Článek
Tak tohle mi asi nikdo nebude věřit, ale stalo se. Začnu jaksi zeširoka. Jako malá holka jsem vyrůstala na Moravě. Všichni příbuzní, tety, strýcové, prostě celá vesnice se znala navzájem. Všichni věděli všechno o každém, kdo tam bydlel. Věděli i to, co nikdo nevěděl nebo co se nikdy nestalo. Takže klasická tichá pošta fungovala naprosto na 100%. Jeden něco řekl, k druhému se to doneslo v podobě upravené a na konci se kdosi dověděl něco, co ten první vůbec neřekl. A tak vznikaly dějiny naší vesnice.
Ale k tomu skřítkovi nebo chcete-li duši, duchovi. Bylo nebylo, za devatero horami atd…Bydlela jsem s rodiči v malém baráčku se zahradou, sklep jsme měli hodně velký, vlastně celý barák byl podsklepený tak, že tam byly jednotlivé místnosti. Prádelna, kotelna na uhlí (šlam-to je po moravsky uhelný mazlavý prach, kterým jsme topili), místnost na kobzole (brambory) a jabka uskladněné na zimu, sušárna a místnost, které jsem říkala klubovna. Tam jsme se s kamarádkami a kamarády jako malé děti scházeli a hráli si tam. A měla jsem tam spoustu hraček. Vždycky, když jsem do sklepa měla jít, bála jsem se. Měla jsem velmi rozvinutou představivost. Takže jsem to pojala tak, že se jako budu chránit tím, že ve chvíli, když otevřu dveře do temného sklepa a než našátrám vypínač, tak raději předem pozdravím všechny neviditelné duchy. Připadala jsem si jako cvok, ale měla jsem z toho lepší pocit, že mi nikdo neublíží nebo mi nějaká neviditelná ruka nesáhne na rameno. Prostě dětství a fantazie.
Kolikrát se mi stalo, že zavrzaly dveře, já strachy ani nedutala. Vletěl zničehonic malý netopýr malinkým oknem a já šílela, aby se mi nezamotal do mých dlouhých vlasů, které mi sahaly až k pasu. Pak si klidně ten malej netopýr zase vyletěl. Jakoby se nechumelilo. A to už jsme v zimě:-). Tehdy ještě padal sníh tiše, třpytivě a napadlo ho každý rok alespoň půl metru. Já pozorovala oknem, jak vločky klesají k zemi, chodí ve sněhu Mikuláš,Čert a Anděl, byla to pohádka, kterou jsem viděla na vlastní oči. Všude ticho a za okny ta nádhera. A najednou v tom tichu jsem viděla v rohu pokoje bílý stín.Vysoký. Jen se jemně vlnil seshora dolů. Já byla vyděšena, ale zároveň jsem cítila jakýsi zvláštní klid. Pohlazení. Jakoby ten stín na mne mlčky mluvil a beze slov říkal - neboj se mne. A zmizlo to. Běžela jsem do postele, a přikryla si obličej. Nad postelí mi visel obrázek, kde anděl převádí dvě děti přes most. Ten anděl mne uklidňoval každý večer, když jsem šla spát. Já na ten obraz pak jukla a byla jsem klidnější.
A když už jsem byla dospělá a máma dětí, tak nám doma začal řádit skřítek. Pojmenovala jsem ho Rachtáček. Skřítek Rachtáček. Dělal nám vylomeniny, ale legrační, nikdy se nestalo, že by vyvedl něco nekalého. Prostě srandičky. Měli jsme polici s hrníčky. Dlouho se nic nedělo a najednou se ozvala rána a třískot skla na zemi. Běžela jsem do kuchyně a na zemi rozbitý hrneček z poličky. Zemětřesení nebylo, fyzikální zákony mi nedávaly smysl, prostě a jasně ten hrneček „vyskočil“ sám z police. A to už nebylo jen tak. Takže se nám objevil skřítek Rachtáček. Většinou totiž něco shazoval. Dokonce i dlouho visící obrazy na stěnách. Knížku z police, hrnečky byly jeho oblíbená činnost, taky se nám jich mnoho nedochovalo:-). Děti byly malé a braly to jako jedno velké dobrodružství. Když jim skřítek Rachtáček rozházel uklizené hračky, tak to už jsme přeskočili na další level a začali si s ním fakticky povídat. Ne, nebyli jsme blázni. Prostě jsme ho začali brát jako člena rodiny. Nebyl vidět, ale byl tam s námi. Když se dlouho neozval, tak nám dokonce i chyběl. To jsme si říkali, že asi spinká. Objevoval se většinou od podzimu do jara. Zvláštní.
Teď si uvědomuji, že se vlastně už pár let neobjevil. Takže kdoví, kde je. Třeba spinká.
