Článek
Asi rozpoutám vášnivou diskusi v rodinách, kde prožívají stejný či podobný příběh, rozlítím milenky a manželky, chlapi budou v klidu nebo v hospodě a děti doufám o ničem nevědí, protože dospělí se jistě chovají zodpovědně a děti do dospěláckých problémů netahají. V každém případě následující řádky jsou jen pro ty, kteří to mají na háku a v hlavě dokonale srovnané a morální hodnoty nevěší na hřebík.
V manželství nám to klapalo. Téměř dokonale. Téměř? Hm, to je jen takové zaškobrtnutí. Hádali jsme se výjimečně, bylo to spíše takové pošťuchování kdo z koho, nakonec vyhrál vždy kompromis. Třetí člen našeho manželství a vždy se objevil v pravou chvíli. Ale já jsem si ho přece nebrala! Já si vzala manžela a ne nějakej kompromis k němu jako dáreček :-). A zabydlel se u nás navždy. Na 45 let. Klidně si u nás bydlel, spal, a vzbudil se jen ve chvíli, kdy jsme si s manželem vjeli do vlasů. Ehm - do vlasů mých, manžel měl po letech už plešku. Lesklou. Hezkou. Dávala jsem mu na ni občas něžné políbení z lásky. Asi po 10 letech manželství plné lásky, štěstí, zdraví a dalšího klišé jsme byli ukázková dokonalá rodinka. Manžel měl stabilní a dobře placenou práci, v kariérním řebříčku se dostal až na vrchol, takže zabezpečil finančně rodinu tak hezky, že jsme jezdili každý rok s dětmi k moři, na hory, mne posílal pravidelně na odpočinek do wellnes a lázní, prý, abych mu dlouho vydržela aktivní a veselá. Děti byly spokojené, nerozmazlovali jsme je, ale učili těm správným morálním hodnotám a rozvíjeli jejich talenty sportovní a hudební. Syn hrál fotbal a dcera navštěvovala hodiny baletu. Já od rána do večera žila jen pro rodinu, hlavně pro děti a manžel měl all inclusive servis každý den i noc. Proto mne také posílal do těch odpočinkových wellnes a lázní, potřebovala jsem to podle něho jako sůl si občas odpočinout od toho domácího kolotoče. Děti dal hlídat babičce a dědečkovi a sám chodil do práce a vydělával na náš úžasný pohodový život.
Jo, jo. To byly časy. Já žila v domění, že lepší už to nemůže být a legrace u nás byla skoro na denním pořádku. Až do chvíle, kdy manžel den před Štědrým dnem mi zničeho nic oznámil, že odchází od rodiny, že se zamiloval, že už to trvá dlouho a že je mu to líto kvůli dětem, kterým to jistě vysvětlím a ony to pochopí. Co vám mám říkat. Typický chlap, zbabělec, a já nevím co ještě. Aby toho nebylo málo, tak mi navrhl, že děti mi tedy nechá, aby trpěly co nejméně a že jim vše časem vysvětlí a vynahradí a že jeho milenka je už teď má ráda z fotek.
Víte co bylo zvláštní? Má reakce, která zaskočila mne samotnou. Já manžela objala, políbila ho na tvář (uvnitř mne to ale vřelo tak, že jsem ho chtěla nakopnout s rozběhem) a řekla mu, že se na mne může spolehnout, že dětem nic říkat nebudu, teprve až skončí svátky, že jim řeknu, že musel odjet na služební cestu. A zabalila jsem jemu i jeho milence bramborový salát, řízky, cukroví a přidala bílé a červené víno a popřála mu, ať si s milenkou užijí krásný Štědrý večer a do Nového roku hodně lásky, štěstí a zdraví. On zůstal v šoku chvíli stát a koukal na mne, jestli to jako myslím vážně. To jako vážně? Žádné scény? Žádný křik? Žádné slzy? Co to? Co se to děje? Dělo.
Dělo jsem si představila jen v mé fantazii, jak tam manžela napěchuji a vystřelím ho na měsíc.
Poté odešel. Neměl slov. A já šla do pokoje a bulila jsem a bulila a posmrkala všechny kapesníky a ručníky a prostěradla. Děti koukaly a ptaly se, proč pláču a já jim řekla, že kamarádka mi volala, že jí zrovna před Štědrým dnem umřel pejsek a že mne to hodně vzalo. Nic lepšího mne fakt nenapadlo, než tato jemná a omluvitelná lež. (Tímto se omlouvám mé kamarádce a pejskovi Žerykovi, který se má stále čile k světu).
Štědrý večer jsme s dětmi měli pěkný, klidný, děti měli radost z dárečků, já jsem dárečky dostala také, ale manželovy jsem nerozbalila. Chtěla jsem si zachovat duševní pohodu.
Stýskalo se mi na jednu stranu, na druhou stranu jsem prožívala psychickou bouři, emoce se ve mně střídaly jedna za druhou a já se uklidňovala a říkala jsem si, že tohle jen tak nenechám. Přece nezahodíme tolik společných let a dětem nerozbijeme rodinu. Sama jsem pocházela z rozvedené rodiny a pro mne, coby dítě, to nebyly příjemné chvíle. A já si řekla, že kvůli dětem zabojuji o manžela. Ano, jsem zastáncem toho, že každý má právo na svůj život a dobrovolně se může rozhodnout, kde a s kým chce svůj život žít. Ale na scéně byly děti a má životní zkušenost coby malá holka.
A můj postoj byl jasný. Rodina za každou cenu! A šťastná! To byl můj náledující cíl.
Nechala jsem manžela, ať si užívá svou dlouholetou milenku, Silvestr a vstup do Nového roku si jistě hezky spolu užili někde v drahém hotelu u moře, jak manžela znám. Uměl ženu rozmazlovat a snést jí modré z nebe. Bylo mi to samozřejmě líto, to ano, ale měla jsem svou hrdost jako žena a stále ještě jeho manželka a věděla jsem, že se mu nesmím vnucovat. I kdyby to mělo trvat, já nevím jak dlouho. Asi po 14 dnech, tedy v lednu zazvonil u nás zvonek. Šla jsem otevřít a tam stála ONA. Milenka. A spustila. Prý manžela strašně moc miluje a chce po mně, jestli bych byla tak hodná a podepsala jí rozvodové papíry, které držela v ruce. Že manžel neměl odvahu s nimi přijít. Že s ním čeká dítě. Víte, co jsem udělala? Neřekla ani slovo a podepsala. Ona rychle zmizela taky beze slov. Bylo na ní vidět, že jako mladá nezkušená holka, asi dobrá v posteli, byla v té chvíli tou nejšťastnější bytostí pod sluncem. Já věřila, že je to poslední možnost, aby se manžel, který pro rodinu žil a dýchal, vzpamatoval a vrátil se s prosíkem na kolenou, že už to nikdy v životě neudělá, že si vše uvědomil a že to byl jen dlouhý flirt a zatmění mozku a že mu prostě a doslova ruplo v bedně či co.
Uběhl další týden. Tedy to byl zhruba měsíc od manželova odchodu od rodiny. Zazvonil zvonek. Mně se rozbušilo srdce, protože jsem čekala, že za dveřmi stojí opět ONA. A řekne mi, že s manželem čeká dítě a že potřebuje hlídat až prcek bude na světě:-) (To samozřejmě přeháním, ale dušička ve mně byla malá a čekala jsem nějakou jobovku). Otevřela jsem dveře a se stoickým klidem a vážnou tváří jsem řekla: „Ahoj.“ On tam totiž stál manžel. „Mohu jít dál?“ zeptal se. „Jistě, pojď dál“ odpověděla jsem. A třásla jsem se po celém těle. Nebyla to zrovna lehká chvilka. Sedli jsme si do obýváku. „Kde jsou děti?“ zeptal se. „Toník je na fotbale a Amálka je na baletu“ odvětila jsem a snažila se být uvolněná, aby na mne nepoznal, jak moc jsem citově zraněná a rozhozená a nervy mám v kýblu.
Poté následoval rozhovor. Spíš jeho monolog. Dlouhý. Prý se strašně zamiloval a trvalo to asi rok. Ona na něj tlačila, že s ním chce dítě a rodinu a že ho strašně moc miluje. On jí prý kupoval drahé dárky, šperky, koupil jí i auto a dovolené k moři. A ona mu stále dokola opakovala, že ho miluje a je největší láska jejího života. Byla. Až do chvíle, kdy manžel zjistil, že těch jediných lásek jejího života má slečna vícero. Prý ji viděl na vlastní oči, jak se líbá s jiným mladším mužem (ale to hrdě přešel) a také u nich doma nacházel vícekrát nejen v koupelně doličné důkazy o její nevěře a lžích. Stále prý se snažil jí věřit až do chvíle, kdy přišel nečekaně domů a našel ji v ložnici. Sama tam nebyla. A to, že s ním čeká dítě, to si prý vymyslela, aby si ho udržela. Kdoví, jaký další scénář na mého manžela měla připravený. Třeba potrat. Kdo ví.
Odešel okamžitě a prý se i modlil, abych ho vzala zpátky. To víte, že vzala. A jak ráda. Ale zadarmo jsem mu to tedy nedala. Spočítala jsem mu to do nejposlednější slzy, kterou jsem vyplakala. Nechala jsem ho, ať se hezky stará o děti sám, odjela jsem na dovolenou, abych si vyčistila hlavu a o všem ještě popřemýšlela. A také jsem chtěla zjistit, jestli po tom všem k němu ještě něco cítím a má to smysl dále pokračovat na naší společné cestě životem. Najednou jsem viděla před očima mé rodiče, jak se rozvedli. A ucítila jsem bolest u srdce. A v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle naše děti nesmí zažít. Nikdy. Trvalo mi ještě nějaký čas, než jsem manželovi opět začala věřit. Někde v hloubi duše jsem ho stále milovala, ale chtělo to čas, než se rána zahojila a dovolila jsem mu, aby se mne dotknul. Od té doby uběhlo spoustu času. Děti už mají své rodiny, my s manželem vnoučata. A s úsměvem vzpomínáme na tyto složité chvíle naší společné cesty. Díváme se na sebe beze slov a oba cítíme lásku. Políbíme se a cítíme oba klid a vyrovnanost. V té době, kdy se celá záležitost stala, se naše manželství ještě více posílilo. A i milování získalo jiný, krásnější rozměr. Dnes mohu říct, že milence děkuji a jsem ráda, že se v našem životě mihla.
