Článek
Vzhledem k tomu, že bydlíme na vesnici a musíme denně dojíždět do města do školy a na nákup a k lékařům, pak nejsme bohužel ušetřeni jízdy autobusem jako jediným dopravním spojem. Auto jsme měli, byla to ojetina, na kterou byl spoleh, člověk nastartoval motor, kdy potřeboval, ale už to má chudinka malá za sebou. Ať je mu na šrotišti země lehká. Odepsal ji nezodpovědný opilec, který nás naboural. Od té doby jsme nuceni cestovat autobusem. Za těch pár měsíců, co jsme bez auta, dokonale znám hodiny, kdy autobus staví na naší zastávce a kdy naopak nazpět z města odjíždí. Už si připadám jako malá sestra IDOS. Idoska:-). Ještě se občas stane, že to úplně nemám stoprocentně vychytané, ale pracuje se na tom:-). Denně. Nastoupím u nás do autobusu, řidiči se během dne hodně střídají. Znají mne, já znám je. Už jsme jako jedna rodina. Vidí mne a rovnou se usmějí a řeknou „běžte“ a mávnou rukou dozadu. Vědí, že jsem zodpovědná cestující, která má platný kupón neboli jízdenku. Jelikož kolikrát cestuji i několikrát za den, a to hlavně ve chvíli, kdy si mé děti na poslední chvíli vzpomenou: „Jééé, maminko, ty jsi už s nákupem doma? Já zapomněla ještě potřebuji do školy tohle. Jéé, maminko, mně došlo tohle..“. A já jako milující maminka, která se pro mé děti obětuje a udělá pro ně všechno (zde bych ráda jen naťukla - kdyby náhodou se ozvaly hlasy, že je rozmazluji a pod., ne nerozmazluji, jen je miluji a chci, aby byly na malou chvíli šťastné třeba jen s velmi důležitou pro ně minerálkou nebo perem do školy) se otočím na podpatku a opět jdu na autobus a jedu dokoupit potřebné - nepotřebné.
A tak cestuji autobusem a vnímám ten šrumec kolem mne. Díky tomu cestování jsem se postupně seznámila s půlkou vesnice a jejími obyvateli. Poznala jsem sousedy. Většinou jsou to už všechno starousedlíci, senioři. Vrásčité tváře, špatně chodí, ale rádi si povídají. A tak jsem se kolikrát i o sobě dozvěděla zajímavé názory. Jelikož jezdím za ruku s mým postiženým synem, kterého nemohu nechat doma samotného, pak mne obdivují, jak se hezky o něj starám a jak se hezky k němu chovám. Pro mne je to přece samozřejmost, vždyť je to mé dítě, byť je mu už přes 30 let, odpovídám jim. Také mi jedna paní řekla? „To bych do vás neřekla, já myslela, že jste taková modelka spíš.“ To ve chvíli, kdy jsem jí jen tak pro radost, úsměv na tváři a hezčí den darovala voňavé mýdlo s andělíčkem, které vlastnoručně vyrábím. Vyrábím mimo jiné právě mýdla, která jsou nejen pro radost, ale jsou z přírodních materiálů, antialergická, nezpůsobují ekzémy a pomáhají i na lupénku. A ta paní si myslela, že snad chodím po mole a předvádím se jako modelína, či co. A daly jsme se do řeči a zjistila, že jsem úplně obyčejná ženská, která skládá uhlí, seká zahradu, uklízí, vaří a dokonce vyrábí i mýdla. Vypadala, že byla překvapena, co se ze mne vyklubalo. Já jsem zvyklá chodit upravená, nalíčená, oblečená chodím levně, ale dokážu sladit oblečení, takže holt vypadám jak vypadám. Už jsem si v životě zvykla na to, že přitahuji pozornost lidí aniž by to bylo mým úmyslem.
Další starousedlíci nastupují a vystupují na obvyklých zastávkách, takže už vím, kde kdo bydlí a dokonce v kolik jede na poštu, v kolik jede na městské trhy nakoupit čerstvou zeleninu. Cestuje pravidelně i postižená starší paní s Downovým syndromem. Vždy má něco na zub, takže si sedne na sedadlo, usmívá se a žvýká nějaké sousto, nasadí si na hlavu obrovská sluchátka a malinkýma očičkama pozoruje okolní svět. Jakmile se blížíme k zastávce, která je jedinou zastávkou, kde nastupují malé děti ze školy, pak se zrychluje každému cestujícímu tep. Přijíždíte na místo, kde už za okny vidíte tlupu neukočírovatelných a nezvladatelných prvňáčků a dvě učitelky, které mají děs v očích a marně se snaží překřičet hlas malého lidu. Otevřou se dveře autobusu, jedna učitelka zavelí: „Hlavně buďte potichu, nestrkejte se, jděte do zadu, nešlapejte po sobě“ a marně se je snaží ukočírovat. Druhá učitelka jde k řidiči a trpělivě stojí u přístroje a čeká, až jí vydá dvacet a více lístků jeden po druhém. Cvak…cvak…cvak…cvak.. Poslední dvacátý a může jít ke své tlupě. Na jedné zastávce pravidelně nastupuje opilý muž. V 10 hodin dopoledne. Pod obraz a je úsměvné, jak se snaží koordinovat své pohyby těla tak, aby jako působil, že je naprosto střízlivý. Je slušný, nastoupí, usmívá se, motá se sem tam, většinou překoná velkou vzdálenost až do zadní části autobusu. Zasedne a jede se. Tohle jsou denní divadelní představení, které bych nazvala klidnými činohrami. Největší horor nastává ve chvíli, kdy v odpoledních hodinách končí vyučování na základních a středních školách. To nastupuje dav mladých studentů, nazvala bych to ale stádem. Neslyšíte nic jiného než hlasité nazývání se dobytkem, určitou částí lidského těla a pracovnicí nejstaršího řemesla na světě. Člověk má pocit, že se ocitl v ZOO. Jen ne v kleci. To mne vede vždy k zamyšlení, jak se svět změnil za těch xx let, co jsem se narodila. A sleduji i ten technický vývoj. Kdo nemá sluchátka v uších a mobil v ruce jako by nebyl. Děvčata nosí co nejkratší zimní bundy, které jsou trendy, holé bříško, legíny, aby bylo vidět, jak mají krásně vytvarované pozadí, že klepou kosu, to se nedá nic dělat. Hlavně , že jdou s moderní dobou, líbí se klukům a ostatní jim je fuk. Kolikrát už jsem si řekla, že ty holky jsou snad naklonované. Zaznamenala jsem zatím jednu jedinou, která má svůj vlastní styl. Sice styl výrazně odlišný, ale je konečně jiná než dav jejích vrstevnic.
Samostatná kapitola jsou maminky s kočárky. Jakmile nastupuje maminka s kočárkem a k tomu někdy i s dalším dítětem za ruku, tak si vzpomenu na sebe a toto období a polévá mne pot. Za ně. Kočárek tahají většinou samy, nikdo jim nepomůže. V autobuse sedí většinou senioři. Takže těžký kočárek s dítětem napřed, pak zpátky pro těžké tašky a malé dítě usadit někde na místo, aby ho měla na očích. Celou cestu mluví a mluví a mluví. Na dítě v kočárku, „ťu,ťu,“ na dítě , které je neposedné a pusinku nezavře „Buď zticha, neřvi, pozor, ať nespadneš, drž se, nekopej tu paní vedle sebe, promiňte“ a tak dále. Vystupuje výrazně unavenější než nastupovala. Hlavně, že děti jsou v pohodě a nákup se jí nerozsypal.
Poslední čerstvý zážitek, nijak příjemný, jsem zažila nedávno. Na zastávce čekala fronta studentů. Mladých kluků, kteří se dle mého chovali k mému údivu slušně. Pak tam stála jedna mladší žena se třemi narvanými taškami, které jen tak tak unesla. Vyklubala se z ní, jak to mám říct, abych se nikoho nedotkla, no prostě žena ukrajinské národnosti. A vyklubala se z ní dost nepříjemná bytost. Jednak nastupovala na třikrát, my jsme všichni trpělivě čekali, až se konečně někde v autobuse usadí. Byli jsme všichni trpěliví a tolerantní. S taškami jí klucí nepomohli a já pak zjistila proč asi. Takže vzala jednu těžkou tašku, nacpanou totálními zbytečnostmi, které našinec nekupuje a zanesla ji doprostřed autobusu. Vrátila se pro druhou a pak pro třetí. Konečně se zastavila u řidiče a dlouze se s ním dohadovala, zda zaplatí 10,-Kč nebo 15 ,-Kč. Nakonec řidič po ní chtěl jen 10,-Kč. To se rozčilovala, že je to strašně drahé. Pak se usadila na sedadle a konečně jsme mohli postupně a rychle nastoupit my všichni ostatní. Ovšem co nastalo ve chvíli, když se autobus rozjel, to jsem nezažila. Evidentně byla ale střízlivá. Začala na celý autobus hlasitě řvát (křik je ještě slabé slovo). A takto jsem to musela přežít celých 15 minut do chvíle, než jsem vystupovala. Chovala se tak, že snad jí patřil celý autobus, dalo se rozumět, že uráží všechny lidi v autobuse, být řidičem, tak zastavím a rozhodně ji usměrním. Ale bylo na míle jasné, že se řidič nechce pouštět do sporu, zvláště ne s osobou jiné národnosti, vědom si toho, že jim přece musíme pomáhat. K mému údivu se naši chovali tiše, slušně a jen trpěli snášeli její hlasité výlevy, kterými obtěžovala všechny cestující, kteří mají právo cestovat v klidu. A tak jsem se zase zamyslela. Kde je hranice slušného chování? Proč dobrovolně kolikrát respektujeme nevhodné chování jiných lidí? Proč? Ať si každý už odpoví sám. Já jsem si odpověděla, ale nebudu to zde ventilovat. Jsem slušně vychovaná žena z Moravy. A hlavně jsem během mého života došla k závěru, že v něktarých situacích je lépe mlčet, protože byste se velmi lehce mohli dostat do hlavní role. A to fakt nechcete.
Na závěr bych ráda vyjádřila obdiv a velké díky řidičům autobusů. Nervy musí mít pevné, kursy sebeovládání jsou nic oproti tomu, co si kolikrát musí vyslechnout a trpělivosti mají na rozdávání. Do toho obrovskou míru zodpovědnosti za všechny cestující. Bouračku s autobusem jsem zatím ještě nezažila. Sice se najdou výjimky, kdy je řidič podrážděný a nepříjemý, ale to se jim promíjí, protože psychika dostává u nich zabrat. Zvláště, když nastupují drogově závislí nebo nepříjemní opilí.
Cestování autobusem se pro mne stalo každodenní nezbytností. A já z nadhledu a jako bedlivý a pozorný divák sleduji dění kolem sebe a připadám si kolikrát jak v jiříkově vidění. A říkám si, jo holka, lepší to už nebude. To je život.
