Článek
Sama jsem vyrostla jako holka obrněná z dětských panelákových hřišť. Všechno jsem si musela odmakat, byla jsem tak trochu ranář a věci jsem si vždycky řešila přímo – bez maminky a bez tatínka za zády. Dneska vychovávám dva syny a snažím se z nich vytesat chlapy, kteří se umí k věcem postavit čelem, nést odpovědnost a nehroutit se z prvního závanu větru.
Jenže pak mi realita dnešní doby uštědří pořádný pohlavek a já jen zírám, v čem to vlastně žijeme.
Kyberšikana, nebo jen pubertální blbost?
Nedávno mi volá čtrnáctiletý syn. Hlas se mu klepe a oznamuje mi, že má „obrovský průšvih“. Půjčil na akci telefon kamarádům, všichni se tam navzájem hecovali a nakonec z jeho telefonu všichni napsali jedné vrstevnici dost sprosté zprávy.
Dostal pořádně vyčiněno, že tohle slušný kluk prostě nedělá! Vyhecovaná blbost ho neomlouvá. A že z téhle trojice má po právu největší průšvih právě on sám. Vlastní telefon je prostě tvoje osobní zodpovědnost a máš si ho koukat hlídat!
Pevně doufám, že ho tahle lekce být sprostý na holku poučila jednou provždy a že si to zapamatuje do konce života.
Syn se bez řečí sbalil a šel se té holce hned omluvit. Ze všech tří výtečníků byl jediný, kdo sebral odvahu, zvedl zadek a šel se jí postavit z očí do očí.
Když mi to pak vyprávěl, byla to scéna jak z absurdní komedie.
Syn přišel, sypal si popel na hlavu, omlouval se… a protistrana? Ta se při té děsivé, „traumatické“ zkušenosti chichotala, usmívala a očividně si užívala své okamžiky na výsluní.
Jenže pohádka tím nekončila.
Do hry totiž vstoupil otec dotyčné slečny. Bez znalosti kontextu okamžitě tasil ten nejtěžší kalibr: „Aha takže kyberšikana! Hlásím to na policii!“
Chápu, že máme všichni o svoje děti strach. Ale z pouhého klukovského a blbého výstřelku, který se okamžitě vyřešil osobní omluvou a tatínek ve finále zjistil, že slečna za hochy taky nezaostávala, se během pěti minut stalo drama hodné večerních zpráv.
Telenovela na pokračování
Tuhle jsem poslouchala jednoho známého a měla jsem pocit, že z výchovy potomka mu už jde hlava kolem. Z role chudinky oběti se u dospívajících (a buďme k sobě upřímní, u slečen o něco častěji) stává doslova profesionální kariéra.
Jednou mu dcerka volala se slzami v hlase ze školy, že ji všichni šikanují. Táta v hysterii sedl do auta, jel to radikálně vyřídit s ředitelem… a o pár měsíců později ta samá dcera s tím samým „strašlivým agresorem“ vřele řádila v tanečních!
Jindy probrečela půlku tábora, jak jí všichni ubližují – dokud jiná máma mému známému suše neřekla, že je to prostě jen rozmazlenost a chtělo by to nastavit hranice.
Nejnovější díl jejich rodinné telenovely? Dcera se chce neustále „dramaticky rozcházet“ s přítelem. Tátovi jeden den hraje do telefonu naprostou bezmoc, ale konkrétně vlastně nic neřekne. Výsledek? Za dva dny s tím samým chlapcem odjíždí na romantický víkend na hory, protože se „přece nerozejde, když jim to máma schválila“. A nešťastnému tátovi, kterému štěstí jeho dcery leží v hlavě jak balvan na dně řeky, zbyla jen zavařená hlava.
Karpmanův trojúhelník v praxi: Když se hraje na Oběť a Zachránce
Jako pozorovatel zvenčí z toho rostete. Ale z psychologického hlediska je to vlastně geniálně jednoduché tiché divadlo.
Děti (a dívky v pubertě obzvlášť) velmi rychle zjistí, že role Oběti přináší obrovské výhody:
1. Nulová odpovědnost: Za všechno vždycky mohou ti „zlí kluci“, učitelé, kamarádka nebo celej špatný svět.
2. Pozornost na počkání: Stačí zmáčknout tlačítko slz a táta spěchá jako šlechtic a Zachránce na bílém koni.
3. Pocit důležitosti: Vytvořit drama znamená být v tu chvíli absolutním středem vesmíru.
Tragédie je, že my dospělí jim v tom skáčeme na špek. Než abychom dětem řekli: „To zvládneš, vyříkej si to sam/a,“ vyrážíme do boje s policií v zádech a děláme z nich skleněné panenky, které rozbije i slabší průvan.
Nechejme děti zažít stres. Potřebují ho!
Jak často připomíná známý profesor Pavel Kolář, psychická i fyzická odolnost se buduje výhradně přes stres a nepohodlí.
Stejně jako sval se nezpevní bez zátěže, tak ani dětská psychika nezíská odolnost, když před ní budeme zametat každou překážku a z každého zakopnutí dělat národní tragédii.
Dívám se na tu chichotající se holčičku aféra telefon i na věčně uplakané příběhy ze života mých známých a říkám si: Co z těch dětí vyroste?
Pokud jim život nenastaví hranice, vyrostou z nich dospělé „Drama Queens“.
Lidé, kteří v práci při prvním problému udělají ze sebe oběť, v partnerském vztahu budou neustále manipulovat slzami a za každý svůj nezdar obviní partnera.
Protože je to nikdo nenaučil jinak.
Naučili se, že brek a drama zaručí péči, zatímco odvaha, přímé jednání a narovnaná páteř bolí.
Snažím se své kluky učit světu bez pozlátek. Světu, kde když napácháš blbost, musíš se sebrat, jít se omluvit a čelit tomu přímo – a ne se schovávat za tátovu nebo máminu náruč.
Držme si palce a nevěřme jim vše, co nám říkají. Protože až tyto „skleněné děti“ dorostou do dospělého světa, jejich budoucí partneři i zaměstnavatelé budou potřebovat hodně pevné nervy.
