Článek
Za můj dlouhý život jsem už pořídila pár ojetých aut z autobazarů. A víc jak polovina pořízených aut byla ve stavu, že jsem se jich rychle zase zbavila. Dvě auta byla super a nemusela jsem věčně řešit nějaké poruchy, nákladné opravy a vydržela i náročné terény nebo dlouhé jízdy. A to byla ještě za totalitního režimu škodovka Felicie a pak později Ford Mondeo.
Řidičák mám už víc jak 40 let, jezdím bez nehod, respektive bez nehod vlastní vinou zaviněných, jezdím opatrně a přitom svižně, kolikrát mám reakce jako chlap. Předvídám, kam auto přede mnou hodí blinkr, to když zpomaluje před křižovatkou, když jedu za autem, které jede tzv.brzda plyn, tak ho raději předjedu, když narazím na svátečního řidiče, který se kochá, tak podle nálady se kochám taky a jedu jako hlemýžď anebo to nervově nevydržím a zvolím jízdu před ním , to zase když musím časově stíhat své povinnosti. Měla jsem vlastně, když si tak vzpomínám, jednu nehodu malinkou vlastní vinou zaviněnou, a to na parkovišti v nemocnici. Couvla jsem a bum. Jelo zrovna jiné auto pomalinku a já do něj nacouvala. Jen škrábanec. Byla to moje chyba, pořádně jsem se nerozhlédla.
Takže jsem takhle jednou naklusala do autobazaru, kde jsem již pár ojetin koupila a byla s nimi spokojena. Počasí zrovna bylo nic moc, ale řekla jsem si, že si vyberu pořádně a tak nezbylo nic jiného , než si vybírat i z nabídky ojetin, které stály venku a bylo jich tedy požehnaně. Mé zkušené oko, které rozumělo základním pojmům jako například karoserie bez ťuknutí, aby moc nerezla, interiér auta musel lahodit něžnému ženskému oku, pneumatiky musely mít ještě super vzorek, výfuk musel držet pevně, to jsem si fakt i v sukni klekla na kolena, vystrčila zadek a bystrým okem jsem se podívala na spodek auta, jestli tam ten výfuk opravdu je připevněný a nemá někde díry, a to po mé zkušenosti, kdy jsem si tak v klidu jela jednou jiným bazarovým autíčkem na výlet a najednou z ničehonic se ozval příšerný rachot, který se podobal poruchové motorové pile. Zastavila jsem a vidím, výkuk fuč. A v dáli na silnici leželo cosi tmavého. A dlouhého. Takže i výběr auta jsem podrobila zkušenému oku něžné ženy, která si hrála před prodejcem na supermana, který rozumí autům od A do Z. A rozuměla jsem samozřejmě úplné prd. Zvedla jsem kapotu, napřed jsem hledala hodnou chvíli tu blbou páčku, kterou se ta kapota otevírá, ale to jsem se tvářila, že si dávám na čas a vychutnávám si každou minutu obhlídky auta. Když jsem konečně uslyšela to pověstné klapnutí, šla jsem dopředu ke kapotě a zase hodnou chvíli šmátrala a hledala páčku, kterou se ta kapota zvedne. To už prodejce nevydržel a našátral páčku raději sám. Koukla jsem na motor a všechny hadičky, říkám, hmmm, pěkné, vypadá to dobře, hlavně kde se nalévá voda do ostřikovačů. Takže pro prodejce jsem byla typická blbá ženská, která autům nerozumí ani za mák. A já věděla, že dám na vlastní vycvičenou intuici a vyberu dobře a hlavně až po testovací jízdě, kdy uslyším zvuk motoru, jestli mi bude hrát tu nejkrásnější melodii bez zbytečných zvukových efektů.
A tak jsem konečně vybrala. Uf! Nasedla jsem po šesti hodinách strávených papírováním a čekáním, když konečně mi auto dovezli, já nasedla a zapadly za mnou závory autobazaru. Hrdě si to štřáduji na dálnici a po asi deseti kilometrech škub. A zase škub. A škub a škub a škub. Ne, to mi nepřeskočilo a nezasekla se mi klávesnice, ale přeskočilo v autě. Takhle jsem totiž absolvovala celou jízdu k nám domů, která trvala necelé dvě hodiny. Bydleli jsme trochu dál. Během té dlouhé škubavé jízdy stylem , jak já říkám přískokem vpřed, jsem už volala do autobazaru a byla jsem na pokraji nervového zhroucení a podle toho i komunikovala s volajícím personálem. Uklidňovali mne, že to bude dobrý, pak už trochu tlumili vlastní nadšení a že prý se mám pokusit dojet do cíle domů. Dojela jsem. A auto taky. Nastartovala jsem a nic. Přijeli z autobazaru s odtahovým autem, naložili tu mou vysněnou ojetinu, odvezli. A volali, že odešel do věčných lovišť nějaký kompresor a ještě nějaká ptákovina, která držela při životě celou kastli.
No nic. Byla jsem spíše překvapena ochotou autobazaru. Rychle vyřešili problém tak, že jsem si mohla vybrat jinou ojetinu jako náhradu za ten vrak, kterým jsem odjela. To jsem koukala jako vyvoraná myš, že byli tak ochotní.
A tak jsem koupila jedno autíčko, které mi vydrželo asi rok. Během toho roku jsem do něj investovala polovinu kupní ceny na opravách. Ale vzpomínka na cestu domů stylem škub škub mi už zůstane navždy. A dnes se tomu už jen směji. Zkušenosti k nezaplacení.
