Článek
Slyším hlahol vedle u sousedů…Vyhlédnu z kuchyňského okna a dochází mi to. Je přece týden motorkářského srazu. Každého čtvrt roku se tu sejdou motorkáři z jedné části Švédska u té jiné, týden podnikají výlety po okolí, pořádají spanilé jízdy a všechno to zakončuje sobotní barbecue.
Když jdu sundat prádlo, soused na mě gestikuluje, ať jdu k nim. A už je vidím: Islanďanka usazená ve Švédsku a manželský pár z Gotlandu. Pěkně si tam sedí partička pospolu. Pro mě jako pro Češku je ale velkým překvapením, že před nimi stojí sklenky vody a maximálně tak šťáva z brusinek. A občerstvení? Žádné.
Nás v Česku učí, že návštěvě dáme minimálně bábovku nebo jednohubky, tak mě to hodně překvapí.
Jsou čtyři odpoledne, to se ještě rozjede, říkám si v duchu. Jenže když mi po čtyřech hodinách mávají, že jedou, a zvedají se zpod pergoly, stále tam stojí ty samé lahve a karton džusu od odpoledne.
Vím, že pro mě byl velký šok už to, když jsme byli poprvé pozvaní na BBQ my. Soused, co to pořádal, rozdělal jen uhlí v grilu a jinak každý, kdo přišel, si přinesl jídlo své.
Ten kotlety, ten salát, ta chleba, ten klobásy. A co se nesnědlo, to si zase každý odnesl. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Pravidlem tu je, že když jste někam pozvaní, ptáte se: „Co mám přinést s sebou?“ Stejně tak si přinesete i láhev vína, kterou si pak – pokud ji nedopijete – zase pěkně odnesete domů v kabelce. V tom samém duchu byla ta sousedská párty. Začala v pět a před devátou začali všichni tak nějak synchronizovaně zívat. Což, jak jsem pochopila, byl jasný povel sbalit si své krabičky a jít domů.
Ale zpět k párty motorgangu. Byla jsem pozvaná a těšila se na pařbu těch ostrých hochů v kožených oblečeních, s vousy zapletenými v cop a vlasy po lopatky či po pás. Kamarádky Gudney a Alexa mě vyzvedly a jelo se na spanilou jízdu. Cíl: super hospůdka ze 16. století a banda padesáti motorek, kde měli i ubytování. No, ti super silní, namachrovaní chlapi na svých strojích si tam s vážnou tváří objednali kafe nebo maximálně nealko pivo!
To už mi opravdu spadla brada. Neboť i když se pak rozjel mega rock-metalový koncert místní kapely, kde jedna z motorkářek pěla líp jak ZZ Top, tak to všechno jelo čistě na nealku!
S otevřenou pusou se ráda kochám těmi červenými, žlutými a černými dřevěnými stavbami tady, kde de facto před každým domem jezdí autonomní sekačka a trávník je střižený až k silnici. S ostrůvky borůvek a trsů trav nechaných jen tak pro ležérnost. Nikde nevidíte nářadí ani bordel. A v noci? Radost pohledět na rozsvícené lampičky v každém okně. Útulno, čisto, klid. V pět padla a ruce od válu, čistá hlava, práce se vypne.
Předvádějí tu andělský výraz a absolutně svatouškovský přístup k životu. Jenže v obchodě s alkoholem denně vidíte, jak ten nese dvě vodky, ten flašku rumu, ta dvě vína… Kam se to všechno poděje? To se všichni opíjejí tajně doma za zataženými roletami, pálej si načerno na půdě samogon, nebo čekají, až nasednou na trajekt či odletí do Prahy, kde konečně vypustí ventil?
Vybavuji si nás v Česku. Lidé si po výplatě nebo o víkendu vyhodí z kopýtka celkem otevřeně, aby se pobavili nebo zapomněli. A naše české detektivky? Max se dva poperou v hospodě, jeden druhého bodne, nebo za vraždou stojí zhrzená manželka či parťák v práci.
Ale tady?
Tady mají všechno puntičkářsky uklizené, všechno má své přesné místo, ale v jejich detektivkách se tělo minimálně rozřeže, rozpadne a ještě schová do beden!
Kde se berou náměty pro dánského Kaštánka, krvavá jatka Jo Nesbøho nebo mrazivého Larse Keplera?
Znamená to snad, že my Češi máme sice takový ten běžný denní nepořádek kolem domu, vrak na dvoře nebo hromadu cihel, ale v hlavě čisto… Kdežto Seveřané mají čisto všude kolem, ale ten neskutečný bordel si nosí v hlavě?
Co se skrývá za tím dokonalým úsměvem mé sousedky, když srkám na mole svou večerní skleničku prosecca a ona s tajemně zvednutými koutky syčí: „Děkuji, já nepiju…“?
