Článek
Na konci loňského roku jsem koupila starou chalupu s jasným plánem – zrekonstruovat ji za pomoci programu Oprav dům po babičce. Nebyla jsem sama. Mnoho lidí uvěřilo tomu, že stát skutečně chce podpořit obnovu starších domů a pomoci rodinám investovat do energetických úspor.
Právě existence tohoto programu byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem se do koupě pustila. Připravovala jsem rekonstrukci, jednala s realizační firmou a počítala s podporou, kterou stát veřejně nabízel. V mém případě navíc se zvýhodněním za podporovanou obec a bonusem na studující dítě. Díky tomu celý projekt dával finanční smysl.
Žádost jsem ještě nestihla podat. A právě proto mě současný vývoj mrzí možná ještě víc. Nejsem mezi těmi, kterým byla dotace schválena. Patřím mezi lidi, kteří se rozhodovali podle pravidel, jež stát nastavil, a nyní zjišťují, že se mohou zásadně změnit ještě před podáním žádosti.
Místo slíbené podpory se dnes hovoří o bezúročných půjčkách. Jenže půjčka není dotace. Znamená další závazek, další papírování a především další dluh. To je něco úplně jiného než podpora, se kterou lidé při svém rozhodování počítali.
A co je na celé věci nejvíce zarážející? Bezúročné půjčky nejsou zadarmo. Pokud budou poskytovány prostřednictvím bank, někdo bude muset jejich zvýhodnění zaplatit. Ve výsledku tak mohou miliardy korun z veřejných peněz skončit jako kompenzace finančním institucím, zatímco lidé, kteří chtěli opravovat staré domy a investovat do úspor energií, přijdou o podporu, se kterou počítali. Místo pomoci občanům tak vzniká dojem, že se hledá cesta, jak zapojit bankovní sektor a přesměrovat veřejné prostředky jinam, než bylo původně slíbeno.
Nepřipadá mi správné, aby stát nejprve aktivně motivoval občany ke koupi a rekonstrukci starších nemovitostí a následně měnil podmínky ve chvíli, kdy už mnozí investovali své úspory, podepsali smlouvy s firmami nebo se finančně zavázali k rozsáhlým opravám. Možná jsme ještě nepodali žádosti, ale svá rozhodnutí jsme udělali právě na základě programu, který stát prezentoval jako dlouhodobou podporu.
Nejde jen o peníze. Jde o důvěru. Stát nemůže vyzývat občany k investicím v řádech milionů korun a zároveň měnit pravidla ve chvíli, kdy se podle nich lidé začnou řídit. Takový přístup odrazuje od odpovědného hospodaření, od investic do bydlení i od snahy modernizovat starý bytový fond.
Cítím se podvedená. Ne proto, že bych přišla o již schválenou dotaci. Ale proto, že jsem udělala důležité životní rozhodnutí na základě podmínek, které stát sám propagoval. Nejsem právník, ale jako občan mám pocit, že stát porušil základní princip předvídatelnosti. Koupila jsem nemovitost, připravovala rekonstrukci a plánovala investice v důvěře v program, který měl pomáhat lidem opravovat staré domy. Dnes se ukazuje, že důvěra občana má menší hodnotu než rozpočtové tabulky a politická rozhodnutí. Jak mají lidé důvěřovat státu, pokud se pravidla mění ve chvíli, kdy se podle nich začnou řídit? To považuji za nespravedlivé nejen vůči sobě, ale vůči tisícům dalších lidí, kteří stihli uvěřit stejnému slibu.
