Článek
Pamětníci si to možná ještě pamatují. Dřív se na české vesnici vědělo o všem. Kdo si koupil nové auto, komu utekla slepice a v kolik hodin přišel sousedovic Tonda z hospody pod obraz. Děti lítaly venku do tmy, klíč byl tradičně schovaný pod rohožkou a když se kolem cesty motalo neznámé auto, sousedka odsouvala záclonu a vyhodnocovala bezpečnostní riziko.
Byla v tom trochu zvědavost, ale hlavně pocit, že v té ulici nežijete sami.
A dneska?
Dneska v Čechách stavíme kolem domů dvoumetrové betony, nad branku věšíme kamerový systém s nočním viděním, ale vlastního souseda potkáme jednou za měsíc a pro jistotu děláme, že nás zaujal kamínek v botě, abychom ho nemuseli zdravit.
Z vesnic jsme si udělali noclehárny, kde je hlavním cílem nikoho nevidět a nepustit si nikoho k tělu.
Po přestěhování se na švédský venkov, jsem utrpěla v tomhle směru lehký kulturní šok.
Ploty tu v podstatě neexistují. Maximálně tak nízký živý plůtek, přes který bez problému přehlédne i menší pes.
Místo neprůstřelných hradeb tu totiž funguje systém zvaný Grannsamverkan – neboli sousedská součinnost.
Po usídlení se tady jsem měla možnost to sledovat v přímém přenosu. První dny? Jen nenápadné pošilhávání a otáčení hlavy, kdo se to sem vlastně nasáčkoval.
Po pár týdnech už ale všichni s úsměvem mávali na pozdrav.
Tady se totiž za pár chvil ví o každém – kdo kde bydlí, kde má děti a co zrovna dělají. Taková vesnická „Kelišová“, ale v tom nejhezčím, přátelském slova smyslu.
A ne, fakt to není o tom, že by vám švédská babička odvedle s dalekohledem počítala, kolik tašek s nákupem nese do domu. Je to nepsaná dohoda o tom, že lidem na jejich okolí záleží, a tak jej a vás sledují.
Pokud se u naší cesty objeví cizí auto, které projíždí neobvykle pomalu, můžete si být jistí, že si toho soused všimne, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Když odjedete na víkend, dům vám bude ohlídán. Pokud napadne sníh, soused nejdřív odhrabe svoji příjezdovku a pak rovnou potáhne hrablo o deset metrů dál, aby vám usnadnil výjezd.
A pak je tu naše místní farma, kde mají i malý obchůdek s vejci, čerstvou zeleninou, masem a výborným domácím pivem. Hned před vchodem stojí stůl s lavicí, kde se na tradiční kávovou pauzu fika pravidelně scházejí místní sousedé.
Je skvělé projíždět kolem a sledovat, jak se tam v klidu proberou lokální i světové novinky a všichni vám mávnou.
A když se tu někomu zaběhne tele, sele nebo uteče husa, v tu ránu se nažhaví dráty, všichni jsou na nohou a hned se rozběhnou pomáhat. Žádné „to není moje věc“.
Pamatuji doby mého dětství, kdy jsme tohle měli mezi sousedy i my v Čechách, ale pak jsme si zvykli uplatňovat svatou formuli: „Do mě nikomu nic není a já se zas nestarám o druhé.“
Jenže s touhle přehnanou touhou po absolutním soukromí jsme tak trochu vylili s dítkem i koupel.
Zbyly nám kamery, vysoké ploty a pocit, že když se nám na zahradě něco stane, soused za svým betonem raději ještě víc zesílí televizi, aby nemusel nic řešit.
Možná by stálo za to se zamyslet, jestli nás ty betonové hradby opravdu chrání před zlem, nebo si z nich jen dobrovolně stavíme vlastní luxusní samovazbu.
