Článek
S manželem už máme takovou malou soukromou hru. Kdykoliv se v Česku potkáme s někým novým a přijde řeč na to, že žijeme na Severu, tiše počítáme v duchu. Raz, dva, tři… a je to tam.
Představa mnohých Čechů bývá jasná. Neptají se na polární záři ani na losy, ale hned vytasí zbraň nejrážnější: „A co ti migranti? Jsou i tam, kde žijete vy? No tak tam by mě teda nikdo nedostal! Proč tam vlastně jste?“
S manželem na sebe v tu chvíli jen tak mrkneme. Chápu, odkud ten strach pramení. Z médií to občas vypadá, že jakmile překročíte švédské hranice, vstoupíte do válečné zóny.
A abych byla poctivá a objektivní – ano, Švédsko má svůj reálný a obrovský problém. Války gangů ve velkých městech jsou realitou a zprávy ze Stockholmu, Göteborgu nebo Malmö čteme s obavami i my tady.
Tamní situaci v betonových sídlištích nijak nezlehčuji, Švédové to dnes intenzivně řeší a platí daň za tehdejší naivní integrační politiku.
Jak k tomu vlastně došlo? Když se podíváte do historie, po válce švédský průmysl raketově rostl a giganti jako Volvo nebo Scania zoufale potřebovali pracovní sílu. Vláda tehdy otevřela dveře a zvala lidi z celého světa, aby pomohli budovat švédský blahobyt.
Později se přidala vlnami humanitární pomoci pro lidi z válečných zón. Jenže v rámci takzvaného „Miliónového programu“ postavili obří sídliště na okrajích měst. Nově příchozí tam dali dohromady a vznikly komunity, které si žijí tak trochu ve vlastním světě. Mají tu své problémové oblasti, kterým se vznešeně říká utsatta områden.
To, že je realita plastičtější, vidíte hned na cestách. Když jedeme trajektem, auta se švédskými nebo dánskými značkami bývají často plná rodin z Blízkého východu. Mnoho z nich tu dnes normálně žije, poctivě pracuje v nemocnicích, obchodech nebo za volantem autobusů a snaží se zapadnout.
Jenže stejně jako v Česku platí, že život v metropoli a na venkově jsou dva úplně odlišné světy.
My žijeme na švédském venkově a naše každodenní realita má k dramatickým titulkům z novin mílovou vzdálenost. Tady nikdo nezamyká na tři západy. U nás na vesnici nezamykáme my ani sousedi. Běžně odjedu na nákup a nechám otevřené dveře na zahradu. Maximálně tak po návratu najdu v kuchyni sousedovic kočku, ale rozhodně ne zloděje.
Nikde nenajdete zamčené vysoké ploty, v noci všem v oknech svítí lampičky bez zatažených rolet a panuje tu absolutní bezpečí a klid.
Pak přepnu na české zprávy nebo si popovídám s přáteli z domova a musím se ptát: Opravdu máme potřebu poučovat ostatní o bezpečí v ulicích a ukazovat prstem na Sever, když máme vlastní zapovězená místa hned za rohem?
Nedávno mi známý z Jihlavy vyprávěl, jak se jel podívat za spolužákem do Ústí nad Labem a jako hlavní atrakci si prosadil exkurzi do Předlic a Trmic – tedy do našich vyhlášených vyloučených lokalit.
Kamarádka mi zase líčila zážitky syna z týdenního pobytu v ústeckém Mojžíři, kde noční party a bitky přímo pod okny jely v režimu 24/7.
A co ostravský Přívoz, Bílina, litvínovský Janov nebo slavný pražský „Sherwood“ před Hlavním nádražím? Nemluvě o temném podchodu na Holešovickém nádraží, kde se bojí projít i můj dospělý syn, když musí jet náhodou nočním vlakem. A zkusili jste se někdy projít kolem úřadu práce v den, kdy se vyplácejí super dávky?
Tím nechci říct, že je Švédsko bezchybný ráj na zemi. Má své vlastností výzvy ve velkých městech. Ale z pohledu člověka, který žije na švédském venkově, je ten kontrast fascinující.
Švédsko možná na mnoha místech vyměnilo tradiční masové kuličky za pizzerie a kebab, ale na běžné ulici je pořád neporovnatelně větší klid, čisto a bezpečí než na mnohých českých sídlištích.
Až se mě tedy zítra zase někdo zeptá, proč tam vlastně jsme a jestli se nebojíme, usměji se a doporučím mu výlet do ústeckého Mojžíře nebo večerní procházku centrem Bíliny.
Otázka pro čtenáře:
Myslíte si, že Média o bezpečnosti v zahraničí informují objektivně?
