Článek
Tento můj příběh bude spíše smutný. Už je mi 60 let a stále někde uvnitř je pohřbena bolest. Má bolest. Sem tam, čas od času se objeví opět na scéně, ale snažím se ji zahnat. Nejde to úplně, holt mozek člověka je tak dokonalý, že si hodně věcí pamatuje až do smrti. Prostě matrix. Neurony - těch je miliony a více, paměťové buňky, které člověka nenechají klidně spát. Proč taky, že? Vždyť člověk jako takový je bytost, kterou dodnes studuje mnoho oborů medicíny, vědy. A lidé stále nejsou stoprocentně schopni konstatovat, že tělo člověka a jeho fungování dokonale znají. Vždyť si jen vemte rakovinu. Ta je stále ve fázi neustálého výzkumu. Lidé možná dojdou časem k uvědomění, že se zaměřují na nepodstatné a to podstatné leží přímo před očima.. Jednoduchost bytí. Základ najdete přece v přírodě. Příroda je moudrá. To si říká mnoho lidí, ale neřídí se zákony přírody. Je mnoho lidí, kteří ostentativně demonstrují, ale konkrétně nic neudělají. Myslí si, že demonstrací a upozorňováním na to, co je podle nich špatně , že se něco změní. Nezmění. Proč? Protože bychom museli všichni lidé táhnout za jeden provaz, jednat a chovat se stejně, bezchybně a ctít zákony přírody. A to se bohužel nikdy nestane. Protože by to byl zázrak, kdyby „najednou“ se všichni lidé na planetě vzpamatovali. Takový zázrak se ale bohužel nestane. Je to jen můj pohled na věc, nikomu tento můj názor nevnucuji a uvědomuji si, že mnoho lidí s ním nemusí souhlasit. Také je to v pořádku.
Abych se však vrátila k mému příběhu - mému životu - je jedním z mnoha a jsem malinká součást bytostí na planetě Zemi. Připadá mi to jako miniaturní zrnko, které je však součástí mnoha dalších příběhů. Narodila jsem se na vesnici. Jsem totalitní dítě, vyrůstala jsem v prostředí, které bylo skrz naskrz prošpikováno tvrdou prací na venkově. Starost o dům, o prasata, slepice, králíky, husy, kačeny. Pamatuji se, jak jsem jako malá holka musela chodit na nákup už v 5 letech, sbírala jsem mandelinky ze zasázených brambor, trhala jsem kopřivy pro kačeny, krmila jsem v králíkárně králíky a sledovala, kdy se samičce narodí mláďátka a mazlila jsem se s nimi každý den. Moje dětství byla jedna velká povinnost. Každodenní. Matka s otcem? Jak to popsat… Matka neustálá fiflena, na vesnici musela být vizuálně za paničku, bílé rukavičky, šaty, otec pil a matku mlátil . Mlátil tak, že jako malá holka jsem kolikrát popadla například vařečku a bouchala do otce ať matku nechá být na pokoji. Měla jsem ještě bratra o 6 let mladšího, miláčka matky. Kolikrát se stalo, že nás sebrala, vyskočili jsme z okna baráku, který byl přízemní a na kole nás vezla k policajtům. Nikdo nepomohl, alespoň takto si to já pamatuji. Když jsem začala chodit do školy, tak už v 1. třídě jsem po návratu ze školy musela oškrábat kobzole (brambory), uklízet, nakrmit domácí zvířata. Pokud něco nebylo podle představ matky, vzala široký kožený pásek a dostala jsem nářez takový, že jsem byla samá modřina… Každý víkend jsem musela chodit do kostela, soboty na zpověď , v neděli na mši. A běda, jestli ne. Opět výprask. Celá rodina byla věřící, mne k tomu donutili také. Proto možná v mém věku již mám jakýsi odpor k této instituci. Věřím spíše v energii. Že existuje energie mezi nebem a zemí. To je neoddiskutovatelné. Když mi bylo 13 let, tak nás s bratrem matka vzbudila v 5 hodin ráno a z vesnice odstěhovala až do Prahy. To nás seznámila s jejím novým partnerem. Starším chlapem, na mne působil hnusně. Což se i potvrdilo časem. Adoptoval si nás s bratrem oficiálně. Biologický otec o nás zájem neměl, dodnes jsem ho neviděla, nic o něm nevím a vědět ani nechci. Jsem už dost stará na to, abych věděla co v životě chci a nechci a jaké lidi ve svém životě chci a nechci. V Praze začaly pro mne galeje, horor, děs a hrůza. Bydleli jsme v garsonce- jeden pokoj, čtyři lidé. Matka absolutně nebrala na nás děti ohled. Bratra milovala, mne nenáviděla. Dodnes nevím proč. Udělala si ze mne otrokyni. Ona s otčímem chodila po recepcích, atd., já přišla ze školy a místo učení se, musela jsem uvařit, nakoupit, uklidit. A běda, jestli jsem například rýži neuvařila přesně jak chtěla. Nebo koupila o chlup tlustší maso než chtěla. Pak nastoupila opět s velkým páskem a mlátila mne hlava nehlava, já brečela a bylo to ještě horší. Pak třeba řekla otčímovi- „už nemám na ni sílu, dodělej to“. A on vzal pásek a domlátil mne. Bylo to vždy kratší pro mne jen, když jsem se zatnula a snažila se nebrečet. To utrpení bylo kratší. Měla jsem v té době také dlouhé vlasy až k pasu. To mne kolikrát za ně tahala až do sprchového koutu, musela jsem si oblečená tam vlízt a ona na mne začala pouštět střídavě studenou a horkou sprchu. Opět to bylo kratší, když jsem neplakala. Takové bylo mé dětství. Do školy jsem chodila samá modřina, ale měla jsem strach učitelům cokoli říci. Já si stále říkala - je to moje matka - musím k ní mít přece úctu, nesmím o ní nic špatného nikomu říct. A tak jsem stále nosila domů poznámky, že nemám cvičební úbor - modré trenýrky a bílé triko, nosila jsem tepláky a triko s dlouhým rukávem, aby nebyly vidět modřiny po celém těle. Toto jsem vydržela do mých 20 let, kdy jsem po střední škole začala chodit do práce a i to málo, co jsem si vydělala, tak jsem matce musela odevzdat. Kapesné jsem nedostávala žádné, byla jsem odkázána jen na jídlo doma. Nikam jsem nesměla chodit, byla jsem zakřiknutá bez kamarádů. Když jsem se chtěla na střední škole učit, šla jsem ven do lesa, vzala jsem si skicák a tužky a malovala jsem si. Maturitu jsem udělala s odřenýma ušima, ale udělala. Když mi bylo necelých 21 let, tak má matka nějakým záhadným pro mne způsobem získala malý byt po člověku, který zemřel. A přikázala mi ho uklidit. Zavezla mne tam, měla jsem na sobě starou muklovskou teplákovou soupravu, kterou mi poručila si obléct, zamkla mne tam a odjela. A až prý přijede, tak byt bude jako klícka. Mně se už nechtělo žít. Našla jsem tam vodku, vypila celou a podřezala si žíly. Probudila jsem se až v nemocnici. Odvezli mne na psychiatrii. Tam po nějaké době zjistili lékaři co a jak a já je prosila, ať mne nepouští ještě domů, že mám strach. Nechali si mne tam asi 3 měsíce, pomáhala jsem personálu starat se o pacienty. Matka slíbila, že se vše změní a bude dobré až se vrátím domů. Vydrželo jí to 14 dní. Jednou jsem hovořila s jednou lékařkou a přišla řeč i na toto mé období. A řekla mi: „Víte, proč Vás matka takto týrala?“ A já jí odpověděla: „Paní doktorko tuhle otázku se snažím si zodpovědět celý můj život a nevím.“ A ona mi odvětila: „Vaše matka ve Vás viděla svého bývalého manžela - Vašeho otce - který ji mlátil. A ona mu to na Vás vracela.“ A mně to dalo v tu chvíli smysl. Jen nedokážu dodnes pochopit ten strašný teror. Opravdu ne. Mám sama 4 nádherné děti. A vychovala jsem je s tou největší láskou v srdci. Máme se všichni moc rádi a máme spolu nádherné vztahy. Mám tři dospělé syny, syna s Downovým syndromem, a mám 15 letou dceru, kterou vychovávám sama celých 14 let. A vztah máme tak krásný, že dcera je nejen nádherná vzhledem, ale hlavně duší, charakterem, snažím se ji vychovávat tak, abych v ní podporovala její ženství, něhu, toleranci, empatii k druhým lidem. Matce jsem po její smrti odpustila. Na pohřeb jsem nešla, protože můj syn v té době mne potřeboval velmi. Sám mi málem umřel po vážné operaci a já s ním byla na ARO. Asi to osud takto zařídil, tak to asi mělo vše být. Zvláštní je ale to, že věřím na energii, dobré se ti vrátí, co vyšleš se ti vrátí. Energie. Takže se snažím (respektive nesnažím, ale jde mi to od srdce samo), vysílat dobro. Když mi někdo ublíží, nejsem schopna mu to vrátit, ale říkám si, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Karma. Maluju celý život obrazy, zajímá mne ezoterika, medicína, čínská medicína, jsem velmi kreativní člověk, vymaluji si barák, položím plovoucí podlahu, složím kolečkem 10 metráků uhlí, práce se nebojím. Naplňuje mne, když za sebou vidím kus odvedené práce, když něco vytvořím, co dělá lidem radost. Vykládám občas karty, když lidé potřebují psychickou pomoc. Nejsem schopna si vzít peníze, prostě to neumím. Já vidím pomoc člověku. Ano, dnes nemám žádný majetek, nemám šperky, nemám auto, ale máme s dětmi střechu nad hlavou a rovnou páteř a vědomí, že jsem vědomě nikomu neublížila. Miluju květiny, přála bych si fenečku nejlépe jorkšírku, měla jsem před 15 lety, ale umřela mi. Nikomu si nestěžuji, málokoho si k sobě pustím blíž. Muži mi ublížili, zneužili mé srdce na dlani, dělala jsem vždy pro ně vše nejlepší a oni se mi odvděčili tak, že 1.manžel mi byl nevěrný ve chvíli, kdy jsem byla v porodnici a narodil se nám první syn( s Downovým syndromem)- já mu řekla, ať si to hezky oslaví, pozve k nám domů své známé a pořádně prvního syna prostě oslaví. Jooo, oslavil. Vrátila jsem se domů z porodnice a všude v ložnici na tapetách obtisky rtěnky.. Prý kamarád přespal s kolegyní po oslavě. Já uvěřila. Teprve až po roce měl odvahu mi říct pravdu. Že mi byl nevěrný a že to táhne s kolegyní z práce. To je na další příběh. Vydržela jsem to 15 let, nechtěla jsem se rozvádět, myslela jsem, že dokážu rodinu udržet. Po 15 letech jsem podala žádost o rozvod. Druhý manžel byl o 13 let mladší. Hezky se choval k mým synům. Máme spolu dceru, které je 15 let a od jejího jednoho roku ji mám v péči. To je opět na další samostatný příběh. Ten mne a děti obral o vše. Naprosto o vše. Měla jsem byt v Praze, prodala ho a peníze- za ty si pořídil před svatbou nový byt v Praze,který si napsal jen na sebe. Po rozvodu soud rozhodl, vše patří jemu, matko se 4 dětmi, do 2 měsíců se vystěhujte je nám jedno kam. Ale to až v dalším příběhu. A já začala žít s dětmi od píky. Doslova a do písmene a pod psychickým terorem exe.
Tento příběh je hlavně o tom, jak matka týrala dceru. Proč? A jaké to nese následky? Víte, proč to všechno zde ventiluji? Ne proto, abych se z toho vypsala, to už mám za sebou, očistu duše, ale proto, abych snad tímto příběhem otevřela oči a pomohla některým dětem, dospělým lidem, aby si uvědomili, co je na světě důležité. Ne násilí. Ale láska, úcta k člověku, obrovské sebeovládání, když člověk má tendenci ventilovat agresi nebo vztek na někom jiném. Zastavte se na pár sekund, dýchejte a uvědomte si, že ta druhá osoba, která naproti vám stojí, ať je to dítě nebo dospělý člověk, je úplně ze stejného masa a kostí jako vy. A má právo na pěkný život. Komunikujte, mluvte spolu. Nekřičte. Raději si dejte sklenici vody, uvařte si kávu nebo čaj, sedněte si a povídejte spolu Mějte se rádi, zkuste pochopit toho druhého a zkuste pomoci. Pomůžete kolikrát sami sobě. To je asi vše. Psala bych ještě dál, ale bylo by to moc dlouhé.
