Článek
Bohužel, nevlastníme auto. Jsme s postiženým synem odkázáni na městskou hromadnou dopravu. Většina řidičů nás už zná. Většina řidičů je na nás příjemná. Až na některé výjimky. Záleží na náladě ten daný den. Buď se špatně vyspali, nebo mají osobní problémy nebo … Kolikrát, když člověk slušně pozdraví, jako obvykle, pípne si na strojku lítačku a ukáže průkaz ZTP/P a dospělého postiženého syna drží za ruku a snaží se ho slovně navigovat, že má jít za mnou a přitom jej stále držím za ruku, řidič buď trpělivě čeká, až se laskavě poposuneme dále nebo na nás slovně zaútočí - „tak dělejte, mám zpoždění!“ A rozjede se v momentě, kdy se snažíme probojovat k nějakému volnému sedadlu. Jsou řidiči, kteří přijedou s deseti minutovým zpožděním do zastávky, otevřou dveře a my se chystáme nastoupit a jelikož synovi to trvá déle, protože špatně chodí a je velmi zpomalený celkově, tak řidič ve chvíli, kdy syn stoupne na první schod (pokud to zrovna není autobus pro invalidy bez schodů) zařve: „Tak dělejte, jedu pozdě!“ A já raději volím zpátečku, tedy v praxi - syna za ruku odtáhnu z toho prvního schodu zpět na chodník, aby řidič mohl jet dál. Volím klid, než poslouchat nechutné urážky na dalších dvou schodech, než se syn „vyškrabe“ do uličky. A řidič? Huláká dál: “ Tak jedete nebo ne?! “ A já kroutím hlavou ze strany na stranu a klidným hlasem odpovídám: “ Počkáme na další autobus.“ A usměju se na něj. Dám najevo, že by se měl pomyslně chytit za nos kvůli svému chování. A řidič zavře dveře a ujíždí. My zatím čekáme další půlhodinu a já doufám, že přijede autobus s milým a trpělivým řidičem. Modlím se někdy za to v duchu.
Korunu všemu dává jedna řidička MHD v našem nejmenovaném městě
Jelikož už mám za sebou kus života, vychovala jsem děti, které mají vlastní rodiny a jsem ve věku, kdy mne jen tak něco nebo někdo nerozhodí, snažím se všechny nečekané nepříjemné situace řešit klidem a pokud možno mlčením. Ozvu se jen tehdy, kdy to dotyčný nebo dotyčná opravdu už přežene a nesmyslně slovně útočí jen proto, aby si vybili vlastní zakomplexovanost, vlasní frustrace, vlasní problémy na druhých lidech. Pak se možná uklidní . Možná. Většinou ne. Pokračují dále klidně celý půlden. Bohužel v našem městě je řidičkou autobusu žena, která si na mne snad zasedla. Sice nevím důvod, domnívat se mohu jen mlhavě. Na povrchní krásu žen nedávám důraz, ano, snažím se chodit upravená i ve zralém věku, vědoma si, že genetickou výbavu mého ženského rodu těžko ovlivním. Prababička, babička, matka a i já máme v genech přirozený půvab a charisma. Každá prodavačka mne v obchodech zná, skoro každá mi vysekává poklonu, že na svůj věk nevypadám, chlapi na mne letí jak vosy na med. Mne to celý život přivádí do rozpaků, protože se jako krásná žena nevnímám. Kladu větší důraz na duševno. Na dobré srdce. Ne na vzhled. Kolikrát odpovídám: “ Za to mohou mí rodiče." A mám klid. Trochu jsem odběhla od tématu, ale je zde souvislost právě s „touto“ nepříjemnou řidičkou. Nevím proč, ale kdykoli s postiženým synem nastoupím, slušně pozdravím i při výstupu, tak je na mne hrubá. „To je váš kluk?“ Vyhrkne nepříjemnou intonací. „Ano“ odpovídám. „Tak si ho hlídejte!“. Zařve na celý autobus, až je mi trapně před ostatními spolucestujícími. Syn nastupuje jako první, já ho rukou držím a jistím na zádech, aby mi například neomdlel a nesesunul se vzad. Syn nabere stabilitu a udělá dva kroky vpřed. Já říkám synovi: “ Počkej chvilinku, stůj, musím pípnout jízdenku." Syn se zastaví a v tu chvíli řidička řve. „Nezdržujte!“ Nechápu to. Nechápu tu nesmyslnou zlobu v její duši. Jindy pípnu lítačku a chystám se ruku v ruce se synem postupovat do uličky a ona zařve.: “ Máte průkazku?" A já udělám krok zpět a odpovím." Ano" a ukáži jí znova a opět průkazku ZTP/P. “ To už se ale nedám a řeknu:" Já jsem Vám ji ukázala." A ona: “ Ale já jsem ji neviděla!" To už jsem vytočená a rozrušená tou nelidskostí a její urputnou snahou vyvolat konflikt, že si v duchu raději řeknu: "Holka, zachovej stoický klid. Sice riskuješ, že ji tento klid vytočí ještě víc, u psychopatů a narušených lidí je to běžný jev, ale ustojíš to, neboj! “. A tak vznikají díky této řidičce stále stresující chvíle nejen pro mne a mého syna, který vše samozřejmě vnímá, i když moc nemluví, ale vnímají to i lidé v autobuse. A to je mi velmi nepříjemné, stydím se, uhýbám očima, připadám si jako pitomec.
Upřímně, ve chvíli, kdy zazvoním před zastávkou, kde se synem vystupujeme, se těším, až budeme z tohoto autobusu venku. To však ještě netuším, že si na mme řidička opět smslne. Zmáčku červené tlačítko a nad dveřmi se objeví velké červené STOP a u řidiče zrovna tak. Autobus zastaví. A dveře se neotevírají. Se synem čekáme pár vteřin a bojím se, že nám neotevře řidička dveře. Nesměle volám: “ Prosím, otevřete nám dveře?" A ona zařve opět na celý autobus. „Máte si zmáčknout tlačítko!“ „Ale já ho zmáčkla a svítí vám STOPKa“ jemným hláskem odpovídám. Konečně. Otevře dveře. Synovi pomáhám. Jedna noha, druhá noha. Jsme na cestě. Na chodníku? To by byl zázrak. Tahle řidička zásadně zastavuje dva metry od chodníku. Pro normálního člověka to nic není. Ale postižený syn nebo i senioři mají problém, je to přeci jen o pár centimetrů vyšší sestup a trvá jim o pár vteřin déle, než došlápnou nohou na cestu. Řidička opět řve: “ Nezdržujte!" A zavírá dveře. Zavře s nimi i můj deštník. Opět musí otevřít dveře. My už raději mizíme. Nekonečný příběh každodenního života. Na nákupy musím. K lékařům musím. Všude s sebou musím brát postiženého syna, sám doma nemůže zůstat, neumí se o sebe postarat. Každý den se modlím, ať je za volantem autobusu někdo jiný, než tato řidička. Snad jí někdo razantněji dá najevo, že se chová nevhodně a hrubě. Možná si to dá i za klobouk. Který by jí docela i slušel.
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-ridice-autobusu-potrestali-v-plzni-za-smrt-chodkyne-v-rozporu-s-dukazy-rozsudek-neplati-40524494
https://cnn.iprima.cz/nebezpecne-chovani-ridice-autobusu-vyjel-s-otevrenymi-dvermi-za-jizdy-pouzival-telefon-443762
https://vyskovsky.denik.cz/zpravy_region/hrube-chovani-ridicu-autobusu-se-resi-vyhazovem-20191106.html
