, ano, tak by se lidé měli chovat. Nenechat se vyprovokovat k nějakému dohadování, které by mohlo vyústit až v nesmyslnou hádku kdo například může za zvyšování cla v USA. Kdyby bylo více lidí, kteří dovedou klidně reagovat, a ještě přidat úsměv a odpálkovat klidnou energií protivníka, bylo by na světě veseleji. I ten autobus byl krásně vyzdobený, veselý a nikomu neubližoval. Na jaře by se mohly autobusy a tramvaje vyzdobit třeba květinami. To by si hnidopiši teprve smlsli.
Další situaci s nerudným člověkem jsem týž den zažila na poště. Přijdu do haly, v ruce balík, stoupnu si poslušně do fronty a čekám, ke které ze tří otevřených přepážek povedou mé kroky. A najednou se objeví chlap, který nás všechny poslušné čekající předběhl a šel rovnou k volnému okýnku. Jako by vletěl do chlapa přede mnou blesk, jak začal nadávat. Prý se dlouhá fronta rozděluje na tři směry a postupně se dostáváme na řadu. Pán ovšem vnímal situaci jinak. Myslel si chudák, a že mi ho bylo docela i líto, že když u jednoho okénka zrovna pár sekund nikdo není, tak že je tedy volné a může k němu jít. Každý z těch mužů měl na situaci svůj úhel pohledu. Já se jala je uklidňovat slovy o tom, že na sebe mají být hodní, že o nic nejde, vždyť se nic tak hrozného nestalo a spoustu dalších asi naivních uklidňovacích vět, ovšem to jsem neměl dělat. Já blbec, že jsem raději nemlčela. Pustili se nakonec oba dva ještě do mne. Ať si prý všímám svého a že mám být ráda, že pošta vůbec funguje a že co se do nich vůbec montuju. Já na ně zírala pomalu s otevřenou pusou, kde se v nich bere taková blbá nálada, depresi neměl ani jeden z nich. Protože jejich atak byl natolik agresivní, že po depresi nebyla ani památka. Nakonec jsem si vydechla až před poštou. Hurá, jsem venku. Napadla mne myšlenka, že by bylo na světě veseleji, kdyby zněla někde hudba, kdyby lidé šli třeba po chodníku a jen tak si tanečním krokem zlepšili náladu. Uvolnili se. Byli jako děti. Hraví. I se svými starostmi.
Kdyby se na svět lidé začali dívat jako na velký rozmanitý prostor, kde mohou sdílet s jinými nejen své problémy, ale hlavně byli na sebe milí. Třeba se k tomu i trochu donutit. Je mi jasné, že ne každému je zrovna do zpěvu, někomu zrovna někdo blízký umře, někdo je v nemocnici, děti jsou nemocní, někdo řeší existenční starosti, ale to přece neznamená, že musí na sebe lidé být nepříjemní.
Den, kdy jsem zaregistrovala více lidí, kteří jakoby i vyhledávali hádky nebo kteří z příjemné situace dokázali v sekundě udělat dusno, se blížil ke konci. Zaběhla jsem ještě rychle do lékárny a u okénka jsem poprosila o volně dostupné kapky do nosu. Zaplatila jsem. Jelikož venku mrzlo až praštilo, měla jsem zkřehlé ruce a v nich držela tašky s nákupem. Jen tak tak jsem rozpohybovala zmrzlé prsty, abych zaplatila. Kapky jsem si chtěla dát do jedné z tašek, ale vyklouzly mi a spadly na zem. Co čert nechtěl (a stalo se mi to v životě poprvé), rozbily se a rozlily se tím nárazem. Já se omlouvala, paní lékárnice byla v pohodě, ale přiběhla její kolegyně, která nic neviděla a jen na mne začala ječet, že jsem jim tam udělala bordel, že musí teď jít pro hadr a uklidit to, no prostě šílenost naprosto zbytečná. Kolegyně, co mne obsluhovala, ji uklidňovala a bránila mne, že za nic nemohu a že jsem kapky řádně zaplatila. Ještě se mne zeptala, zda si koupím další. To už jsem odmítla. Byla jsem úplně znechucena dusnou atmosférou, kterou vyvolala její kolegyně, evidentně napružená úplně z něčeho jiného. A já to schytala na první dobrou.
A tak jsem si po příchodu domů zrekapitulovala celý den a dospěla jsem k závěru, že buď se mi to zdá nebo jsou na sebe lidé opravdu více hrubí, naštvaní bezdůvodně. Nemyslím si, že je to dobou. Vždy bylo něco. Ať už za našich prarodičů, rodičů. Ale základní slušné chování, pomoc, soucit, lepší nálada, chuť někomu udělat jen tak radost byly na denním pořádku. Sama jsem to totiž zažila. A tak alespoň má maličkost se usmívá na lidi, kteří jsou naštvaní a nadávají, prohodím pár milých slov v domnění, že lidem náladu zlepším, a nepřestávám věřit, že to lidem konečně dojde. Mít se více rádi, brát na sebe navzájem více ohled. Vždyť i to dítě, na které jeho maminka řve, že skončí v pasťáku a že je parchant, asi má špatný příklad právě v té mamince. Dítě ve věku 6 - 7 let mlčí a matka na něj řve. Místo toho, aby mluvila s ním klidně, i když třeba se na něj zlobí. Místo toho, aby používala milá a slušná slova, a ne hrubá, která osobnost toho dítěte dehonestují a v podstatě ho vychovává právě k tomu pasťáku. Chybí základní slušné chování čím dál více mezi lidmi. A přitom je to na každém z nás. Mít snahu být laskavější.
https://cnn.iprima.cz/spatna-nalada-ci-nechut-chodit-mezi-lidi-podzimni-depresi-zpusobuje-i-nedostatek-svetla-452234
https://zena.aktualne.cz/zdravi/kazdy-treti-cech-ma-depresi-jak-se-zbavit-blbe-nalady/r~i:article:807497/
