Článek
Můj syn a já
Synovi bylo nedávno 33 kristových let. Jeho život nebyla procházka růžovou zahradou, ale věčný boj o přežití. Boj o své jedinečné místo na této planetě. Když už se jeho duše zde zabydlela, musela až doposud ujít těžký kus životní cesty. Cesty, která pro něj samotného je přirozená, ale pro mne, jeho maminku, je velmi emotivně obtížné zvládat situace, které se na jeho osudové cestě objevují. A já mu mám „jen“ pomáhat, aby se mu na naší planetě žilo co nejlépe. Syn není jedináček. Má ještě 3 další mladší sourozence. Dva super bráchy, kteří už mají vlastní rodiny a žijí daleko a sestru, která bude od podzimu studovat střední školu a vyrůstá stále ještě s ním.
Bezpodmínečná láska
Synovo genetické onemocnění je nevyléčitelné. Mnoho lidí již o tomto mentálním handicapu jistě slyšelo a dostalo se do povědomí mnoha a mnoha rodin, kde se narodilo miminko s Downovým syndromem. Můj syn je človíček, který není schopen vnímat realitu našeho běžného civilizovaného života. To, co my, obyčejní lidé, řešíme každý den, jde kolem něj a nevnímá nic z toho jako důležité. Nerozumí a neumí a neví, že by měl jít na autobus, autobusem se dopravit na jinou zastávku a tam ujít kus cesty k obchodu a koupit si jídlo a pití a další potřeby ke každodennímu životu. On ví, že existuje jídlo a pití a že mu ho já, jeho maminka, připravím na talíř a naservíruji a on baští o 106. Nebudu zde vypisovat všechno, co neumí, to už jsem vyprávěla v jiném mém příspěvku. Zde bych ráda sdělila všem lidem, kterým se také narodilo miminko s Downovým syndromem - nemějte vůbec strach, zda jeho výchovu zvládnete. Protože vy ji zvládnete a budete šťastnější víc, než si dovedete představit. Ano, je to běh na dlouhou trať. Celoživotní péče, která je jen pro nejsilnější. Ti, kteří myslí jen egoisticky na sebe, ji nezvládnou a odpadnou. Tak, jako to například nezvládl můj bývalý manžel - otec mého postiženého syna. Odpadl, nezvládl, egoista, který dle jeho slov - chtěl mít klid. Má ho. Žije jinde, s jinou ženou, kterou si našel na seznamce a o syna nejeví žádný zájem. Občas pošle pár kaček, aby si asi ulevil vlastnímu svědomí, ale to je vše. Já osobně už to dávno neřeším. Pro mne je můj syn mé milované dítě na 1. místě a já - jeho maminka ho miluji stejně tak silně a spravedlivě, jako miluji všechny mé děti. Ono totiž - děti se nikoho přece neprosily, aby přišly na svět. Je to jen naše přání - rodičů, maminek, tatínků - chtít na svět přivést toho malého živého tvorečka a utvořit rodinu. A věnovat pak veškerý čas, energii na výchovu, než se rozlétnou jako ptáčci do širého světa. Jenže život na naší planetě je natolik bohatý, že některým rodičům nadělí dáreček ve formě například živé bytosti s Downovým syndromem. A my rodiče máme povinnost se o to malé postarat. Ať je to jakkoli těžké. Přece je to naše svobodná volba se pomilovat, otěhotnět, porodit, vychovávat. Volba, která patří k lidské civilizaci po věky věků.
Nekonečné štěstí a mír v duši
Tak bych popsala celých 33 let s mým synem s Downovým syndromem. Mnoho těžkých chvil, jsem jako maminka ustála. Proplakala mnoho dní i nocí. Ne proto, že bych se snad někdy litovala, ale proto, že jsem měla strach o synův život, zda to kolikrát sám zvládne bojovat ve chvílích, kdy jeho tělesná schránka ukázala - hele, zde jsem a jsem křehká. Co s tím provedeš? A museli mu pomáhat lékaři. Operacemi. Synova tělesná schránka je drobná, dnes už opravdu rozřezaná skoro po celém těle. Zahojené jizvy, které mi stále připomínají velmi těžké emotivní chvíle. Syn? Ten to vnímá asi také. Občas řekne v koupelně, když jej sprchuji: „Co to je?“ a ukáže si na jizvu po operaci srdce nebo jizvy po resekci jícnu. A já na to: „Kubí, to ti pan doktor uzdravil srdíčko, víš? Teď už jsi zdravý jako řípa.“ A on se usměje a těší se, až mu uvařím něco dobrého k jídlu. Jídlo je totiž jeho nejoblíbenější činnost na světě. Na druhém místě pak sledování oblíbených filmů a písniček. Nejraději má hudební skupiny QUEEN a ABBA.
A já si každý den uvědomuji, jak jsem nejšťastnější maminkou pod sluncem. Že mi ho „ten nahoře“ nadělil. Tolik bezpodmínečné lásky mi nikdo v životě nikdy nedal. Partneři mne zklamali. Děti miluji. Ale každé mé dítko je úplně jiné. Můj syn s Downovým syndromem mi připadá, jako ta nejčistší duše, nejmoudřejší bytost na světě. Aniž by mluvil nebo vědomě konal činy, dokáže rozdávat mnoho radosti a já si uvědomovala mnohokrát, že se mám ještě od něj co učit. Kolikrát mne nevědomky donutil k zamyšlení sama nad sebou. A pomyslně mi dal facku. Aniž by vůbec tušil. A já jsem mu neskonale vděčná! Pomohl mi růst. Ukázat směr, kterým se mám vydat, když jsem se v životě ztrácela. Ztrácela se má duše a dávala přednost přízemním věcem. Jako například - věnovala jsem energii manželovi i přes vlastní potřeby ženy jako takové. Upřednostňovala jsem potřeby partnera, jen aby byl šťastný on. Na sebe jsem nikdy nemyslela. A pak do toho vždy nečekaně „hodil vidle“ můj postižený syn. Zdravotně se vyskytl u něj velmi vážný problém, který mne celou pohltil. A já si tak vždy uvědomila, o čem ten život vlastně je. O lásce. Bezpodmínečné. A to je vše. Jednoduché jak facka. To nejhlubší a nejpevnější spojení dvou duší, které se hledaly, až se našly. Našly mír, klid. A je nám tak dobře.
https://www.babyonline.cz/geneticke-vady/downuv-syndrom
https://cs.wikipedia.org/wiki/Queen
https://cs.wikipedia.org/wiki/ABBA
