Článek
Tak nějak bych položila otázku našim zákonodárcům. Zapomněli jste na naše horníky? Platy si sami navyšují a schvalují sami sobě ve sněmovně. Kde jsou naši největší dříči? No přece v dolech, kde na ně není vidět, že?
Můj děda byl horník. Zemřel, když mu bylo pouhých 49 let. A víte proč zemřel? Pro tzv. hornickou nemoc. Nemoc malých spálených plic. Slengově řečeno po moravsky mezi hornickými chlapy. Dědu si pamatuji jako hornického dříče. Denně chodil do dolů a dřel jak mezek. I když se doma sprchoval, pořád vypadal jako mouřenín. To uhelný prach mu zalézal do očí, uší, prostě všude. Špinavý až za ušima, jak se říká. Ale srdce měl to nejčistší jaké jsem znala. Byla jsem malá holka, ale vnímala jsem, jak se snaží zabezpečit svoji rodinu. Přišel udřený z práce, kde sbíječkou musel drtit v ostravských dolech uhlí pro nás, obyčejné lidi, abychom mohli doma zatopit a měli teplo. Denně.
Děda po té dřině přišel domů, políbil babičku na tvář, ta už měla pro něj navařeno a s úsměvem jí vyprávěl, co se zase v práci dělo. Nic světoborného. Jen se dolovalo uhlí. A to jeho „JEN“ mi přišlo v té době normální. Dnes už jsem dospělá a mám vlastní rodinu. A jeho slůvko „JEN“ mi zní jako nevybuchlá bomba. Uvědomuje si jen málokdo, jak pro nás horníci dřou a denně si ničí vlastní zdraví. Ono si asi někdo řekne například: „No jo, tak ať to nedělají a najdou si práci jinou!“ Jenže málokdo si také uvědomí, že na ostravsku je pracovních příležitostí jen pomálu. A dolování uhlí je odjakživa jedna z obživ ostravských rodin.
A děvuchy a chalani jsou vychováváni k těžké dřině odmalička už po celé dlouhé generace. Děda zemřel mladý. Velmi mladý. Jak se říká mezi horníky - spálil si uhelným prachem plíce. Podle lékařů je měl v době svého skonu snad o pětinu menší než by je měl zdravý člověk. Ano, lidé tomu nerozumí, nezajímají se o životy našich chlapů, kteří fárají denně dolů do dolu a dřou pro nás.
Děda byl vášnivý rybář a ve svém volném čase rybařil a nosil úžasné úlovky rodině, aby se měli trošku lépe. Štiky, kapři, úhoři plavali ve vaně v koupelně už v 6 hodin ráno. Děda už ve 3 ráno chodil na ryby, poctivě sbíral žížaly na návnadu. Plat horníka nestačil už tehdy na živobytí a babička se musela chudinka taky co ohánět, aby rodinu uživili. Ráda zavařovala ovoce, takže doma byly kompoty, marmelády a mazali si je denně na chleba ke snídani. Kompoty pak měli třeba jako přílohy k obědu. Zelňačka byla skoro na denním pořádku. Děda byl skvělý člověk a poctivý horník. Měl dobré a čisté srdce. A to mají horníci společné. A také mají společný úsměv. Od špinavého ucha k špinavému uchu.
Dřou pro své rodiny, pro nás všechny, co potřebujeme ještě v dnešní době topit uhlím. A je to práce jako každá jiná? Já bych řekla, že není. Není doceněná. A myslím si, že na horníky se jaksi zapomnělo. Tak si zase vzpomeňme, že existují. A chtějme pro ně jen to nejlepší, vládo naše. Já jsem na mého děděčka strašně moc pyšná!
