Článek
Obyčejně neobyčejný život samoživitelky
Ani náhodou si nestěžuji, ani náhodou neskuhrám, bulím jen v noci a to ještě ve chvíli, kdy je mi nejhůř. Samoživitelkou jsem se stala z vlastní vůle. Bohužel. Nebo bohudík ? Jak se na to kdo dívá. Život mi nadělil na záda pořádný ranec. A jediný můj problém je, že neumím nenávidět, neumím oplácet zlo zlem, neumím být na lidi nepříjemná, i když mi ublíží. Proč ? Protože má povaha a charakter od malička je empatická, věřím, že každý člověk na planetě má vlasní cestu a může si dobrovolně zvolit, kudy na ní půjde. Cestou lásky, nebo cestou vědomého ubližování, egoismu a bez morálních slušných hodnot. Má duše si vybrala před narozením cestu lásky. A je to ta nejtěžší cesta.
Dětství, dospělost a mateřství
Dětství stálo za starou belu. Ponižování, každodenní výprasky, týrání. To vše od nejbližší osoby, které člověk věří. Měl by mít k ní úctu a cítit lásku. Matky. Už je po smrti a já jí doposud neumím odpustit. A to jsem už v důchodu. Sice předčasném, ale jsem tam. Dospělost uběhla ani nevím jak. Po střední škole hned do práce. Pak svatba a vstup do manželství, které stálo za druhou starou belu. Bývalý mi byl nevěrný ve chvíli, kdy to žádná žena absolutně nečeká. Byla jsem zrovna v porodnici s prvorozeným synem, který se mi narodil s Downovým syndromem. Porodila jsem tři krásné syny a rodinu držela zuby nehty pohromadě. Po patnácti letech jsem to vzdala. Klid pro děti bez hádek byl pro mne - matku, přednější. Požádala jsem o rozvod a stala jsem se dobrovolně samoživitelkou. Netušila jsem, jak to bude pro mne těžké období. Zvládat vše sama i finančně. Ale zvládla jsem to, děti vychovala a v současnosti pečuji jen o těžce postiženého syna.
Obyčejné ráno se změnilo v boj o život
Syn je po vážných operacích. Operace srdce. Operace resekce jícnu a kardia. Pro laiky - uřízli mu 10 cm jícnu a přišili k žaludku. Proč? Protože při endoskopii mu lékař propíchl - perforoval jícen a syn málem zemřel. Syn je velký bojovník. Jsme dva bojovníci, kteří drží při sobě a navzájem jsme si oporou. Já synovi úplně ve všem a on mi dává to největší bohatství, které existuje. Bezpodmínečnou lásku. Syn každé ráno musí brát několik druhů léků. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mu bylo nějak špatně. Ráno jsem jako obvykle vstala, šla přitopit v kotli, protože bydlíme ve starém domečku a topím uhlím. Dřina mi není cizí. Jsem zvyklá. Beru vše pozitivně. Říkám si, že si tak udržuji alespoň fyzičku. Stáří fyzického těla člověk totiž neoblbne.
Nachystalajsem synovi jeho léky. Přišel do kuchyně, vzal si je do pusy a ani nestihnul zapít připraveným čajem. Sesunul se k zemi. Syn omdlel. Já v šoku. Volala jsem na něj, snažila se ho posadit, křičela jsem na něj, plácala ho po tváři, aby se probral, syn byl v bezvědomí. Rychle jsem v setinách sekundy letěla pro mobil a vyděšená volala záchranku, položila syna na zem, hlavu podložila mikinou, kterou měl na sobě, konečně. Otevřel mírně oči. Vyděšená jsem komunikovala s paní v mobilu a prosila, ať rychle přijede sanitka. Prý už jsou na cestě a mám být na drátě a komunikovat s ní. Komunikovala jsem s ní a přitom jsem synovi dělala jednou rukou jemnou masáž hrudi, druhou rukou ho hladila po tváři a mluvila i na něj, abych ho udržela při vědomí. Konečně ! Sanitka je tady ! Dva záchranáři okamžitě synovi napíchli kapačku do žíly. Syn se v bezvědomí pokálel. Tekly mi slzy po tvářích a přitom jsem věděla, že musím být silná, aby syn viděl, že se má o koho opřít. Opřít se o tu nejbližší osobu, které důvěřuje. O mne. O maminku.
Těžké okamžiky, kdy jsem automaticky do tašek naházela pyžamo, ručník, župan, přezůvky, synovy léky, veškerou lékařskou dokumentaci, banány, rohlíky, jogurty, prostě jsem „jela“ jak robot. Ještě před tím vším jsem syna čistila od stolice, která samovolně šla z těla ven a syn ji nemohl v jeho stavu korigovat. To už záchranáři byli u něj. „Maminko, to zvládneme, nebojte“, utěšovali mne a viděli, jak se snažím vše zajistit k převozu syna do nemocnice. Já se třásla po celém těle a přitom fungovala jak perpetum mobile. Pomohlo mi, že jsem půl života prožila ve zdravotnictví.
Záchranka jela rychle. Houkala. V nemocnici na urgentu se nás ujala úžasná lékařka. RTG plic - „syn má náběh na zápal plic, maminko“. CT hlavy - „maminko, syn je neurologicky v pořádku“. Odběry krve - „maminko, syn má velmi zvýšené leukocyty“. Ano, rozumím, probíhá zánět v těle. „Maminko, dáme paralen do kapačky. Maminko, uděláme synovi kardiologické vyšetření. V leže samozřejmě“. „Zvládne to syn?“. „Ano, zvládne to. Pomohu vám. V komunikaci, v uklidňování syna, že bude v pořádku“. "Maminko, potřebujeme moč. Zvládne se syn vymočit do "bažanta"? „Nevím, těžko vědět, zda syn na požádání to zvládne.“ Zvládl i to. „Moč je v pořádku, maminko“. Syn se konečně usmál. Jeho úsměv znamenal jediné. Už je mi dobře. I když jsem samá hadička, kulaté nálepky na těle měřící EKG, jsem hladový, mám žízeň. „Mohu dát synovi banán?“, ptám se lékařky. „Ano, už můžete“. Syn byl nadšený, oči se mu konečně rozzářily. Jídlo. Jeho oblíbená každodenní činnost.
A tak jde čas. Jedno ráno za náma. Ráno, kdy jsem prožívala po několitáté v životě ten největší strach. Strach mámy o své dítě. Syn je bojovník . Zvládli jsme to oba dva. Děkuji andělům. Děkuji Bohu. Děkuji za to, že mne syn učí být silnější a silnější.
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-priznaky-nemoci-bezvedomi-88867
https://www.hasicimokropsy.cz/index.php?route=information/information&information_id=16
https://www.bezpecnostprace.info/pracovni-urazy/zachranka-mobilni-aplikace/
https://urgmed.cz/z-historie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Matka
