Článek
Jako každý rok jsme dodržovali vánoční tradice nevyjímaje příchodu Mikuláše, čerta a anděla.
Děti, když byly malé, tak věřily nejen na Ježíška, ale i na tyto tři neodmyslitelné vypadající kouzelné a živé postavy. Doba, kdy za okny tiše padal sníh, všude tma a ticho, bylo slyšet křupání chůze ve sněhu kolemjdoucích a děti nedočkavě a trošku i se strachem vyhlížely za okny Mikuláše, který jim vždy přinesl mikulášskou nadílku a za zády měl čerta, který v ruce držel řetěz a chrastil s ním a řinčel a dělal „blblblblblblllll“, a vedle Mikuláše stál nádherný bílozlatý anděl a čerta stále uklidňoval, byla prostě nádherná. Děti stály tiše s vykulenýma očima a nedočkavě vyhlížely Mikuláše..
Začalo to jednoho podvečera přesně podle našeho plánu. Ani příroda nás nezklamala. Padal sníh, byly vidět krásně sněhové velké vločky, museli jsme si je jít chytit do ruky a zkoumat jejich nádherné tvary a pozorovat, jak pomalu v teplé ruce tají. Kouzelné sváteční dny jako ulité. Děti se nedočkavě ptaly, kdy už konečně přijde Mikuláš a s obavami a jemným strachem v očích nevyslovily otázku, jestli přijde i čert. Ale těšily se.
Protože jsme měli předem domluveno, že Mikuláš s čertem a andělem nás opravdu navštíví, byli jsme v klidu a čekali jsme, až zazvoní. Jenže nastal zásadní problém, tzv. jobovka. Mikuláš zavolal (nějak ta pohádková postava získala mobil, prostě jde s moderní dobou, no), že prý nedorazí, že těch zlobivých a hodných dětí má po celém světě mnoho a na nás už nemají čas a nestihnou nás navštívit. Tohle jsme našim dětem opravdu nemohli udělat. Aby k nám Mikuláš, čert a anděl nedorazili.
A tak jsme museli zvolit narychlo vymyšlený plán B, jelikož plán A zkolaboval. Naštěstí jsme měli doma uhlí, brambory. Já jsem vyhrabala nějaké staré hadry a oblečení, vytáhla z kumbálu tyčku od mopu na vytírání a našla alobal, narychlo z toho udělala krásnou Mikulášskou hůl. Protože se u nás stále něco čmáralo na papír a papírové čtvrtky, pak i čtvrtku jsem našla a secvakala cvakačkou a vystřihla nůžkami obrovskou Mikulášskou čepici. Pastelkami a fixami dozdobila. Ráda jsem šila na šicím stroji dětem různé oblečení, pak jsem i kraječkami vše nazdobila k dokonalosti a přilepila lepidlem. Z oblečení a všelijakých zbytků látky a bílého prostěradla jsem narychlo spíchla Mikulášský hábit. Co se čerta týká, tak tam jsem neměla problém. Řetěz jsem doma nějaký našli, chlupatinu taky a uhlím jsme namazali celý obličej. Rohy jsem měla dětské, ty jsem vytunila k dokonalosti a zvětšila je opět papírovou čtvrtkou a vybarvila tak, že byly jako opravdové. A tak jsme se s manželem připravili během 5 minut k akci. Napřed jsem dětem v obýváku pustila pohádky v televizi a řekla jim, že jdu vyhlížet Mikuláše. A že mají bedlivě poslouchat, jestli náhodou neuslyší zazvonění. Děti byly netrpělivé a s ušima nastraženýma ke dveřím.
My jsme se s manželem rychle šli převléknout a potichounku se blížili ke dveřím obýváku. Manžel Mikuláš, já čert. Nevím, kde se to najednou ve mně vzalo, asi jsem chtěla dětem udělat nezapomenutelný zážitek či co, sice jsem si byla vědoma dopadu na jejich psychiku, ale řekla jsem si, je jim 3, 5, 7 let tak to snad psychicky zvládnou a postiženi do konce života hrůzným zážitkem snad nebudou.
To jsem si teda ale naběhla. Jak jsem se vžila do té postavy čerta, tak jsem vyrazila vpřed ke dveřím. Byly zašupovací. Byly. Už nejsou. Vyrazila jsem vpřed takovou rychlostí a s elánem a drnčením řetězu a hlasitým „blllllll“, silou jsem rozrazila zašupovací dveře natolik, až jsem je vytrhla z pantů (asi to byl šunt), a nedala jsem se tím odradit (i když v sekundě jsem si pomyslela - ty blbče, demoluješ si sama byt), ale když jsem viděla naše děti, jak se lekly a zalezly pod stůl a schovaly se za křeslo a uvěřily, že jsem opravdový čert, pošimralo mi to mé herecké čertovské ego a nepřestala jsem s tím divadýlkem ani náhodou. Mikuláš mne uklidňoval, já furt blllll a blllll až se mi motal jazyk a děti pečlivě jeden po druhém odříkávaly básničku a ustrašeně čekaly, jestli jim Mikuláš dá něco dobrého a jestli si je ten čert s sebou odnese do pekla.
No jasně, že neodnesl. Děti tento zážitek mají nadosmrti, to si pište. A rády na něj vzpomínají. Já už méně. Druhý den jsme museli jít koupit nové dveře. Takže co jsem si nadrobila, to jsem si pěkně snědla. Ale i tak jsem měla superpocit, jak jsem byla dokonalý čert. Sice jsem zdemolovala byt, no a co no. Sranda musí bejt.
