Článek
Tento týden Českou republiku ovládla zpráva o výhře téměř tří miliard korun v loterii. Média řeší, kdo výherce je, zda se z obrovského bohatství nezblázní, kolik nových příbuzných a známých objeví a zda mu peníze přinesou štěstí. Vznikají vtipy na výhercův účet a internet je plný článků, které tvrdí, že ta výhra vlastně není až taková výhra. Já mezi ně nepatřím.
Jsem upřímná. Závidím mu.
Ne jemu jako člověku. Závidím mu tu možnost. Tu neuvěřitelnou svobodu, kterou takové peníze představují. Možnost nikdy neřešit účty, nájem, hypotéku ani stáří. Možnost pomoci vlastním dětem, rodičům a mnoha lidem, kteří měli v životě méně štěstí.
A myslím, že nejsem sama.
Možná právě proto tato zpráva tolik rezonuje. Ne proto, že bychom druhým nepřáli štěstí. Ale proto, že stále více lidí cítí, že poctivá práce přestává být cestou k důstojnému životu.
Možná právě proto mu závidím. Ne proto, že by mohl žít v přepychu. Ale proto, že by jedním rozhodnutím mohl změnit životy mnoha lidí.
Kdybych takové peníze vyhrála já, nekupovala bych si jachtu ani soukromý ostrov. První, co mě napadne, je dům. Obyčejný dům. Místo, kde by několik dětí, které znám a které neměly v životě štěstí na rodinu, mohlo najít bezpečí, zázemí a pocit domova. Za roky práce ve školství jsem poznala děti, které si nezasloužily osud, který je potkal. Děti, které nepotřebovaly miliony. Potřebovaly někam patřit.
Když přemýšlím o třech miliardách, nepředstavuji si luxus. Představuji si možnosti.
Ve své práci dlouhodobě potkávám lidi, kteří rozhodně nejsou líní. Naopak. Jsou to lidé, kteří každý den vstávají do práce, starají se o děti, o nemocné, o seniory, učí, pečují, pomáhají. Přesto často žijí od výplaty k výplatě.
Znám rodiny, které počítají každou korunu. Děti, které si nemohou dovolit to, co jejich spolužáci považují za samozřejmost. Mladé lidi odcházející z dětských domovů s několika taškami a bez zázemí. A znám také mladé pracující lidi, kteří mají slušné vzdělání a zaměstnání, ale vlastní bydlení se pro ně stalo téměř nedosažitelným snem.
Není divu, že pak zpráva o třech miliardách vyvolává silné emoce.
Ne kvůli výherci.
Kvůli kontrastu.
Na jedné straně stojí lidé, kteří pracují celý život a nikdy se ani nepřiblíží finanční jistotě. Na druhé straně jeden tiket, několik čísel a částka, kterou si většina z nás neumí ani představit.
Samozřejmě, loterie není příčinou tohoto problému. Výherce za nic nemůže.
Jenže podobné příběhy nám nastavují zrcadlo.
Ukazují svět, ve kterém majetkové rozdíly rostou do rozměrů, které by ještě před několika desetiletími působily absurdně. Svět, kde hodnota majetku často roste rychleji než hodnota práce. Svět, ve kterém mladí lidé nevědí, zda někdy dosáhnou na vlastní bydlení, zatímco ceny nemovitostí dál rostou. Svět, kde se bohatství soustřeďuje v rukou stále menšího počtu lidí.
Často slýcháme, že každý má stejnou šanci uspět.
Opravdu?
Mají stejnou šanci dítě z milující a zajištěné rodiny a dítě vyrůstající v dětském domově? Má stejnou šanci mladý člověk, který zdědí byt, a ten, který celý život platí nájem? Má stejnou šanci člověk, který může investovat miliony, a člověk, který se snaží vyjít s běžnou výplatou?
Život není spravedlivý. To víme všichni.
Ale to neznamená, že bychom se měli tvářit, že současný stav je v pořádku.
Výherci přeji, aby mu peníze přinesly něco dobrého. A pokud je využije také ve prospěch druhých, tím lépe.
Jen si myslím, že skutečná otázka neleží v tom, co udělá jeden člověk se třemi miliardami.
Skutečná otázka zní, proč stále více lidí nabývá pocitu, že jedinou cestou k finanční jistotě už není práce, vzdělání ani celoživotní úsilí, ale výhra v loterii.
Pokud stále více lidí nabývá pocitu, že největší šancí na finanční jistotu není práce, vzdělání ani celoživotní úsilí, ale výhra v loterii, není to problém jednotlivců. Je to varovný signál o stavu společnosti.
