Článek
17. listopad 2025
Připomínáme si už 36 let od chvíle, kdy proběhla celospolečenská rekonstrukce politického systému v naší zemi. Moc v rukách komunistů zmizela. Bylo to složité vyjednávání. Abdikace tehdejšího prezidenta s tlustými dioptrickými brýlemi Gustava Husáka.
Tehdy jsme se jmenovali Československo. Byli jsme jedna velká politická rodina spolu se Slovenskou republikou. Pamětníci, kteří ještě žijí, si velmi dobře vzpomínají na takové"maličkosti", jako byly například telefonní budky na každém rohu, kdy jste i kolikrát vystáli frontu, než přijdete na řadu a vstoupíte do velké bedny, kde jste našli tlačítkový číselník se sluchátkem, a aby jste se mohli dovolat na něčí pevnou linku, museli jste do přístroje hodit padesát haléřů. Doma na komodě, na stolku u televize nebo na nočním stolku v ložnici jste měli instalovaný přístroj se sluchátkem, které bylo k přístroji připevněno dlouhou točitou gumovou šňůrou, která, když se vám trochu zamotala, tak jste měli o rodinný program zaděláno. Zvedli jste sluchátko a buď jste otáčeli doprava ukazováčkem (kdo chtěl i prostředníkem) kolečko, kde byla čísla od nuly do devítky. Otočili jste jedničku ? Pak krátké otočení. Nula? To nejdelší. Ale dovolali jste se. Ti movitější měli telefonní přístroj tlačítkový. Mačkali jen čísla. Tak, jako kdybyste se chtěli dovolat mobilním telefonem. Jenže u nás v Československu tato elektronická vymoženost v období Sametové revoluce ještě neexistovala.
Mobilní telefony
Pamatuji si, že první mobilní telefony začaly nabízet banky, ale byly vázány na založení jejich bankovního produktu. Mobilní telefon jste dostali pak jako dárek. Tenkrát jsem od mého manžela (byli jsme mladí manželé a čekali rodinu) dostala právě tento první mobilní telefon. Tlačítkový, šedý, s miniaturním displejem, mobil, který se dal připevnit, chcete - li zavěsit za opasek nebo kapsu u džín, takže jsem hrdě zavěsila za lem sukně (džíny jsem tehdy ještě neměla) a vyrazila na nákup. A užívala jsem si ten blahodárný pocit, že mi u pasu vyzvání telefon a nemusím nikam do telefonní budky nebo dokonce nemusím čekat, až dorazím domů a uslyším vyzvánění pevné linky na stolku, abych hovořila se svým mužem a řekli jsme si vše , co jsme potřebovali.
Občanské fórum
V té době se utvořilo Občanské fórum. Sídlo mělo v Laterně Magice. Byla to taková doba, kdy se dotvářely všechny politické manévry, Václav Havel se měl stát prezidentem, Miloš Zeman stál v čele jako hlavní analytik ČSSD, tedy České strany sociálně demokratické a po smrti Václava Havla byl zvolen dalším prezidentem. My, mladí i staří, kteří jsem silně emotivně prožívali každý den, kdy probíhaly změny v politickém systému naší země, jsme hrdě nosili kulaté odznáčky s logem „OF“ (Občanské fórum). Pamatuji si, že jsem pracovala ve mzdové účtárně jednoho státního podniku, který byl prošpikován od přízemí do nejvyšších pater skalními komunisty. Pracovní kolegové mne nutili, abych odznáček sundala, že je to proti státu! A já nesundala! Věřila jsem v lepší zítřky! A vyplatilo se. Vyhodili mne, protože jsem nechtěla vstoupit povinně do komunistické strany a ještě jsem si dovolila narušovat zajetý systém v celém podniku svým hrdým postojem, který podporoval změnu politického systému. A to se neodpouštělo.
Naštěstí celý vývoj ke změně ve státě byl natolik rychlý, že jsem doslova a do písmene kulila oči, jak pomalu a jistě mnoho mých bývalých spolupracovníků převléká kabát a ze skalních koministů se najednou stali stoupenci Občanského fóra, a podporovali všechny politiky, kteří se dostali k moci. Pamatuji si nejen na Václava Havla a jeho klasické ráčkování, na jeho krátké kalhoty obleku při nastoupení na Pražský hrad se nedá zapomenout, ale pamatuji si i na ten konkrétní den, 17. listopad, kdy jsme se jako mladí manželé zrovna stěhovali a projížděli jsme po magistrále okolo Václavského náměstí, které bylo přeplněno lidmi a prapory se státní vlajkou. Polévaly mne v té době emoce, které byly pro mne neznámé, ale nebála jsem se. Věřila jsem nám všem, našemu lidu! Že se dokážeme vymanit z nadvlády jedné strany. Komunistické strany, která znamenala jen a pouze totalitu. Lidé měli strach mluvit. Měli strach se ozvat. Měli strach říci svůj názor. Poslouchali jsme tajně Rádio Svobodná Evropa, které bylo jediným pojítkem se západním světem. Fronty na banány, pomeranče byly samozřejmostí. Džíny byly k dostání jen v Tuzexu, obchod, kde se dalo platit tzv. bony, platidlem, které si nemohl dovolit každý. Naše rodina si ho dovolit nemohla, a tak jsem na své první skutečné džíny čekala až do roku 1990, kdy konečně se objevily na našich pultech v obchodech.
Sametová revoluce - celá tehdejší doba byla přeplněna rychlou a klidnou změnou v našem politickém systému. Bardi, jako Šimon Pánek , který vedl tehdy několik demonstrací proti politickému starému systému a byl tehdy ještě studentem, mimochodem letos byl vyznamenán prezidentem Petrem Pavlem, kdy převzal ocenění při slavnostním ceremoniálu na Pražském hradě jako současný ředitel organizace Člověk v tísni. Pamatuji si Šimona jako nadšeného a nebojácného studenta. Plného síly. Zub času se na něm podepsal, ostatně jako na nás všech, kdo jsme Sametovou revoluci prožili na vlastní kůži. Jsou z nás dnes po 36 letech šedovlasí senioři, někteří již nejsou mezi námi. Petr Pithart, nebojácný sympaťák s bradkou. Disident. Po boku Václava Havla se účastnil jednání s komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem o sestavení nové vlády. Byl to právě Petr Pithart, kdo přesvědčil Václava Havla, aby se 15. prosince 1989 sešel s tehdejším komunistickým premiérem Mariánem Čalfou. Právě při této schůzce Čalfa načrtl scénář Havlova zvolení prezidentem.
Co však zůstalo, je naše hrdost. Naše víra. Víra, že udržíme i po třicetišesti letech od Sametové revoluce a přechodu od komunistického totalitního systému k demokracii a svobodě naši svobodu. Demokracii. Státnost. Můžeme cestovat. Dříve jsme nemohli. Můžeme si v obchodě koupi vše, co potřebujeme a o čem se nám před třicetišesti lety ani nesnilo. Existuje internet. Mobily. Lidé mohou plnit své sny. Podnikat. Žít volně. Dýchat. Maličkosti a samozřejmost pro dnešní mladou generaci. Vzpomínky a krutá realita pro nás, co jsme byli přímými účastníky Sametové revoluce. Snad naděje do krásné budoucnosti našich dětí a vnoučat.
https://www.novinky.cz/clanek/historie-17-listopad-sametovou-revoluci-pochopitelne-provazeji-famy-rekl-historik-40497322
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/online-k-oslavam-28-rijna/r~37eefbd4b0ed11f080bfac1f6b220ee8/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pithart-ceka-od-17-listopadu-kriticke-zamysleni-butora-vyucovani-nazivo-367250
