Článek
Začalo to vše jako vždy velmi nenápadně. Má dcera navštěvuje 9. třídu základní školy. Je to úžasná osobnost, ale nesmím jí to moc často říkat, aby mi jaksi nezpychla. Samozřejmě, že zdravé sebevědomí v ní buduji a podporuji a motivuji ji k lepšímu já.
Dcera je velmi inteligentní na svůj věk, má srdíčko na tom správném místě, je nesmírně empatická, hodná, vždy chápající, umí naslouchat a má i vlastní názor, který dokáže bravurně prezentovat. Jsme v období, kdy řešíme, kam na střední školu. Dceru čekají na jaře přijímací zkoušky a mele se to teda v ní neskutečně. Každý den se jí ptám: „Tak co, jaký je stav k dnešnímu dni?“ Povídáme si totiž každý den o tom, co ji baví a která škola ano a která zase ne, a mění se to fakt jak na běžícím pásu. Musím se tomu kolikrát i smát, protože zjišťujeme, že vyřazuje školy, které v první štaci byly IN a najednou se uzavřeným kruhem dostáváme opět na samý začátek výběru.
Je to legrace sledovat myšlenkové pochody mé dcery v jejím věku. Nevím proč, ale má tendenci vždy přijít za mnou ve chvíli, kdy se chystám k spánku a nejvíc se mnou diskutovat úplně o všem. Nebudu zde říkat, že mi to vadí, protože ve skrytu duše jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem, že mne dcera v teenagerském věku vůbec potřebuje a mluví se mnou. Ale přeci jen občas musím pomyslně si dát sirky do očí, aby mi neklesly víčka únavou po náročném dni, kdy jsem samoživitelka a pečuji ještě o svého těžce postiženého syna, tahám nákupy, topím v kotli uhlím, no, co si budeme povídat – dřu jak mezek.
A tak se i před pár dny stala situace, kdy dcera za mnou přišla večer, já se už chystala do postele a říká z ničeho nic, bez jakéhokoli upozornění: „Maminko, ty ses narodila za 2. světové války, nebo až těsně po?“ A já pár vteřin vstřebávala její otázku a pak pár dalších vteřin mi mozek šrotoval jak divý, jestli to jako myslí vážně nebo si ze mne dělá srandu? A ona, inteligentní můj tvor, viděla mé chvilkové zaváhání s odpovědí a hned to ladila k dokonalosti. „Maminko, já to nemyslím vážně, ale chtěla jsem to vědět.“ To tedy ještě uzemnila. Já se začala smát na plná ústa, slušně řečeno, a řekla jí: „Tak sis sama teď podepsala ortel - budeme se učit dějepis!“ A ona vykulila oči a prý néééé! A já zase jóóóóó! A tak jsem vzala papír a pero a napsala jí jasně a stručně tři základní pojmy.
Za prvé: 1914-1918 1.světová válka. Za druhé: 1939-1945 2.světová válka. Za třetí: 1964 rok narození mne - její maminky. „Tak co, dcero, kdy jsem se narodila?“ A ona se mi začala omlouvat a nepřestala se omlouvat asi půl hodiny, že to tak nemyslela apod. A já se smála od ucha k uchu. A pak jsem dějiny rozvinula.. „Dcero moje, v roce 1939 začala 2. světová válka a taky se narodil můj otec, tvůj děda. A v roce 1942 byly vypáleny Lidice a on byl v transportu, ze kterého se ztratil. A tvůj praděda - jeho otec, byl jedním z lidických mužů, kteří byli zastřeleni a jeho fotka je v lidickém muzeu. A v roce 1945 se narodila moje matka - tvá babička.“ A tak dále a tak dále… A než jsme šly obě do hajan, tak uměla dějiny 2. světové války, jako když bičem mrská.
A dnes? Přišla mi SMS od dcery z dopoledního vyučování: „Dostala jsem z dějepisu jedničku! 24 bodů z 24 bodů!“
A já byla šťastná, že má dcera původně ve mně viděla starou vykopávku, které je 83 let.
A mělo to pozitivní dopad na její vzdělání.
