Článek
Opava
Tak zde, v tomto nádherném severomoravském městě, jsem se jen narodila. Porodnici si fakt nepamatuji. Maminka si mne hned odvezla do Hlučína, do města, ve kterém jsem strávila kus života. Celé mé dětství. Ale za zmínku Opava určitě stojí. Troppau - tak se německy Opava nazývá. V současné době v ní žije přes pětapadesát tisíc obyvatel. Moravskoslezské statutární město je třetím největším městem v Moravskoslezském kraji. Ostrava a Havířov jsou o kousek větší. Fanoušci fotbalu jistě zaznamenali, že slezský FC Opava, který ještě v roce 2024 patřil městu a následně byl prodán společnosti A.I.K. spol. s r.o., tedy že současný majitel Andrej Krajiček přenechal klub společnosti Simply You Vision, farmaceutické firmě, která klub dlouhodobě podporuje a společnosti Football Group, a.s.
Opava leží nad soutokem řek Opavy a Moravice, v údolí ohraničeném na jihozápadě výběžky Nízkého Jeseníku. Východně od města se rozkládá Poopavská nížina. Velkou zajímavostí je, že první obyvatelé Opavska se objevili už v době kamenné. Za 2. světové války byla většina města poškozena a zničena. Máte rádi čokoládu a sušenky? Pak se v obchodech dívejte pozorně. V Opavě totiž sídlí čokoládovny Opavia Opava.
Varhany
Hlučín
Tak tady už to znám velmi dobře. Vyrůstala jsem v tomto malé městě a dalo by se říct, že znám každý kout. I když v současné době, kdy skoro po padesáti letech se výstavba v městě nejen změnila, ale i rozrostla, toto tvrzení beru zpět. Můj rodný dům je srovnán se zemí, původně jej postavili mí rodiče a byl to typický šumperák. (Oficiální název byl dům typu „V“). Dnes už neexistuje. Jako by mi někdo vymazal kus mého života. Na místě, kde stál, vyčnívá do nebe obrovská třígenerační super moderní vila. Ani nevím, kdo v ní bydlí. Mí rodiče už dávno zemřeli.
Mandelinka
Na zahradě jsme pěstovali brambory, po hlučínsku kobzole, a jako malá holka až do puberty jsem musela nosit štrample. Že nevíte, co to je? Když jsem se v dospělosti přestěhovala až do Prahy a pro mé děti v obchodě jsem prosila prodavačku, aby mi prodala štrample, zůstala s pusou otevřenou a nerozuměla mi, co chci. No přece punčocháče! Štrample byly žebrované silnější punčocháče a nosily se k sukni, šatům a v zimě pod kalhoty místo kamaší a dnešních legín. Existovaly v různých barvách. A v naší „krychli“, neboli šumperáku, šedivém rodinném malém domečku, jsme topili šlamem a uhlím. Že nevíte, co je to šlam ? No přece uhelný prach, mazlavý jako jíl. Alespoň takto si jej pamatuji. Mí rodiče mne vedli k fyzické práci a dřině. Prý, že se mi to v životě bude hodit. A to si pište, že se hodí doposud. Než jsem šla do školy a než jsem si do hnědé aktovky, kterou mělo každé dítě ve třídě stejnou, nacpala housku s máslem ke svačině, musela jsem jít do kotelny a přihodit do kotle šlam. Táta chodil do práce dřív, tak vždy zatopil. Já přitápěla. Jednou jsem dokonce asi v 1. třídě do šlamu zapadla a byla černá jak čert. To když jsem se kochala cestou ze školy, která byla přes půl města až na Rovninách (Základní škola Rovniny) a někdo si šlam objednal a nechal si ho vyklopit na cestě u domu. Kochala jsem se přírodou, ptáky v povětří a najednou jsem zakopla a ležela jsem celá ve šlamu. Domů se mamince nevrátila její rozkošná holčička, ale ušmudlané děcko. Naštěstí jsem dostala výprask krátký, páskem koženým, ale dalo se to vydržet. Prý pro příště, abych koukala na cestu a nekochala se.
První svaté přijímání a pivoňky
Na zahradě nám rostly kobzole a všude na nich mandelinky. Každý den jsem sbírala a sbírala a ony se množily a množily. Každý rok to samé. Ale ráda na tento zážitek vzpomínám. Jako malá a z věřící rodiny, kdy babička prala a žehlila kněžím v kostele taláry a dědeček, který dřel každý den na pile a voněl dřevem, ve volných chvílích o víkendech hrával v kostele na varhany. Musela jsem každou sobotu jako malá holka do kostela chodit na zpověď a v neděli na mši. Všichni v tomto malém městě byli věřící, takže mi to nepřišlo divné. Byla to součást mého života. (Kostel svatého Jana Křtitele v Hlučíně je památkově chráněná sakrální stavba.) Nejvíc mne bavilo zpívání. Už jsem vše znala nazpaměť. A první svaté přijímání (křesťanský obřad, kdy poprvé člověk přijímá eucharistii) jsem absolvovala v krásných krajkových bílých šatech a s myrtou na prsou a ve vlasech bílá čelenka také ozdobená myrtou. Po svatém přijímání jsme chodili kolem kostela a z malých proutěných košíčků jsme rozhazovali okvětní lístky pivoněk. Dodnes je to jedna z mých nejmilejších květin.
Svaté přijímání
Hlučín. Mé dětství. Dnešní Hlučínské jezero je jedno z největších v oblasti Moravskoslezské Opavy. Jako malé děti jsme tento oficiální název neznaly. My jsme říkali - „jdeme na štěrkovnu“. Dnes je Hlučínské jezero hluboké asi 4 metry a má rozlohu přes 131 hektarů. Je to vlastně zatopená bývalá štěrkovna.
Nebe
Hlučín a Opava. Dvě města, která mi přirostla k srdci. Má rodina, rodiče, babička, dědeček jsou už na onom světě. Dědeček hraje na varhany v nebi, babička určitě pere a žehlí andělům jejich hábity. S nostalgií vzpomínám na staré dobré časy před padesáti lety. Dnešní moderní doba se vyvíjí tak rychle, že člověk nestačí registrovat všechny změny okolo sebe. Ale vzpomínky zůstávají v každém z nás.
Pivoňka
https://www.kudyznudy.cz/kam-pojedete/moravskoslezsky-kraj/opavske-slezsko/opava
//www.stoplusjednicka.cz/sumperak-zatracovana-i-obdivovana-legenda
https://www.svatovitskevarhany.com/cs/co-jsou-to-varhany
https://svtomas.net/prvni-svate-prijimani/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pivo%C5%88ka
