Bydlení se stalo obětí spekulací a chamtivosti. Stát tomu roky přihlížel

Ještě před několika lety bylo vlastní bydlení pro většinu lidí v České republice dosažitelným cílem. Dnes se však stává spíše privilegiem pro bohatší domácnosti nebo pro ty, kteří zdědili majetek. Mladé rodiny, samoživitelé, senioři i lidé s běžnými příjmy stále častěji zjišťují, že ani při plném pracovním nasazení nemají šanci získat důstojné bydlení bez obrovského zadlužení nebo nejistého nájmu. Z bydlení se totiž postupně stal investiční produkt a prostředek ke zhodnocování kapitálu, nikoli základní životní potřeba.

Česká republika dnes patří mezi země s nejméně dostupným bydlením v Evropě. Ceny bytů i nájmů rostly v posledních letech mnohem rychleji než mzdy. Pro mnoho lidí se tak vlastní bydlení stává prakticky nedosažitelným a náklady na nájem spolykají velkou část jejich příjmů. Přesto veřejná debata často sklouzává k moralizování jednotlivců. Lidem se radí, aby více šetřili, méně utráceli nebo si „lépe plánovali život“. Jenže problém není v tom, že by si dnešní generace kupovala příliš mnoho kávy nebo chodila moc často na večeře. Problém je systémový.

Ceny nemovitostí totiž neženou vzhůru jen vysoké stavební náklady nebo pomalé povolovací procesy. Významnou roli hraje také investiční poptávka. Byty dnes skupují investoři, velcí vlastníci i lidé, kteří v nich často vůbec nebydlí. Nemovitosti se staly bezpečným uložením kapitálu. Čím méně dostupné bydlení je, tím více jeho cena roste — a tím více vydělávají ti, kteří už majetek vlastní. Naopak lidé bez vlastního bytu jsou nuceni platit stále vyšší nájmy a dostávají se do začarovaného kruhu.

Velkým problémem je také velmi nízké zdanění nemovitostí v České republice. Držet několik bytů pouze jako investici je proto mimořádně výhodné. V některých městech přitom existují tisíce prázdných bytů, zatímco běžní lidé hledají dostupné bydlení měsíce nebo roky. Stát i obce mají jen omezené nástroje, jak situaci ovlivnit, protože veřejný bytový fond byl v minulých desetiletích ve velkém rozprodán.

Řada evropských i světových měst přitom ukazuje, že existují i jiné cesty než úplné spoléhání na trh. Například kanadský Vancouver zavedl vysokou daň z prázdných bytů, aby donutil vlastníky nemovitosti skutečně využívat k bydlení. Podobná opatření fungují také v Irsku nebo ve Francii. Paříž dlouhodobě zpřísňuje zdanění dlouhodobě neobsazených bytů, protože město čelí prudkému růstu nájmů a nedostatku dostupného bydlení.

Důležitým nástrojem může být také regulace nájemného. Mnoho evropských států používá různé formy omezení prudkého růstu nájmů nebo chrání nájemníky před zneužíváním krátkodobých smluv. Například v Německu existují limity na zvyšování nájmů v určitých oblastech a Rakousko dlouhodobě kombinuje regulovaný nájemní sektor s rozsáhlou výstavbou obecních bytů. Právě obecní a družstevní bydlení je oblast, kterou Česká republika dlouhodobě zanedbává. Tam, kde obce vlastní větší množství bytů, mohou pomáhat stabilizovat ceny a poskytovat dostupné bydlení lidem, kteří jsou pro fungování společnosti nezbytní — učitelům, zdravotníkům, hasičům nebo seniorům.

Bydlení nesmí být luxusním zbožím dostupným jen pro nejbohatší nebo pro ty, kteří měli štěstí na dědictví. Je to základní podmínka důstojného života. Pokud stát nebude aktivně chránit dostupnost bydlení, bude se rozdíl mezi lidmi s majetkem a bez majetku dál prohlubovat. A společnost, ve které mladí lidé nemají šanci dosáhnout na důstojné bydlení ani při plném pracovním úsilí, se dříve nebo později dostane do vážných sociálních problémů.