Článek
Já sama svůj věk většinu času vůbec nevnímám. Nosím brýle na čtení, mám nadváhu a beru slabé léky na tlak. Jinak vedu úplně normální život. Pracuji ve školství a část mé práce souvisí s IT. Oba obory se neustále mění a člověk se v nich bez průběžného vzdělávání neobejde. Učím se nové věci, sleduji vývoj technologií a často mám pocit, že bych potřebovala, aby den měl alespoň třicet hodin.
Nechodím po světě s myšlenkou, že jsem žena po padesátce. Jenže svět mi to připomíná neustále.
Nedávno mi praktická lékařka během vyšetření řekla: „No jo, už nejsme nejmladší, musíme se víc hlídat.“ Nemyslela to zle. Dokonce si myslím, že to myslela přátelsky. Jenže podobné věty slyším čím dál častěji. Jako by se věk stal první informací o člověku a všechno ostatní bylo až za ním.
Ještě víc mě pobavila návštěva gynekologa. Oznámil mi, že bych měla jít na vyšetření kostí, a zeptal se, jak dlouho už nemenstruuji. Když jsem odpověděla, že stále normálně menstruuji, doslova zalapal po dechu. Načež mi sdělil, že v tom případě na žádné vyšetření kostí nepůjdu. Během jediné minuty jsem se z kandidátky na vyšetření proměnila v člověka, který ho vlastně nepotřebuje.
Nejzvláštnější ale nejsou lékaři. Ti alespoň pracují s biologickým věkem. Horší jsou lidé kolem.
Jedna mladší kolegyně se mě zeptala téměř soustrastným tónem, jak prý prožívám to, že už je mi tolik let. A jestli bych nechtěla být zase mladší. Pamatuji si její výraz dodnes. Byl plný lítosti. Jako by mi právě někdo oznámil vážnou diagnózu.
Chvíli jsem vůbec nevěděla, co odpovědět.
Nikdy mě totiž nenapadlo litovat sama sebe kvůli tomu, že je mi šestapadesát.
Neprobudím se ráno a neříkám si: „Panebože, zase o den blíž stáří.“ Vstanu a přemýšlím o tom, co všechno musím ten den udělat. Možná je to tím, že se stále necítím jako člověk, který už má všechno za sebou. Naopak. Pořád mám pocit, že přede mnou mohou být důležité věci, nové zkušenosti, nové projekty i nové radosti.
Jenže společnost má pro ženy po padesátce často připravený jiný scénář. Jakmile překročíte určitou hranici, začnou si vaše emoce vysvětlovat za vás.
Rozčílíte se? Přechod.
Jste unavená? Přechod.
Jste netrpělivá? Přechod.
Máte špatnou náladu? Přechod.
Jednou jsem se pohádala s dcerou a dozvěděla jsem se, že si na ní určitě vylévám zlost proto, že už nezvládám svůj věk a jsem v přechodu.
To mě tehdy zasáhlo víc, než bych čekala. Ne proto, že by mě urazila zmínka o přechodu. Ale proto, že moje pocity byly během vteřiny zneplatněny. Nezlobila jsem se proto, že jsem měla konkrétní důvod. Zlobila jsem se proto, že jsem žena po padesátce. A to je rozdíl.
Přechod je zvláštní věc. Ne ani tak biologicky jako společensky. Funguje totiž jako univerzální vysvětlení všeho, co žena po padesátce řekne nebo udělá. Nikdo neřekne, že je unavená, protože pracuje od rána do večera. Že je naštvaná, protože má důvod být naštvaná. Že má špatnou náladu, protože měla špatný den. A ano, bývám unavená. Stejně jako posledních třicet let.
Ne. Je v přechodu.
Diskuse je tím vyřízena.
A pak je tu ještě moje práce. Pracuji ve školství a část mé práce se odehrává ve světě informačních technologií. Přesto mám občas pocit, že někteří mladší lidé si po zjištění mého věku automaticky představí, že sotva umím zapnout počítač. Nikdo se neptá, co umím. Nikdo se neptá, na čem pracuji. Ale mnozí už předem vědí, co určitě neumím. Jen proto, že jsem se narodila o pár desetiletí dřív.
Někdy si říkám, že největší zvláštností mého věku není stárnutí samotné. Je to neustálé přesvědčování okolí, že bych se měla cítit jinak, než se cítím. Že bych měla být smířená, opatrná, usedlá. Že bych měla vzpomínat na nejlepší léta.
Jenže já na žádná „nejlepší léta“ nevzpomínám. Žiju svůj život teď.
Neříkám, že nestárnu. Samozřejmě že stárnu. Každý člověk stárne od okamžiku, kdy se narodí. Jen mě překvapuje, jak moc jsou mým stářím fascinováni ostatní. Protože já sama o něm většinu času vůbec nepřemýšlím.
Přemýšlím o práci, o rodině, o tom, co je potřeba zařídit, co se chci naučit a co bych ještě chtěla zažít. A možná právě to je důvod, proč mě podobné poznámky zarážejí. Ne proto, že by mi připomínaly můj věk. Ale proto, že mi připomínají očekávání druhých lidí.
Očekávání, že žena v mém věku už má být někde jinde. Klidnější. Pomalejší. Méně ambiciózní. Méně zvědavá. Méně otevřená novým věcem.
Jenže já se tak necítím.
Možná je mi 56 let. Ale nemám pocit, že bych měla to nejlepší za sebou. Naopak. Pořád mám pocit, že přede mnou mohou být ještě velké věci. A byla bych ráda, kdyby mi společnost dovolila být nejdřív člověkem – a teprve potom ženou určitého věku.
