Článek
Tento článek se mi nepíše nijak zvlášť dobře, trvalo mi skoro měsíc, než jsem vydýchala něčí naprosto bezcitnou reakci na fotku s mým postiženým synem. Hlavou se mi honily miliony myšlenek. Co jsem komu co udělala? Kdo to mohl být? Pokud vím, nikomu jsem v životě vědomě neublížila a o mém soukromí s nikým nehovořím. Ano, chápu, jsem se synem v malém městě více na očích. Syn postižený, je to na něm vizuálně samozřejmě vidět. Já věčně upravená maminka, přezdívají mi modelka. Ale osobně nevyznávám povrchní vzhled, ale lidskou duši. Majetek pro mne není prioritou. Prioritou je pro mne úcta k člověku jako takovému, dělat lidi kolem mne šťastné. Třeba jen úsměvem nebo milým slovem.
Má první reakce byla - šok z krutosti a bezcitnosti nějakého člověka. Posléze jsem usoudila, že to buď byl možná zhrzený odmítnutý chlap, který pracovně získal na mne kontakt a kterého jsem před mnoha lety poslala do míst, kde je teplo a tma. Pak mi na mysl přišla jeho manželka, která mu věčně lezla do mobilu, našla mu jeho zprávy, kterými mne on obtěžoval a ona nesmyslně usoudila, že jsem snad jeho milenka. Navíc mne i ona začala obtěžovat a stalkingovat zprávami a opileckými hovory natolik, že jsem si musela změnit telefonní číslo. Vyznávám tradiční rodinné hodnoty, a ne povrchní nicneříkající vztahy nevztahy. Vyznávám oficiální vztah, lásku, důvěru a věrnost. Povrchní vztahy mi nikdy nic neříkaly a říkat nebudou. Napadla mne ještě jedna pubertální holka, která je asi na fetu či co a pokřikuje na mne a na syna dehonestující nadávky, když nás potká se svými spolužáky. Mlčky vždy jdu dále, a pomyslím si - no jo, jak tě holka doma vychovávají, taková hold jsi. Nemůžeš za to. A jdu se synem dále, aniž bych reagovala. Napadlo mne, že to je nějaký duševně psychopatický člověk. Život mne však naučil jedno. Zloba lidí není mou zlobou, ale jejich. Jejich charakter a povaha a chování a jednání je jejich vizitka. Ne moje. Já vím, že mám svědomí čisté. Oni ? Jejich svědomí. Pokud vědomě ubližují, pak snad jen z vlastního pocitu nedostatečnosti, nenávisti, která nemá opodstatnění, zloby, která pramení z vlastní duševní prázdnoty.
A proto už nereaguji. Jinými slovy, vzpomněla jsem si na herce Duška, který prohlásil: „Když vás někdo nazve blbcem, nejste blbec vy, ale on, je to jeho, ne vaše…“. A s tím souzním. To mi otevřelo kdysi oči.
Jediné, co jsem udělala, smazala jsem si účet na instagramu. Řekla jsem si, že i nadále o mém soukromí nikdo nemusí nic vědět. A mou práci budu prezentovat jinde a jinak. Má dcera, která studuje na střední škole a je klasickým zástupcem generace Z, mi kdysi řekla. „Maminko, založ si alespoň instagram, když odmítáš jakékoli sociální sítě, můžeš postovat fotky a třeba i svou práci a když budeš mít trochu štěstí, podaří se ti někoho zaujmout. Jsi dlouho sama a musíš jako žena také žít, a ne jen se starat o nás o děti.“ Dobře totiž ví, že mé soukromí si chráním, chráním hlavně mé děti. Nezažili jsme totiž lehké období. Stalking bývalého, soudy o výživné, o péči o děti, vše jsem zvládala tak, abych děti ochránila. Přestala jsem věřit lidem a stáhla jsem se do samoty. Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, ví. No a já si tedy založila na instagramu účet. Postovala jsem tam mou kreativní práci a občas nějakou hezkou fotku s mým postiženým synem, na kterého jsem právem jako maminka hrdá a chci se s ním jako milující maminka občas pochlubit. Aby i ostatní maminky, které mají takto postižené dítě, viděly, že je to naprosto normální a v pořádku a kdy jsem jim i chtěla dodat sílu k další životní nelehké cestě. Kdy vím, že to chce kus obrovského sebezapření, a hlavně obětování se. A chce to obrovský kus srdce a lásky, která je nekonečná. 14 dní jsem měla účet na instagramu, těšilo mne přidávat příspěvky, těšily mne pěkné reakce a najednou se pod fotkou mého syna a mne objevil komentář od fejkového účtu, na kterém nebyl ani jeden příspěvek, prostě to na mne udělalo dojem, že si ho někdo založil jen proto, aby napsal jen tento komentář. Stálo tam: „Nedivím se, že se ti narodil retard, když jeho matka za mlada p…ala v hospodách na záchodech..“ Chtělo se mi zprvu brečet. První myšlenka byla: „Proč, kdo?“ Druhá myšlenka: Do hospod jsem nikdy nechodila a žila i jako mladá holka slušný život, kdy mne rodiče přísně vychovávali a naštěstí mám slušné vychování a správně nastavené morální hodnoty. Alkoholici v hospodách mi jsou nepříjemní a můj život se ubírá jiným směrem. Uměleckým a kreativním a péčí hlavně o mé děti a zvláště o mého postiženého syna, který mne potřebuje 24 hodin denně.
Můj tehdejší manžel mi byl nevěrný ve chvíli, kdy jsem byla s naším maličkým synem v porodnici. Pak jeho vztah trval další dva roky a poté se mi sám přiznal. Jeho svědomí to neuneslo. Podala jsem žádost o rozvod po dlouhých 15 letech, bláhově jsem si myslela, že manželství to ustojí. Ale cítila jsem se nešťastná, důvěra naprosto zmizela a hádky byly na denním pořádku. Já chtěla vychovávat dítě v harmonické rodině a hlavně klidné. Proto jsem se synem raději zůstala sama a věnuji mu můj čas celých 33 let. Myšlenek na to, kdo mohl napsat něco tak odporného, mi hlavou běželo hodně. Pak jsem se postupně uklidňovala, a došla k závěru, že ať už to napsal kdokoli, je to ubožák. Nic víc.
Můj syn s Downovým syndromem se mi narodil v průběhu prvního manželství jako prvorozený. Bylo mi nádherných 27 let a po dítěti jsme s manželem velmi toužili. Hormonální léčba trvala asi pět let, pak už jsem se spíše smířila s tím, že děti mít nikdy nebudu. A teprve poté, co jsem to vzdala a tělo i mysl se uvolnily, zadařilo se. Těhotenství probíhalo bez komplikací, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi mělo narodit postižené dítě. V té době ještě naše lékařství nebylo na tak skvělé a vyspělé úrovni, jako je dnes. Na porodním sále zažili šok všichni, kromě mne. Já se dozvěděla až druhý den ráno, že mám nádherného syna, který se na svět těšil tak moc, že už v 37 týdnu chtěl juknout, jak to tady na planetě chodí. I se svými necelými třemi kily a s těžkou vadou srdce a svalovou hypotonií, které k tomuto mentálnímu postižení patří, nám přinesl obrovský kus bezpodmínečné lásky, starostí, radostí, nervů, kdy nás a hlavně mne - maminku, učil každý den vážit si maličkostí, vážit si každého miniaturního pokroku v jeho vývoji a naučil mne nezměrné trpělivosti. Jelikož jsem většinu života pracovala ve zdravotnictví a měla a mám úplně jiný pohled na svět, pak toto emocionální nastavení mi pomohlo se se vším vyrovnat velmi rychle. Navíc jsem byla nejšťastnější maminkou pod sluncem, že se mi narodilo vytoužené dítě. Tolik lásky, kolik mi doposud můj postižený syn daroval se nedá ani slovy popsat. Není mým jediným dítětem. Všechny mé děti miluji úplně stejně. Nikoho víc nebo méně. Jen postižený syn mne potřebuje a bude potřebovat až do smrti. A já tu pro něj budu stále.
Láska je nejvíc. A lidé, kteří vědomě ubližují, pomlouvají, očerňují někoho jiného, aniž by ho znali, jsou, dle mého názoru, sami dno společnosti. Empatie jim chybí. Nevědí, co je to opravdový cit. Láska k člověku. Jejich potřeba někomu vědomě ublížit je jen a jen o nich samotných a vypovídá to o jejich charakteru. Mou energii takovým lidem nebudu věnovat ani za mák. Energii věnuji raději lidem, které miluji a kde vím, že si mou energii a lásku zaslouží. Ostatní hateři a duševně prázdní lidé - ať si žijí ty své jepičí životy, honosí se nicotným a pomíjejícím se majetkem, který si do hrobu stejně nevemou. Ať se chlubí desítkami zlatých prstenů na každé ruce, desítkami zlatých náhrdelníků, několika auty, několika nemovitostmi. Hlavně, že si ulevili. Přeji jim jen to nejlepší. Ze srdce. Upřímně. Už mi takových lidí není líto jako dřív. Neřeším je.
https://www.emimino.cz/encyklopedie/downuv-syndrom/
https://www.flowee.cz/ditevsiti/bezpeci/5346-sikana-na-instagramu-a-proc-asi-s-tim-nikdo-nic-nedela
