Článek
Je mi přes 58 let a čím častěji se mluví o důchodech, tím silněji mám pocit, že na naši generaci stát tak trochu zapomněl.
Patřím ke generaci žen, které celý život poslouchaly, že práce je samozřejmost. Pracovaly jsme, vychovávaly děti, staraly se o domácnost a často ještě pomáhaly svým rodičům. Nebyly jsme generací, která by mohla zůstat doma a věnovat se pouze rodině. Od nás se očekávalo všechno najednou.
Když se ale dnes podívám na důchodový systém, nemohu se zbavit pocitu nespravedlnosti. Naše matky, které také pracovaly a vychovaly děti, odcházely do důchodu často kolem 57 nebo 58 let. My máme pracovat do 65, 66 let, a kdo ví, jestli se hranice v budoucnu neposune ještě dál.
Nejde mi o závist vůči starším generacím. Přeji jim klidné stáří. Vadí mi ale, že dvě generace žen, které žily velmi podobný život, stát hodnotí tak rozdílně. Děti jsme vychovaly stejně. Daně jsme platily stejně. Povinnosti jsme plnily stejně. Jen odměna na konci pracovního života je úplně jiná.
Často slýcháme, že důchodový systém je neudržitelný a že lidé žijí déle. To je jistě pravda. Jenže statistiky neukazují, jak se člověk ve skutečnosti cítí v šedesáti letech po čtyřiceti letech práce. Neukazují bolavá záda zdravotních sester, unavené učitelky, prodavačky, pečovatelky nebo ženy, které celý život skloubily zaměstnání s péčí o rodinu.
Nejvíce mě mrzí jedna věc. Když stát potřeboval, aby se rodily děti, mluvilo se o významu rodiny a mateřství. Dnes, když se řeší důchody, jako by se na tuto část života žen zapomnělo. Výhody spojené s výchovou dětí se postupně omezily a rozdíl mezi mužským a ženským důchodovým věkem prakticky zmizel.
Mnoho žen z mé generace proto nemá pocit, že by se jim křivdilo kvůli jednomu konkrétnímu zákonu. Jde spíše o součet všeho. O pocit, že jsme celý život plnily povinnosti, které od nás společnost očekávala, ale když přišel čas na určité ocenění, pravidla se změnila.
A možná právě proto je mezi ženami kolem šedesátky tolik rozhořčení. Ne proto, že bychom nechtěly pracovat. Ale proto, že máme pocit, že stát od nás chtěl všechno – práci, děti, péči o rodinu – a na konci nám oznámil, že si na zasloužený odpočinek budeme muset počkat mnohem déle, než čekaly generace před námi.
Nejde jen o roky navíc v práci. Jde o pocit, že péče o rodinu a výchova dětí mají dnes v očích státu menší hodnotu, než měly dříve.
