Článek
Evropa se bouří. Ve Francii lidé protestují proti rostoucím životním nákladům, škrtům ve veřejných službách a nejisté budoucnosti mladé generace. Také v Itálii, Španělsku, Portugalsku či Belgii se ozývají požadavky na dostupnější bydlení, důstojné mzdy, důchody a lepší sociální podmínky.
A v České republice? Tisíce lidí dokáže mobilizovat spor o financování České televize a Českého rozhlasu.
Nechci zlehčovat význam svobodných médií. Jejich nezávislost je pro demokracii důležitá. Ale skutečně je právě způsob jejich financování tím, co nás dokáže nejvíce vyburcovat? Proč se stejnou naléhavostí nebojujeme za podmínky, ve kterých žijeme my a budou žít naše děti?
Na bydlení nemáte? Hlavně zachraňte televizi
Mladí lidé stále obtížněji dosahují na vlastní bydlení. Rodiny počítají každou korunu, senioři zvažují, co si ještě mohou dovolit, a zaměstnanci školství, sociálních služeb i dalších profesí dlouhodobě upozorňují na přetížení a nedostatečné ocenění své práce.
Přesto nevidíme srovnatelně silnou vlnu občanského odporu, která by požadovala zásadní změnu těchto podmínek.
Jako bychom si zvykli, že člověk s běžným platem jen obtížně dosáhne na byt, že mladí lidé odkládají založení rodiny a že se od zaměstnanců očekává stále více, aniž by tomu odpovídalo jejich ohodnocení.
A když se otevře otázka koncesionářských poplatků, náměstí se zaplní.
Kde jsou podobně početné demonstrace za dostupné bydlení, důstojné mzdy nebo lepší péči o seniory a zdravotně postižené? Proč dokážeme hlasitě bránit instituce, ale za vlastní životní podmínky většinou jen tiše nadáváme doma?
Zrušení poplatků nemusí ohrozit média. Co ale ohrožuje naše děti?
Zrušení koncesionářských poplatků samo o sobě nemusí znamenat ohrožení svobodných médií. Česká televize a Český rozhlas mohou být financovány i jiným způsobem, pokud budou existovat dostatečné záruky jejich nezávislosti. Není proto namístě automaticky tvrdit, že změna financování znamená konec svobodného vysílání.
Mnohem větší obavy ve mně vyvolává budoucnost našich dětí. Mladá generace vyrůstá ve společnosti, kde se vlastní bydlení stává pro mnohé nedosažitelným snem. Ani vysokoškolské vzdělání a poctivá práce už nejsou zárukou, že si člověk dokáže zajistit důstojný život.
Není divu, že mezi mladými narůstá skepse a nejistota. Jak mají věřit v budoucnost, když i při pravidelném zaměstnání často nedokážou našetřit na vlastní bydlení? Jak mají zakládat rodiny, když podstatnou část příjmů pohltí nájemné a energie?
A přesto se zdá, že jsme tyto problémy přijali jako něco, s čím se nedá nic dělat.
Bohatí bohatnou, ostatní platí. A sociální nůžky se rozevírají
Ekonomický systém jako by stále více sloužil těm, kteří už mají majetek a kapitál. Zatímco vlastníci rozsáhlých nemovitostí a velkých investic mohou své bohatství dále rozmnožovat, lidé závislí na běžné mzdě vydávají stále větší část příjmů na základní životní potřeby.
Není přece normální, aby člověk poctivě pracoval celý život a přesto měl strach, zda zaplatí bydlení, energie nebo péči ve stáří.
Rostoucí majetkové rozdíly nejsou jen otázkou peněz. Znamenají také rozdílné životní šance. Jedni mohou svým dětem zajistit nemovitosti, kvalitní vzdělání a finanční jistotu. Druzí jim předávají především nejistotu a obavy, zda vůbec dokážou žít samostatně.
A právě zde vzniká pocit nespravedlnosti. Ti, kteří vlastní kapitál, mohou vydělávat na práci druhých i na rostoucích cenách nemovitostí. Zaměstnanci přitom často nemají jinou možnost než přijmout podmínky, které jim sotva umožňují důstojný život.
Neměli bychom se ptát, zda ekonomika roste pouze na papíře, ale především komu její růst skutečně prospívá.
Proč nedemonstrujeme za spravedlivé daně a proti spekulantům?
Kde jsou demonstrace požadující skutečně spravedlivý daňový systém? Proč se hlasitěji neozývá požadavek na progresivní zdanění vysokých příjmů, větší daňovou odpovědnost nejbohatších a důslednější postih daňových úniků?
Proč stát nedokáže účinněji chránit dostupnost bydlení před spekulacemi? Byty by měly sloužit především k bydlení, nikoli jen jako investiční nástroj pro ty, kteří už vlastní desítky dalších nemovitostí.
Nejde o závist vůči úspěšným ani o trestání poctivých podnikatelů. Jde o to, aby ekonomický systém nebyl výhodný především pro ty, kteří už mají nejvíce, zatímco ostatní musí stále více pracovat, šetřit a uskromňovat se.
Spravedlivější daně, omezení spekulací s bydlením, dostupnější nájemní byty a důstojné mzdy nejsou žádné extremistické požadavky. Jsou to legitimní témata, o kterých by měla společnost vést mnohem hlasitější debatu.
A pokud politici nedokážou nabídnout skutečné řešení, proč bychom jim svou nespokojenost neměli dát najevo také v ulicích?
Evropané se zlobí. Češi zatím hlavně vydrží
V řadě evropských zemí lidé dávají najevo, že už nechtějí jen přihlížet tomu, jak se prohlubují sociální rozdíly a jak se důstojný život stává pro část společnosti stále obtížněji dosažitelným.
Samozřejmě, násilí, rabování a ničení cizího majetku nelze omlouvat. Ani oprávněný hněv nedává nikomu právo ohrožovat druhé. To však neznamená, že bychom měli přehlížet příčiny společenské nespokojenosti.
V Česku jako bychom si na mnohé problémy zvykli. Stěžujeme si na drahotu, nedostupné bydlení, nízké příjmy nebo přetížené veřejné služby. Ale skutečný tlak na systémové změny bývá překvapivě slabý.
Možná jsme příliš dlouho přijímali přesvědčení, že se stejně nic nezmění. Že nemá cenu protestovat, protože politici si nakonec udělají, co chtějí.
Jenže právě taková rezignace umožňuje, aby se problémy dál prohlubovaly.
Nejde jen o televizi. Jde o to, v jaké společnosti budou žít naše děti
Nevolám po demonstracích proti České televizi ani proti Českému rozhlasu. A už vůbec ne proti lidem, kteří jejich nezávislost považují za důležitou.
Ale přála bych si, abychom dokázali se stejným odhodláním vyjít do ulic také za dostupné bydlení, spravedlivější daně, důstojné pracovní podmínky a budoucnost mladé generace.
Za společnost, ve které člověk nemusí celý život jen pracovat, šetřit, uskromňovat se a doufat, že jednou bude lépe. Za společnost, kde se bohatství nevytváří na úkor těch, kteří mají nejméně možností se bránit.
Svobodná média si zaslouží ochranu. Ale stejnou ochranu si zaslouží také důstojný život obyčejných lidí.
Dokážeme zaplnit náměstí kvůli financování veřejnoprávních médií. Dokážeme je někdy zaplnit také kvůli tomu, aby naše děti měly kde bydlet, mohly založit rodiny a nemusely se celý život obávat chudoby?
Protože skutečná síla demokracie nespočívá jen v tom, že můžeme svobodně mluvit. Spočívá také v tom, že se dokážeme společně postavit proti nespravedlnosti.
A pokud budeme dál jen tiše snášet rostoucí nerovnost a zhoršující se životní podmínky, nezmění se vůbec nic.
