Článek
Návod, jak zvládnout deprese sice existuje, ale je velmi složité člověku pomoci, pokud si sám o to neřekne. Kolikrát aktivní snaha může způsobit ještě větší psychické problémy. Proto je velmi nutné citlivě přistupovat ke každému, kdo depresí trpí. Bohužel, i pro zkušeného člověka a jeho vnímání nuancí, odchylek v chování člověka v depresi, je kolikrát těžké odhadnout způsob pomoci. Ale lze to. Z vlastní zkušenosti vím, že člověku, který má depresivní, úzkostné myšlenky a myslí i na sebevraždu v domnění, že „mu tam někde jinde bude lépe“, lze pomoci.
Odborná veřejnost
Odborníci, lékaři, psychologové, psychiatři, ti všichni mají plné ruce práce zvláště v období, kdy se dny zkracují, bývá už brzy venku tma, přitom ještě ani není večer, lidé se vrací domů z práce, děti ze škol, ze zájmových kroužků a mají celý dlouhý večer před sebou a najednou - co s časem? Sosiální sítě jsou tichým zabijákem veškerých vztahů, ať už partnerských či přátelských, děti a mládež „utíkají“ od surové reality do světa iluzí, které nacházejí v milionech videích, influenceři svými příspěvky vytvářejí dokonalý svět a ženy a muži své stereotypní vztahy řeší hledáním jakéhosi úniku, zpestření, zamotávají se do sítě nevěr ať už virálních nebo dokonce i skutečných ve chvílích, kdy podlehnou sexuálním touhám a chtíčům a jdou na první reálnou schůzku, která nastartuje nekonečný kolotoč povrchních chvil vášně a následných výčitek. Ale nemohou si pomoci, touha a chtíč je silnější, než rozumné uvažování, jaké důsledky jejich povrchní chování může mít. Dopad na stálého partnera - partnerku, dopad na rodinu, děti, práci. Mozek v tu chvíli jde stranou. Rozpad vztahu, psychické i fyzické újmy na zdraví, bohužel v dnešní době sociálních sítí nejsou neobvyklé.
Děti a mládež napodobují známé influencery v domnění, že se také stanou úspěšnými, budou si vydělávat hodně peněz a plnit si své sny. Bohužel, realita je mnohem krutější. Ne každý si uvědomuje, že by se měl soustředit na sebe, na vlastní schopnosti, um, učit se, zdokonalovat se v tom, na co má talent, co ho baví. Koníčky. Seberozvoj. Když se mladému člověku nedaří, začne se sebeobviňovat, že je nedostatečný, budižkničemu.
Velký problém na školách je - šikana. Skrytá. Silnější jedinci, manipulátoři, kolikrát i tvz. „zlatá mládež“, která neřeší majetek, peníze, protože rodiče, prarodiče je rozmazlují a peníze pro ně nemají větší význam, protože jich mají nadbytek, pak tito z nudy obyčejného života si najdou submisivější oběť, kterou psychicky terorizují, v horším případě fyzicky týrají. Pak se nedivme, že mnoho dětí a teenagerů utíká do samoty, bojí se o svém trápení hovořit, stydí se, že nejsou sami schopni čelit krutému okolí. Mladé dívky se začínají sebepoškozovat, zakrývají rány mikinami s dlouhými rukávy, výmluvy typu - “ je mi zima, vyhovuje mi taková volná móda, nemám ráda upnutá body a krátký rukáv už vůbec ne", nejsou neobvyklé. Chlapci si hrají v kolektivu na silné, ale v reálu se třesou strachy, až bude přestávka a půjdou třeba na WC, kde už si je podají „bezcitní agresoři“, bojí se, až skončí vyučování a půjdou ze školy domů, protože ví, že skupina agresorů si na něj počká a problém se neřeší. Děti a mládež se stydí mluvit. Vnímají to, jako selhání. Trpí depresemi, chtějí skoncovat se životem, aby se svého trápení definitivně zbavili. Sebepoškozuje se, protože malá bolest na ruce, stehnu jim na chvíli přehluší obrovskou psychickou bolest, kterou prožívají. Silný psychický tlak, se kterým si neví rady řeší sebepoškozením a jizvy jim připomínají, že už toho zvládli hodně, tak ještě kousek vydrží. Sice pocítí chvilku jakési uvolnění z psychického tlaku, ale každodenní reálný svět je opět semele. Smyčka se ale utahuje. Pokud si jejich nejbližší okolí nevšimne změn chování, nebo jizev , například při převlékání v hodině tělesné výchovy, pak pomoc je v nedohlednu a může vše skončit fatálně.
Příklad sebepoškozování jedné dívky na základní škole
Na prvním stupni se dívka chovala naprosto normálně. V kolektivu byla oblíbená. O přestávkách se hlasitě smála, zapojovala se do nekončících diskusí se spolužačkami. Vyčnívala v kolektivu holek, protože se snažila na sebe upoutat pozornost. Ráda byla středem pozornosti, byla ráda chválena, obdivována. Na druhém stupni pomalu a jistě nastala změna v jejím chování. Na hodinu tělesné výchovy měla často omluvenky, že nemůže cvičit. Nosila stále dlouhé rukávy. Začala kouřit marihuanu. Ve 13 letech se chlubila, že už měla sexuální styk. Často ve škole chyběla. Matka ji omlouvala, že jí není dobře, že má migrény, záchvaty úzkosti. Každý jí to věřil. Nikdo se nezajímal, co se s dívkou děje. Až na jednu spolužačku, která byla velmi inteligentní, empatická a zajímala se o změnu v chování své kamarádky. Všimla si jejich jizev na rukou. Pomohla jí, i když se zprvu bála, že se vše obrátí proti ní. Taktním a citlivým přístupem a hlavně zájmem o starosti spolužačky zjistila hlavní problém jejího sebepoškozování. A tím bylo - nazájem její matky o ni. Přišla po škole domů a neměla si s kým popovídat. O škole, o dospívání, o radostech i starostech, které měla na srdci. Začala se tajně sebepoškozovat, nacházela v bolesti úlevu. Psychickou úlevu. A doufala, že si matka někdy jizev všimne a začne „ji mít ráda“. Chápete to? „Mít ráda!“ Ano, absence té nejsamozřejmější lásky, lásky mateřské, byl největší problém. Spolužačka se snažila s ní hovořit. O všem. Ale zjistila záhy, že jí nedokáže pomoci, pokud ona sama nebude chtít. Chvíli byla v pohodě, už už se zdálo, že je ze všeho venku, ale pak zase spadla na dno a přišla do školy s novými jizvami. Naštěstí se vše její matka dozvěděla a konečně se dceři začala věnovat. Zajistila jí lékařskou a psychologickou péči. Dívka je pod odborným dohledem. Zájem její spolužačky jí doslova zachránil život.
Deprese?
Na toto téma není jednoduché napsat jednoznačný návod na pomoc. Je to velmi individuální. Jeden příklad, ale za mnoho jiných. Mladá maminka s dětmi zůstala sama po rozvodu. Neměla finance, ale měla obrovskou sílu vše zvládnout. Bohužel jí nikdo nepomohl. Dětem se zodpovědně věnovala s láskou, vychovávala, vodila na zájmové kroužky, večer vždy plakala vysílením, aby ji nikdo neviděl. Byla jak perpetum mobile. Sama na sebe neměla čas. Neviděla světlo na konci tunelu. Měla myšlenky, že vše definitivně ukončí a bude mít jednou provždy pokoj. Ale děti ji stále držely při životě. Nemohla jim „to“ udělat. Dostala se do velmi těžké deprese, ze které neviděla cestu ven. Jednoho dne však sebrala veškerou odvahu a zbytky posledních psychických sil, šla k lékaři a svěřila se. Lékař jí předepsal antidepresiva. Užívala je několik měsíců, dostala se z nejhoršího ven. Její mozek měl čas si odpočinout, neurony se zmátořit, hladiny hormonů se dostaly na optimální úroveň, tělo fungovalo jak má. Hlavně mozek. Myšlenky na sebevraždu už neměla. Měla naopak myšlenky na plánování budoucnosti. Začala studovat, cvičit. Postupně antidepresiva vysadila. Dnes je z ní sebevědomá žena, která se už nebojí budoucnosti. Partnera nehledá, věří, že ho potká ve správný čas. Zatím se věnuje dětem, sobě.
Další případ deprese - po smrti partnera
Další případ je z oblasti, která není výjimečná. Manželé spolu žili spokojeně dlouhá léta. Už jim bylo oběma přes sedmdesát let. Manžel zemřel. Manželka truchlila. Uzavřela se doma a s nikým nekomunikovala. Chřadla. Přestala jíst. Hubla. Jen na včasný zásah sousedky nedopadla fatálně. Sousedka na ni zvonila a bylo jí divné, že nikdo neotevírá. Mobil nebrala. Bouchala na dveře a nic. Jen ticho. Žádné zvuky, žádné kroky, žádný hlas. Měla strach, zda ještě její známá žije. Proto zavolala záchranku. Ta přijela i s policií, dostali se do bytu a našli paní v křesle tupě zírat do prostoru. Okamžitě ji odvezli, skončila na psychiatrii. Tam jí pomáhali psychiatři i elektrickými šoky. Její léčba byla náročná a velmi dlouhá. Paní to zvládla. Po dvou letech od smrti manžela se zase usmívá. Příbuzní jí pořídili pejska, má tedy alespoň nějaký důvod ráno pravidelně vstát a jít ven mezi lidi a povídat si. Žije. Vidí smysl života v péči o čtyřnohého miláčka, který jí nahradil lásku partnera. Tento příběh má šťastný konec. Ne všichni však to štěstí mají a hlavně mentální sílu a chuť žít. Léky nemohou zastoupit lidský prvek - sílu, kterou ne každý zmobilizuje. Lékaři umí pomoci, ale pokud dotyčný sám nechce a nespolupracuje, pak pomoc je velmi složitá. Existuje mnoho velmi závažných depresí, pramenících ze sexuálního zneužívání, psychického a fyzického týrání, lidé ztratí střechu nad hlavou - lze pomoci, ale lidé musí být všímaví a nemlčet. Nebát se upozornit, že někdo někde trpí. Nebát se, co na to řeknou ostatní, co si budou myslet. Strach je jedním z největším nepřátel v cestě k pomoci druhému. Nemějte proto strach se ozvat. Pomůžete třeba někomu zachránit život.
Co říci na závěr?
Všímejme si lidí okolo sebe. Vnímejte jejich úsměvy, zamračení, změny nálad, nechuť komunikovat, uzavírání se do samoty. Neodsuzujme je. Nikdo neví, čím si prošli , nebo co právě prožívají. Třeba jen nechtějí nikoho svým trápením obtěžovat. Myslí se, že to zvládnou sami. O pomoc se stydí říci, třeba i z důvodu, že mají strach, že je lidé nepochopí, odsoudí, pomluví, v závěru ani nepomohou. Proto buďme vnímaví ke všem lidem, které denně potkáváme. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat sami pomoc. Není to selhání, není to ostuda si o pomoc říci. Požádat o ni i neznámého člověka. Vždy existuje cesta, jak problémy řešit, jen v danou chvíli nevidíme pověstné světlo na konci tunelu a uzavíráme se do sebe. Světlo existuje. Všímavost, empatie, citlivost ke změnám v chování je prvotní indicie. Existují i různé linky pomoci, když se člověk v depresi opravdu cítí zle a neví si rady, nemá koho o pomoc požádat. Na těchto linkách vám sice úplně nepomohou vyřešit definitivně vaše problémy, ale pomohou vám tím, že vás vyslechnou. Poradí, kam se máte obrátit. Doporučí řešení. Pokusí se nalézt počátek lepší cesty za pevným duševním zdravím.
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-priznaky-deprese-ktere-neni-dobre-podcenovat-40410679
https://www.emimino.cz/encyklopedie/sebeposkozovani/
https://linkapsychickepomoci.cz/
https://modralinka.cz/
https://linka-senioru.elpida.cz/
