Článek
Vítám vás všechny samoživitelky v naší realitě. Tento můj názor je jen můj a mám na něj právo, to jen píši proto, kdyby některá z vás nesouhlasila s něčím, co zde budete číst. Rozhodně nechci nikoho pobouřit, rozčílit, jen chci napsat vlastní zkušenosti a podělit se s ostatními.
Jsem samoživitelka. Už 15 let. Tolik má let i má dcera, která se připravuje na přijímací zkoušky na SŠ. Právě před 15 lety začala drsná realita mého života. I když… Jak se to veme. V podstatě začala mým narozením.
Kolikrát jsem si už řekla, že jsem se neměla narodit. Nechtělo se mi kolikrát ani žít. Ale vždy najdu v sobě poslední kousky sil a zabojuju. Proč jsem si to říkala? V krátkosti.. Do mých 21 let mne brutálním způsobem týrala fyzicky i psychicky vlastní matka. Už je na onom světě. Otec? Nevím o něm nic. Nevlastní otec? Pokus o znásilnění, také už zemřel.
V mých 27 letech se mi narodil první syn. Vytoužené dítě. Narodil se mi s Downovým syndromem. Byla jsem šťastně vdaná. Poté nastaly klasické problémy v manželství. Manžel mi byl nevěrný, ale já zuby nehty se snažila udržet rodinu pospolu. Narodili se nám ještě další dva synové. Takže tři kluci. Žila jsem jen pro ně a rodinu. Klasika. Vaření, praní, uklízení, nákupy, přebalování, doktoři, škola.. atd. Na sebe jsem nemyslela. Po 15 letech jsem zažádala o rozvod z důvodu hádek a já si přála, aby mé děti vyrůstaly v klidném prostředí. Podařilo se mi to.
Pak druhé manželství. Tento druhý exmanžel připravil mne a mé děti úplně o vše. Zlatokop v mužském hábitu, já měla vlastní byt, prodala jsem ho, on koupil nový před svatbou a napsal jen na sebe. Já do něj investovala všechny peníze, které jsem měla. Pak jsme se přestěhovali do domečku na vesnici, pořídili ho za ten jeho byt a dům už byl psaný na nás oba. Pak se narodila dcera. Bylo mi 45 let. Když byl dceři rok, rozvedli jsme se a já přišla o vše. Dům soud přiřkl jemu celý a já se musela s dětmi vystěhovat bez nároku na cokoli. Nemožné? Ale ano, je to možné. A víte proč? Protože soud vyhodnotil celou situaci takto: dům koupil v podstatě ex za ten svůj prodaný byt, který koupil za mé peníze, a to PŘED SVATBOU, takže dům byl jeho! Bohužel tím, že nebyly k dispozici žádné doklady, že jsem do toho investovala těch cca 2 miliony, také ani nemohlo nic existovat, když jsem mu to dávala postupně cash, včetně toho, že jsem zaplatila svatbu, svatební cestu, koupila auto, financovala ještě i jeho rodinu, tak jsem holt měla jako maminka na mateřské se 4 dětmi smůlu.
A zde jsem se stala ze dne na den samoživitelkou, bylo mi 46 let. Zůstala jsem jen s mateřskou 3.800, a ex mi platil 1 Kč výživné na rozvedenou manželku. Ano, čtete dobře! 1 Kč! Proč ne víc? Protože jsem byla naivně hodná a nechtěla mu ublížit, protože jsem stavěla na 1. místo mou dceru a její vztah k němu-jejímu otci. U soudu jsem plakala a prosila, aby mi dali jen ten „papír pro sociálku“, že nic po něm nechci! Sociálka mi totiž „poradila“, že mi pomůže jen v případě, že přinesu „papír od soudu o výživném na rozvedenou manželku“! A já v té době byla v takové situaci poprvé v životě a můj handicap byl ten, že jsem neuměla někomu vědomě ublížit, empat a srdíčko na dlani pro všechny živé bytosti! Takže u soudu jsem trvala jen na té 1,-Kč, soudce mne přemlouval, ať si vemu právníka, že jednání odročí. Já trvala na svém. Nechci po exovi nic, nechci mu ublížit, je to přece otec mé dcery a úřad chce „jen papír od soudu“, takže tak. Ex se o dceru 15 let nezajímá. Jen na narozeniny, na Vánoce a na konci školního roku napíše krátký e-mail, jaké měla vysvědčení a vše nejlepší k narozeninám a tak…
15 let jsem se jen bránila. Obracela o pomoc na všechny existující úřady. Soudy. Myslíte, že mi někdo pomohl? Nikdo. Proč? Protože ex a jeho matka, která mne nenáviděla proto, že jsem jí „odloudila“ jejího syna, mne chtěli totálně zlikvidovat fyzicky a psychicky. Měli známosti úplně všude. Celá rodina JUDr., MUDr. Nepodařilo se jim to. Sáhla jsem si ale na úplné existenční dno. Musela jsem si vzít mnoho půjček, abych zajistila dětem střechu nad hlavou, abych jim umožnila jakžtakž pěkné dětství. K moři jsme nejezdili, na to jsem neměla. Ale základní potřeby-nájem a další, to spolkly půjčky. Pak už jsem se dostala do kolotoče, ze kterého jsem si myslela, že zešílím. Jednou půjčkou jsem splácela další půjčku až jsem se dostala tímto kolotočem do insolvence. Hrůza, kterou opravdu nikomu nepřeji zažít.
Mí dva synové jsou už samostatní, mají své partnerky. Jeden syn dostal rakovinu ve chvíli, kdy jsem byla těhotná s dcerou, takže z porodnice rovnou do Motola na onkologii a byla jsem půl roku oporou při jeho chemoterapii. A tak šel dál můj život. Já prodávala, co jsem mohla, abych nás uživila. Dokonce i květiny, které jsem vypěstovala za pár kaček. Knížky, hračky, které už děti nepotřebovaly, bylo mi to tak moc líto, naplakala jsem se opravdu hodně. Ale ustála jsem to. Život mi utekl pod rukama a já jsem ve fázi, kdy jsem si zažádala o předčasný důchod, abych mohla mít alespoň nějakou malou jistotu, že ještě zvládnu dovychovat mou dceru další 4 roky, které se chystá studovat na střední škole, a ještě se postarat o mého těžce postiženého syna.
Věřím, že bude líp. Kdy? To nevím. Ale věřím.
