Článek
Tuhle radu jsem kdysi dávno dostala od renomovaného psychologa. Mé dítě, dcera, od věku dvou let, jasně dávala najevo svou osobnost. Takový malý despota. Byla to ta nejhodnější holčička na světě, chytrá, zvídavá, učenlivá, až do chvíle, kdy na ni přišla její chvíle. Vztek. Nebyla jedináčkem. Byla ze tří sourozenců. Dva starší bratři. Synové a jejich výchova ? Procházka růžovou zahradou. Sice jsem se nevyhnula období vzdoru, ale dalo se to zvládnout bez větších dramat. Ovšem dcera, ta mi dala zabrat.
Byla jsem maminkou, která měla nastudovánu veškerou dostupnou literaturu, týkající se péče o dítě v jakémkoli věku. Když jsem četla příběhy maminek, které byly zoufalé z dítěte, které si obdobím vzdoru procházelo ne zahradou, ale pralesem, peklem, kdy se jim dítě ve věku tří až pěti let válelo na zemi, řvalo, nedalo se utišit, kopalo nohama a mlátilo ručičkama do země, poléval mne pot za ně. Za trpělivé maminky. Pomyslela jsem si - to se mi nikdy nemůže stát.
A světe div se. Stalo se. Mně, která měla výchovu dětí v malíku. Která psychologii dítěte ovládala na jedničku s hvězdičkou. Která by láskou mé děti snad i snědla. Syny jsem nesnědla, ale dceru bych v té chvíli sežrala. Do dvou let byl klid. Normální vývoj dítěte. Fyzický a hlavně psychický. Čtení pohádek na dobrou noc, učení hlasu zvířátek, mazlení, blbnutí, pusinkování, láska mezi mnou a dcerou se dala krájet.
Ve dvou letech došlo k náhlé, neočekávané změně. Dceřina osobnost a rodové geny se přihlásily o slovo. A hodně nahlas. Dcera si začala vše vydupávat vztekem, jako většina dětí. Maminko, prosím, tohle chci. A když mi to nedáš, začnu brečet, ječet na celé širé okolí. Jako správná maminka jsem se snažila dceru vést k tomu, že ne všechno dostane, na co si pomyslí. A tak se začaly její vzteklé výstupy stupňovat. I při naprosté banalitě v obchodě, kdy si usmyslela, že chce zrovna tyhle bonbony , čokoládu, hračku. A když nebylo po jejím , nastal křik, jekot, pláč, řvaní a začala si lehat na zem, válet se na místě, já měla srdce až v krku a jediná má reakce byla - snaha ji obejmout, uklidnit slovy. Bez úspěchu. Bylo to ještě horší. Nezbývalo mi, než poodstoupit pár kroků od ní, a čekat, než ji vztek přejde. Přešel. A byla jak mílius. Usměvavá, jakoby se nic nestalo. Kdežto já měla nervy na pochodu. Psychologa jsem v té chvíli potřebovala spíš já než ona.
Toto vztekací období trvalo asi tři roky. Během těch tří let jsem s dcerou navštívila lékaře, psychology. Jediná rada zněla: ignorujte ji. Nevšímejte si jí, ale buďte jí na blízku, ať vás vidí. Chce na sebe upoutat jen pozornost, ale potřebuje vědět, že je v bezpečí. Slova odborníků jsem si vzala k srdci. Bylo to jedno z nejsložitějších období ve výchově mé dcery. Přežily jsme to obě dvě bez následků na psychice. Nejtěžší chvíli jsem zařívala vždy, když jsem se ji snažila obejmout a uklidnit a kdy mne odstrkovala. To mi hlavou běžely myšlenky typu: jsem ta nejhorší máma na světě , vlastní dítě mne nemá rádo, co dělám špatně a sebetrýznila jsem se úplně za všechno. Má psychika dostala zabrat. Ale zvládla jsem to.
Takže milé maminky, rada zní: milujte své dítě, ale nikdy netrestejte, když se vzteká. Mluvte na něj, projevujte mu lásku, dávejte mu pocítit, že jste tu pro něj. A že je v bezpečí a vaše ruce ho pohladí a obejmou pokaždé, i když zrovna nastane chvíle, kdy obejtí odmítá. Vyzařujte klid. Ten léčí. Vaše dítě se vám odmění. Budete pro něj bezpečný přístav. Bude vědět, že k vám má důvěru. Chce to hodně trpělivosti a vlastního sebezapření. Klidným hlasem na dítě mluvte ve chvíli, kdy řve, ječí. I když vás nevnímá, neslyší, ale vidí, co to s vámi dělá. Je to jeho dětské zrání. Zjišťuje, kam až si může dovolit zajít. Věkem se vše uklidní. Zmizí, nebo alespoň zmírní. Vy to vydržte. Nosily jste své milované dítě pod srdcem, cítily jeho první pohyby, porodily jste ho a pipláte z něj osobnost. Jedinečnou a vašeho následovníka rodové linie. Láska je nejvíc a není to klišé.
https://www.emimino.cz/encyklopedie/obdobi-vzdoru/
https://www.babyweb.cz/obdobi-vzdoru-obdobi-sebeuvedomeni
