Článek
Jsem máma čtyř dětí. Nejstarší syn má Downův syndrom a je mu 32 let, druhorozenému je 29 let, třetímu synovi je 27 let a dceři je 15 let. Tento příběh z mého života - matky - je emotivní, ostatně jako všechny zážitky s mými dětmi. Všechny své děti miluji. Jak bych měla začít… Zkusím to takto. Druhorozený syn je takový malý, vlastně už velký rarášek. V dobrém slova smyslu. Má úžasný smysl pro humor, takový ten černý a jemně inteligentní s podtónem kanadských žertíků. Prostě vážně něco řekne a my se smějeme už při prvních slovech, protože tomu rozumíme jen my a ostatní ne… Takový ten humor, který jde od srdce… Chápete? Neva. Když byl syn malý, strašně se vztekal. Dodnes si pamatuji, že měl svůj kufřík, který nosil doma sem tam, měl v něm angličáky, malá autíčka, se kterými si rád hrál. A jednou takhle jde z pokoje do obýváku, byly mu asi 3 roky, prtě s malým kufříkem, a ten kufřík se mu zničehonic otevřel a všechna autíčka se rozsypala. Syn se začal tak strašně vztekat, brečet, no, bylo to období vzdoru, ale dost hustý - pro mne jako mámu, abych zůstala vždy v pohodě… Objala jsem ho a utěšovala.. Kolikrát se cukal z mého objetí, prostě se musel vyvztekat.. Pak byl zas ten usměvavý rošťáček se srdíčkem na dlani .
Uběhlo mnoho let, bylo mu najednou už 14. Puberta. Docela fajn. Žádné problémy nebo výkyvy nálad. Občas se mu spustila krev z nosu, ale tomu jsem nepřikládala nijak na vážnosti, řešili jsme to studeným mokrým ručníkem na krk, hlava zakloněná. Klasika. Občas u oběda nebo u večeře, kdy jsme jedli jako rodina všichni pohromadě u stolu, jsem se ho zeptala například, kolik chce knedlíků, a on nereagoval. Musela jsem se jej ptát ještě několikrát, než zareagoval. Přičítala jsem to pubertě a že je myšlenkama jinde než u jídla. Pak nastalo období, a to docela v rychlém sledu, kdy se mu krev z nosu spouštěla častěji. To už jsem s ním šla k lékaři. Vypalovali mu žilky v nose (lidově řečeno). Pak už se dělo to, že se ráno probouzel a měl zakrvácený polštář a krev mu tekla častěji i přes den. Opět jsme jeli do nemocnice, opět vypalování žilek. Při jedné z návštěv jsme už byli se synem na odchodu z ordinace a já ještě řekla, že snad neslyší nebo co, že je v pubertě atd., s lékařkou jsme mluvily o životě dítěte v pubertě. Ale tato „nicotná“ informace o tom, že syn snad neslyší či co, byla osudová. Lékařka řekla: „Vraťte se.“ A začala syna prohlížet - uši, nos, pusu. Pak syna poprosila, ať počká v čekárně. Já v té době byla těsně před porodem mé dcery. Paní doktorka mi sdělila, že má podezření na… A teď mi začala vysvětlovat , že jsou dvě varianty.. Ta lepší - lze léčit, operovat… Ta horší - bude to rakovina.
Takže nastal šrumec. Syna poslala na histologii. Já mezitím během pár dnů jela do porodnice. Když jsem porodila mou dceru a když mne po porodu odvezli na pokoj, tak mi volali z nemocnice, že mám přijet, že už mají výsledky histologie. Já jim vysvětlila, že jsem právě porodila, a prosila je, ať mi výsledek řeknou do telefonu. Prý ne, že mám přijet. To už jsem tušila, že je zle. Po pár dnech mne propustili z porodnice a já hned jela z dcerkou do nemocnice pro výsledky histologie. Dcera v přenosné autosedačce, já ji ještě nakojila v ordinaci a pak mi lékař začal dlouze vysvětlovat co a jak. Verdikt zněl - rakovina Hodgkinův lymfom. Syn musí podstoupit náročnou chemoterapii.
Nedokážete si představit, co se ve mně odehrávalo v tu chvíli. V jeden moment jsem byla ta nejšťastnější maminka, kdy jsem dala život mé dceři, a v tu samou chvíli se dovídám, že mi může umřít můj syn na rakovinu. To byly tak vyhrocené emotivní chvíle, které nepřeji nikomu zažít. Ale protože jsem bojovnice, tak jsem věděla, že to musím zvládnout a být oporou pro všechny své děti. Postarat se o mého postiženého syna s Downovým syndromem, dalšího syna, kterému bylo 11 let a chodil do školy, čerstvě narozenou dceru, kterou musím kojit a syna, kterého čeká náročná chemoterapie s výsledkem neznámým. Věděla jsem, že to prostě musíme všichni zvládnout. Bohužel vše bylo jen na mně. Syn tedy nastoupil do nemocnice na onkologii. Začalo pravidelné kolečko, kdy dostával infuze, podstupoval pravidelně odebírání „moku“ z míchy, histologie, transfúze krve a pořád dokola. Chvíli doma, nechodit mezi lidi, aby nechytil nějakej bacil, a zas do nemocnice. Když synovi začaly padat vlasy, to jsem celé doma proplakala, protože syn se snažil být statečný, jeho humor ho neopouštěl, ale já viděla a věděla, že je psychicky naprosto v háji .Měl strach, který maskoval právě humorem a jen já, jeho máma, která ho nejlépe znala, věděla, co cítí a jak se cítí.
Jednou mi řekl v pokoji, kde ležel ještě asi se třemi dalšími pacienty, ať přinesu strojek, že chce vlasy ostříhat. Ony mu totiž padaly tak moc, že měl celou postel samé vlasy. Když jsem mu je stříhala, myslela jsem, že se zblázním bolestí na duši. On statečný, já taky. Pak jsem musela odejít na pokoj, abych nakojila dceru a slzy mi tekly úplně samy od sebe. Nedalo se to zastavit. A věděla jsem, že musím být v pohodě pro mou dceru, kterou kojím, a být statečná pro mého syna, který mi možná umře. Nikdo nevěděl, ani já, jak to vše dopadne. Nikdo. Takhle to probíhalo asi půl roku, chemoterapie zabrala a lékaři dávali šanci, že by to syn snad měl zvládnout, respektive jeho tělo, jeho organismus. Já půl roku žila se syny a malou dcerou v nemocnici. Období, které bylo jedno z nejnáročnějších v mém životě. Syn je stále pod lékařským dohledem, má stále jezdit na pravidelné kontroly. Nechci to zakřiknout, ale zatím se rakovina nevrátila. A já se modlím, aby se ta potvora už nikdy neukázala, a syn měl pěkný život.
Syna to ale hodně poznamenalo psychicky. Je z něj citově a emočně velmi silný člověk, začal brát život dost na lehkou váhu, co se má stát, se stane, no a co, maminko. To jsou jeho slova ve zkratce. Bouračka auta, kdy dostal smyk, s autem se vyboural tak, že ho sešrotoval, a málem ho to stálo život! No a co, maminko, žiju, jede se dál… Já ho chápu. Chápu jeho postoj k životu po tom, čím si prošel. Ale přijde mi, že je ještě moc mladý na to, aby myslel jako starej člověk. Jakoby už měl život na háku. Ve svých 29 letech přemýšlí jak 80letý chlap. Tak moc mne to bolí, ale asi jsem přecitlivělá či co. Ba ne. Jen je to mé dítě, o které mám strach. Jako o všechny své děti. Hodně synovi pomohla psychická pomoc nás všech. Jeho bratrů, mne i jeho otce. Ten mu kupoval lego Star Wars , aby si v nemocnici krátil dlouhý čas. To syna hodně zabavilo. Syn má dnes už přítelkyni, sestěhovali se spolu, je úspěšný v práci, která ho baví, je zodpovědný, byl by super táta dětí. Ale zatím s přítelkyní nespěchají, tak uvidím, co přinesou další roky. Hodně ho baví řízení auta, autům rozumí a je to jeho docela fajn koníček. S bráchou mají bezva vztah, jsou to takoví dva bráchové, kteří se na sebe mohou spolehnout. A na svého postiženého bráchu nedají dopustit. Příběh mého druhorozeného syna ukončím slovy - hlavně buď zdravý, synu můj! Není to klišé, ale toužebné přání.
Další příběh, v pořadí myslím už čtvrtý, věnuji mému třetímu synovi, který si také prožil pár perných chvilek.
