Článek
U nás na Moravě bylo zvykem, že vánoční stromeček se zdobil až ráno na Štědrý den, bramborový salát se dělal den předem, cukroví muselo být napečeno už na začátku prosince, aby se hezky rozleželo a bylo vláčné a chuťově dokonalé, a kapr? Kapři se většinou kupovali dva, aby se mohli upravit na dva způsoby. Klasicky obalovaný jako řízek a kapr na černo se švestkovou omáčkou a povidly. Takto jsem byla vychovávána, a nejen tyto tradice jsem dodržovala i v době, kdy jsem se vdala a měli jsme děti.
Vždy byla na mně příprava celé štědrovečerní večeře, včetně zakoupení kaprů, vykuchání a upečení. Jelikož jsem odmalička byla zvyklá na to, že kapři jsou vlastně součást štědrovečerní večeře, tak jsem i k celé přípravě přistupovala. Bez emocí k živému tvorovi, prostě jsem to brala normálně jako jídlo, které se musí připravit.
Upřímně už když píši tyto řádky, tak mi není z toho pomyšlení dobře. Z toho, co se stalo a ovlivnilo tak zbytek mého života, a zvláště průběh Štědrého dne. Příprava kapra na štědrovečerní večeři probíhala následovně. Šli jsme s manželem na trh, koupili dva kapry, jednoho šupináče a jednoho bez šupin. Měli jsme většinou štěstí i na to, že jeden byl mlíčňák a druhý jikrnáč. Tak se u nás mluvilo slengově. Mohla jsem tedy použít jikry a mlíčí do rybí výborné polévky. Kapry jsme přinesli domů, napustili vanu vodou a nechali je tam celé odpoledne, aby děti viděly kapry a mohly si s nimi taky hrát. Chytaly je do svých malých ručiček a jeden ze synů byl tak šikovný, že když se natahoval do vody a chtěl kapra pohladit, tak do té vany za ním žbluňknul. Zážitek na celý život. Když se blížil večer, tak manžel zabavil děti natolik, abych já mohla kapry chytnout, picnout a vykuchat. Šlo mi to jako po másle. A na másle jsem je pak i připravovala a po celém bytě se linula vůně Vánoc. Dětem jsem řekla, že kapři odpluli zpátky do rybníka, že se kouzlem Vánoc zmenšili natolik, aby se protáhli malinkou dírkou, kterou odtékala z vany voda. Děti tomu vždy uvěřily. A tak ani netušily, že na Vánoce jedí kapra. V tom je to dětství kouzelné. Fantazie, pohádky, kouzla, to je dětský svět. Bez násilí.
Ovšem jednoho Štědrého dne nastala katastrofa. Pro mne. A trauma na celý život. A pro kapry naopak nastaly šťastné dny. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství, břicho jak balón, ale štědrovečerní večeři jsem prostě připravit musela se vším všudy. Jeden kapr to měl chudinka už za sebou a už jsem ho měla i naporcovaného. Ale druhý kapr? Tak ten mi teda dal! Zabrat. Jednak se nenechal jen tak chytit, proklouzl mi vždy pod rukama ve vaně a dalo mi práci, abych ho vůbec z té vody vytáhla. Ve chvíli, kdy jsem ho paličkou klepla, cukal se ještě víc, a to mi už začalo být špatně a bylo mi ho líto. Po dalším pokusu o picnutí tak, aby to měl chudinka rychle za sebou, mi začal pod rukama pískat, sípat, a to už jsem totálně odpadla. Nezvládla jsem to psychicky. Jakoby mi pod rukama naříkal. Já těhotná a hormony rozbouřené. Začala jsem plakat, třást se, prostě jsem zkolabovala. Manžel vše zachránil a kapr se nakonec ocitl na štědrovečerním stole. Ale já se poprvé v životě kaprů ani nedotkla. Najednou jsem viděla ty jeho vykulená očka a slyšela to jeho pískání, jakoby volal o pomoc.
Od té doby už nikdy jsme k štědrovečerní večeři kapry neměli. Nebyla jsem schopná je zabít. A tak jsem je už nikdy nezabila. Nahradili jsme ho klasickými řízky a začali si připravovat lososa. Sice to vyšlo dráž, ale losos na dva způsoby nám zachutnal tak, že jsme jej měli každý rok až dosud. Připravovala jsem ho tak, že jsem ho osolila, pokapala citronem, položila na něj kousek másla a nakrájenou čerstvou zelenou petržel, zabalila do alobalu a nechala na 10 minut péct v troubě. Byl krásně propečený, jemný a vláčný a šťavnatý. A druhý způsob byl ten, že jsem ho jen osolila a pokapala citronem a usmažila na másle.
Kapry jsme míjeli před obchodem obloukem. Nemohla jsem ani cítit jejich vůni. Dětem jsme to vysvětlili, pochopili to. Řekli jsme jim, že je kaprům lépe v rybníce a z kádí je rybáři zase pustí na svobodu. Vzaly to v pohodě.
Děti už jsou dospělé, už mají vlastní tradice Vánoc, kapra ale také nikdy nemají, nechtějí ublížit živému tvorovi. Proto si ke štědrovečerní večeři připravují dle svých zvyklostí, co jim chutná. A já zůstávám u lososa.
