Článek
A nestačila jsem se divit. Jak u textu článku, tak i u diskuse k němu. Nejvíce mě zaujaly opakující se komentáře v diskuse, dle kterých je toto ostuda školství.
Ano, ve škole by měla být probírána druhá světová válka. A nějaká ta zmínka o ní by měla padnout určitě mnohem dřív než v deváté třídě (my jsme ji, tuším, probírali již ve druhé třídě v rámci prvouky). Ale vážně mi chce někdo tvrdit, že pokud žákyně deváté třídy, tedy dívka ve věku čtrnácti až patnácti let ani hrubě netuší, kdy byla druhá světová válka a zda se její matka narodila během této války nebo až po ní, je to selhání školy? Za mne je to teda selhání rodičů. Tedy za předpokladu, že jsem rodič, který považuje za důležité, aby tyto znalosti mé dítě mělo. Pokud přece chci, aby mé dítě mělo určité znalosti, tak se o jeho vzdělání zajímám. Zjišťuji si, co se dítě zrovna ve škole učí a zda látku ovládá. Zjišťuji si, zda zná dítě věci, které chci, aby znalo. Ano, je možné, že dítě ve škole narazí na mizerného učitele a ze školy si odnáší opravdu velmi nízké znalosti. Ale od toho jsem tu přeci já, rodič. Člověk, který s tím může něco dělat. Můžu si stěžovat u ředitele, zřizovatele nebo inspekce a dožadovat se kvalitnější výuky. Můžu dát dítě na jinou, náročnější, školu. Můžu dítěti sehnat doučování. Nebo ho to můžu doučit sama. Můžu ho vzít třeba do muzea nebo na výstavu, aby to učení bylo názornější. Můžu mu sehnat zajímavé knihy, dívat se s ním na dokumenty nebo s ním třeba hrát tematické hry. Jako rodič toho prostě můžu spoustu, jen to chce se o jeho vzdělání zajímat.
Myslím si, že s nějakými základními znalostmi z historie by se dítě mělo seznámit v rodině. Že na tom není nic složitého a že děti ty otázky na minulost prostě mají. Třeba teď nedávno se slavil 28. říjen. Děti zaslechly, že bude nějaký státní svátek a samozřejmě je zajímalo, co je to za svátek. Tak jsme jim to úplně jednoduše vysvětlili. Přirovnali jsme tento den k narozeninám a děti České republice k narozeninám popřály vše nejlepší. Přirovnáním jsem jim vysvětlila, kdy ta naše republika vlastně vznikla. Vytiskla jsem dětem mapy znázorňující Rakousko-Uhersko, Československo s Podkarpatskou Rusí i bez ní a pak jen samotnou Českou republiku. A pak jsme si přečetli pohádku „Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen“. Venku si syn všiml, že se koná pietní akce a přemluvil manžela, aby ho na ni vzal. A večer jsme se ještě koukli na nějaká videa o T. G. Masarykovi a o vzniku Československa a vyrobili jsme si praporky s českou vlajkou a vybarvili jsme si malý český znak. Nic náročného, vše vycházelo ze zájmu dětí, přesto si i tak děti díky tomu udělaly nějaký hrubý přehled o tom, proč se slaví 28. říjen, a vědí, že i jejich prababička, což je pro ně vlastně nejstarší člověk, jakého znají, se narodila až o kus později.
Je pro mne nepochopitelné, že dívka v deváté třídě netuší, kdy se narodila její matka a stejně tak nemá zdání, zda to již bylo po 2. světové válce. Jednak mi to přijde nepochopitelné z toho důvodu, že matka oné dívky je vrstevnice mých rodičů a mne rozhodně teda nikdy nenapadlo, že by se mohli narodit za války. A pak úplně prostě jen nechápu, jak je možné, že by dítě až do patnácti let nenarazilo opakovaně na to, že někdy byla nějaká druhá světová válka a zároveň ani ne na to, v jaké době se narodil a vyrůstal jeho rodič. Když už teda nic jiného, tak snad ty děti občas narazí na nějaký ten film nebo seriál, který se odehrává za války, na nějakou PC či mobilní hru zasazenou do období druhé světové války. Dokonce by mohly narazit i na nějaký ten dokument nebo knihu, ale budu se držet představy rodiny, ve které se historii úplně neholduje. Co mi ale přijde důležitější, že kromě toho, že dítě může narazit na film odehrávající se za druhé světové války, může také narazit na filmy a seriály z doby dětství a mládí jeho rodičů, kterých je poměrně dost. To opravdu to dítě nikdy nezažilo to, že by jeho matka před ním u filmu pronesla: „jé, tohle jsme také měli doma a s tamtím jsem si také jako dítě hrála“? A nevšimlo si u toho, že nejedná o film odehrávající se za války?
Když si vzpomenu na své dětství, tak jsem se z dospělých vždycky snažila vymámit nějaké ty jejich vzpomínky. Ptala jsem se rodičů a prarodičů, s čím si v dětství hráli, jak si hráli, kam chodili do školy, jak slavili Vánoce, co jedli, jaké měli povinnosti, jak vycházeli se sourozenci, s kým kamarádili, jak jim to šlo ve škole, co je tam bavilo a co ne. Stejně tak se i ptají mé děti. Už vědí třeba to, že když jsem byla malá, tak jsme doma neměli žádný tablet ani notebook. Tablet ani v té době neexistoval. Zrovna tak v té době neexistoval dotykový mobilní telefon. Měla jsem „jen“ stolní počítač, pevnou linku a tlačítkový mobilní telefon. A že jsem na tom svém prvním tlačítkovém mobilu neměla ještě ani foťák a rozhodně už vůbec ne internet. Ale volat, psát esemesky a zahrát si nějaké hry na něm šlo. Vědí, že jsme v autě neměli navigaci a místo ní jsme tam vozili autoatlas. Ten autoatlas, který si syn teď tak rád prohlíží. A za jehož pomoci mě zkouší ze znalosti vlajek. Vědí, že jsem jako dítě jezdila bez autosedačky i připoutání a při jízdě pravidelně zvracela, k čemuž by při používání autosedačky nejspíš nedocházelo. Vědí, s čím jsem si hrála (spoustu hraček po mně totiž podědily), jaké knížky jsem měla ráda (těch po mně také dost podědily) i na co jsem ráda jako dítě koukala. Vědí, že jsem poslouchala pohádky a písničky na kazetách a cédéčkách.
Stejně tak už něco málo obecně znají z historie. Ne snad pro to, že bychom do nich historické znalosti nějak hustily, ale přece jenom kolem sebe vidí spoustu věcí a ptají se. „Jak starý je ten kostel? Kdo byl ten pán, po kterém se jmenuje? A jak ho stavěli, jaké měli v té době nářadí?“ A nebo: „Proč je tady na chodníku ta zlatá dlažební kostka? Co je na ní napsáno? Proč je zavírali, když nic neprovedli? Proč byla válka?“ Případně: „Proč ta holčička v té pohádce dostala k Vánocům jen jednu hračku? To tak dřív opravdu bylo?“ Nebo u čtení starších knih: „Jak je možné, že čtyřletý Martínek chodí sám na poštu, která je docela daleko? Proč s ním rodiče netráví víc času? A kdo jsou to ti mlíkaři? Proč maminka dětem na narozeninové oslavě dala každému dítěti jen dva čtverečky čokolády? Proč těch čokolád nekoupila více?“ Podobné otázky slyším od dětí každou chvíli a nepřijde mi na tom nic zvláštního. Jsou to otázky, které přicházejí, aniž bych kvůli nim musela dětem poskytovat nějaké extra podnětné prostředí. Úplně k nim stačí procházka po okolí, společné koukání na pohádku nebo společné čtení. Takže pokud čtu o větším dítěti, které netuší, kdy byla druhá světová válka, nenapadne mne jako první přemýšlet nad tím, jak špatné školství to máme. Především mne napadne, jak je možné, že o tom s tím dítětem doma nikdo nemluvil. A jak je možné, že na tuto část historie prostě nikdy předtím nenarazilo (mimo školu) natolik, aby mu z toho něco zůstalo v hlavě? Vždyť to jsou přece vcelku běžné znalosti.
