Článek
Smrt. Mnoho lidí se jen při vyslovení tohoto slova zalekne něčeho nehmatatelného. A přitom je to tak hmotné. Smrt si nevybírá. Přichází nečekaně. I když v mnohých případech přichází ve chvíli, kdy člověk si ji už spíše přeje. To jsou případy, kdy je člověk dlouhodobě nemocný, v bolestech, lékaři mu už nedokáží pomoci, pak už si člověk přeje raději odejít na onen svět. Onen svět? Jaké to tam je? Nikdo doopravdy neví. Jen se můžeme domnívat, představovat si ho. Podle vyprávění lidí, kteří si prošli klinickou smrtí a vrátili se zpět do života. Je vědecky dokázáno a podloženo mnoha příběhy právě takovýchto lidí, kteří prošli klinickou smrtí a „viděli“, jaké to je na onom břehu, chcete - li, za duhovým mostem, na onom světě.
Je hodně zvláštní a k zamyšlení, jaký je život na této planetě. Narodíte se a hned směřujete ke smrti. A nad tím se nikdo nezamýšlí v dětském věku. Je to život, který si na naši planetě každý člověk prožije, někdo kratší dobu, někdo delší a někteří úplně tu nejdelší. Je mi moc smutno a ouzko z vědomí jakési nespravedlnosti. Kolikrát si říkám, proč umírají malé děti nebo mladí lidé? A proč naopak staří lidé zde jsou dlouho, i když jsou hodně nemocní a nemohoucí? Je to spravedlnost nebo nespravedlnost? A říkám si - vždyť jsme to pojmenovali těmito slovy my sami -lidé. Sami jsme si utvořili tento slovník, systém, do kterého zařazujeme mladý-starý, zdravý-nemocný, chudý-bohatý a tak bych mohla pokračovat.
Smrt je pro někoho vysvobozením, pro někoho ta nejtěžší chvíle v životě.
My, lidé, jsme obdarováni emocemi. City. Nemá zde význam rozebírat z čeho všeho se skládá lidské tělo a jak vše funguje, ale jedno je stejné. Smrt potká úplně každého. Patří k životu. Život, rovná se být živý a fungovat a radovat se a smát se a milovat se a běhat a skákat a…A smrt? Znamená nic z toho už nedělat, necítit, neuvědomovat si. Tělo jako super složený stroj se rozpadne na miliony malých kousků a zůstane jen základ, a to kostra. A ta zde na zemi je jako důkaz, že zde byl kdysi život. V různých historických dobách. Vždy byl. A je.
Já sama jsem se setkala osobně s dotykem smrti. Ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla mrtvoly lidí na patologii. To jsem po střední škole chtěla studovat medicínu a tak jsem se jednou ocitla tváří v tvář této realitě života. Měla jsem zvláštní pocit, když jsem viděla nehybně ležet lidi, kteří umřeli. Vypadali z dálky jako voskové figuríny. Už žádná energie z nich nebyla cítit, ani na dálku, jen jakýsi zvláštní tichý klid. Jakoby ani nikdy na této zemi nežili, nebyli. Divný pocit.
Podruhé jsem se se smrtí dostala do kontaktu, když umřela babička. Bydlela ode mne, coby už vdané holce, daleko. Občas jsme si napsaly dopis, mobily ještě neexistovaly. Jen pevná linka a telefonní budky. Babička mi roky slibovala, že mi uplete teplý dlouhý svetr. Ráda pletla a háčkovala. A já se na něj moc těšila. Těšila jsem se na to, že budu nosit něco od babičky ručně vyrobeného. Bohužel odvezli jí do nemocnice, byla o málo starší, než jsem já dnes. A mluvily jsme spolu těsně před tím, než umřela. Těšila se, že pojede za pár dní z nemocnice domů. A najednou jsem se dověděla, že už ji nikdy neuvidím, neuslyším. A už nikdy mi nestihne uplést svetr. Byla pro mne tou nejbližší bytostí na celém světě. Bližší než vlastní matka. Cítila jsem jakoby mi někdo vzal kousek mé duše. Hodně to bolelo. Plakala jsem. Bezmocí. Jela jsem na pohřeb, po dlouhé době se sešla celá rozvětvená rodina. Já už byla vdaná, pohřeb si nepamatuji, což je zvláštní. Pamatuji si však jediný okamžik. A to ten, že jsem seděla v malém obýváku na zemi, kouřila jednu cigaretu za druhou a jen tiše pozorovala příbuzenstvo. A bylo mi strašně smutno. I z toho, jak příbuzenstvo začalo řešit, co kdo si vezme z jejího malého bytu. Bylo mi z nich zle. Babička nebyla vůbec bohatá, neměla nic, jen pár hrníčků, možná dva řetízky a jinak klasický nábytek. Jediná její radost byla zavařování ovoce, dělala kompoty a marmelády a pak milovala živé květiny. To mne naučila ona, tu lásku ke květinám. Měla na okenních parapetech mraky květináčů s pokojovými kytkami a jeden obrovský kvetoucí ibyšek s červenými květy. Byl nejméně metr vysoký. Prostě nádherný. V něm totiž byla cítit její energie, kterou mu dávala, když ho zalévala. Ona mi vždy říkávala:„Děvucho, jestli chceš, aby ti kytka kvetla a dobře se jí dařilo, pak si s ní povídej.“ A mohu říci, že celý život takto mé pokojové květiny pěstuji a daří se mi je i množit. Umělé květiny ráda nemám a v bytě se mi nesmí žádná, jak se říká, ani objevit. Noo, takže tak. Bylo mi zle z toho, jak se příbuzenstvo začalo dohadovat, ten si vezme řetízek, ta si vezme starý gramofon, ta si vezme příbory, ta si odveze staré hodiny atd. Prostě na mou duši tohle bylo příliš silné kafe a já už koukala, kdy mi pojede vlak zpátky domů a snažila se to vše jen přežít. Úplný výsměch všeho byl okamžik, kdy mne zaregistrovala nakonec, co si všechno už všichni rozebrali, jedna příbuzná, přišla ke mně a zeptala se mne, co si chci vzít já. Já na ni koukala pár sekund, bylo mi do pláče a řekla jsem, že nic nechci. Věděla jsem a cítila, že babičku mám v srdci a to je úplně to nejvíc, co mohu mít. Příbuzná však nedala pokoj a tak jsem tedy řekla, že jestli by to nevadilo, že bych si vzala velký ibyšek a malý kaktus. Jaké bylo nadšení z toho, že si něco odvezu! Ibyšek jsme táhli do vlaku s manželem a mohu říct, že mi kvetl několik dlouhých let a měla jsem pocit, že mám kus babičky u sebe a koukám na ni skrze květy ibyšku.
Smrt? Součást života. Pro někoho vysvobození pro někoho děsivá představa. Pro mne? Těším se na ni. Cítím totiž, že „tam“ je klid. Nehmotný klid. Naprostá harmonie duší, které vnímáte jen jaksi něčím nehmatatelným, neuchopitelným. Cítíte to. Cítíte lásku. Klid. Cítíte radost. Beze slov. Bez dotyků. Bez úsměvu. Bez zamračení. Jen obrovský klid a souznění, které nelze slovy popsat. Ale já to cítím už teď. Je to zvláštní, ale cítím. A proto se těším.
