Článek
Ach jo. Trhá mi to srdce a bulím a bulím. Chybí mi. A dětem taky. Ale mně moc, protože jsem s ním trávila nejvíce času. Naše korelka Pepíček. Ani nevíme, jestli to byla holka nebo kluk, dcera to nevygooglila a ve zverimexu nám to nebyli schopni říct, sami nevěděli a nepoznali. Ale to je jedno. Důležité je, že jsme si pořídili korelu asi 2 měsíce zpátky. Ani jsme to neměli v plánu, ale chce se mi říct, korela si vybrala nás. Jako asi každý, kdo má rád zvířátka, jsme se občas podívali do zverimexu na ptáčky, myši, rybičky a spoustu dalších drobných zvířátek . Měli jsme andulku, ale ta nám umřela. Obrečeli jsme ji, udělali na zahradě hrobeček. A teď koukáme v obchodě na andulky a korely a jedna korela byla taková tichá, nenápadná, ostatní byly hlasité, upozorňovaly na sebe, skoro jako „mne si vyber, nene, mne si vyber, ne ji!“ A tahle korela byla „jiná“. A už jsme se do sebe zamilovali. Děti byly nadšené, korela asi méně, chudinka z té jejich klece, kde nemohla ani zamávat křidýlky, najednou se veze do jiného prostředí a neví, co ji tam čeká. Pořídili jsme jí klec, z větví vyrobili luxusní korelí byteček, voda, zrní a už měla nový domov a my úžasného člena rodiny.
Během dvou měsíců ji dcera ochočila tak rychle, žejsem nestačila zírat. Korela uměla štěbetat zřetelně „Pepíčku“ „Dobré ráno“ „Pusinku“, také se smála podle jednoho truhlíka ve filmu, na který kouká skoro každý den můj postižený syn.
Pepíček vyžadoval mazlení, prostě mazlíček, ňunínek. A rošťák. Jak se chtěl jednou mazlit, přiletěl mi na rameno a začal mi žužlat řetízek. Pak najednou lup a měla jsem po náušnici. Měla jsem takové malinké drobné kulaté ve velikosti špendlíkové hlavičky, které byly mé jediné už asi 15 let.A pepíček zobnul a bylo. Chudinka pak měl asi dva týdny průjem, ale byl tak skvělý, že se z toho dostal. Šla jsem na to selským rozumem. Co pomáhá dětem? Mrkev,rýže, banán apod. A Pepíčkovi to neublíží. Měl rád úplně všechno, třeba i syrové kuřecí masíčko, když viděl kousínek, tak si hned uzobnul. Až jsme koukali, jak mu to šmakuje a nic mu po tom není. Děti mu říkali domácí vysavač. Každý drobek na zemi slupnul.
Asi to byl i malý fešáček, moc rád lítal k zrcadlu a tam si čechral křidýlka a pak povídal a povídal. S naší kočičkou se také skamarádil. Kočička po něm sice ze začátku tlapkou lapala anebo po něm vyskočila. Ale Pepíček si z ní chytře dělal legraci a křidýlka mu pomáhala rychle reagovat. Takže ulítnul o pár centimetrů dál a zase se vrátil ke kočičce hlavně ve chvílích, kdy papala. To jí pak už i uzobával z její misky a kočičce to přestalo vadit. Kamarádi.
No, a dnes nám uletěl. Pitomeček. Bulila jsem asi dvě hodiny, chtěl si mi asi sednout na vlasy, byl na nás hodně fixovaný. A já si to neuvědomila, šla jsem otevřít vchodové dveře a vzít hrnec přede dveřmi a v sekundě Pepíček frnknul a začal chudinka lítat vysoko a já na něj volala a on pípal a pípal a já se snažila pořád na něj volat a myslela si, že se unaví a sletí níž a níž, až unavený přistane v trávě. Nepřistál. Uletěl. Krve by se ve mně nedořezal. Oběhla jsem celou vesnici, zvonila na sousedy, dávala do schránek vzkazy a čekáme, jestli našeho milovaného Pepíčka někdo objeví a ozve se. Moc tomu nevěřím. A je mi po něm strašně smutno. Kdo ví, kde je v téhle zimě. Ach jo, ach jo. Potkala jsem i nějakého souseda, který shraboval listí, ani ho neznám a řekl, že mu dá návnadu. Nepochopila jsem to, ale vysvětlil mi, že chová ptáky a že je zrovna uklidil , tak že je zase vyndá a oni svým pípáním by mohli našeho Pepíčka přilákat. Tak se modlím, aby se náš Pepíček objevil. Přeji si, aby zazvonil zvonek a tam stál kdokoli s naším Pepíčkem. Já vím. Čas to zahojí. Ale je to čerstvé a bolí to a chybí nám moc. Už žádná korelka nebude jako on. Náš úžasný člen rodiny.
