Článek
Modrá jeskyně u Capri
Plujeme lodičkou po klikatém moři, z vesla stékají jemné kapky, tiše cákají do vody. Dívám se do hlubiny. Plují tam temné, tajemné a strašidelné stíny ryb nebo jiné mořské havěti. Lodička pluje ke skalnatému břehu, ve kterém, nad samou vodou, je patrný černý otvor. Několik dalších lodiček směřuje ke stejnému cíli.
Vplouváme tou dírou dovnitř. Dospělí se shýbají, vjezd je nízký. Pak najednou se skály rozestoupí kamsi do dálky, do modré, zamlžené, svítící dálky. Dnes by se takové světlo dalo srovnat s neonovým. Tenkrát však se světlem Aladinovy lampy, tak nehmatatelné a kouzelné bylo. Z vlhkého, omšelého kamene stropu a stěn stéká voda – kap, kap, kap – tenounce a hrubě hraje. Jsem asi v pohádkové říši, divím se jen, že v lodi sedí rodiče a ne víly.
„Dej ruku do vody a pak ji zvedni!“ Z mé ruky kanou svítící modré kapky, stejně jako z vesel, která zvedají veslaři.
Jsou urostlí, opálení, s vyhrnutými rukávy a nohavicemi, huňatí a usměvaví. Patří do pohádkového, modrého světa kouzelné říše spíše než do módních klobouků a malých kožených pouzder přes rameno. Obeplouváme několikrát prostory jeskyně. Zastavovat se dlouho nesmíme, voda při přílivu uzavře vjezd a nepustí nás ven.
„Bydlí tam měsíc?“ ptám se, ukazujíc na vodu.
„Možná,“ říká maminka.
„Ba ne,“ říká tatínek, „duch hor vězní v hloubce modré paprsky a hlídá je. On bydlí v téhle skále.“
Dívám se do vody, dívám se na skálu, ale nic nevidím. Kdybych tak byla sama, objevila by se mi možná všechna tajemství. Přijedu sem jednou bez doprovodu, pak půjdu k duchu hor, pohovořím a vše prozkoumám – a vůbec! Uvidím všechno, co v kouzelné říši sídlí!
Do modré jeskyně jsem se už nikdy nedostala, s jejími pohádkovými bytostmi se neseznámila, dodnes toho lituji.
Kyjev a Zlatá Vrata
Žijeme s maminkou již samy bez tatínka. Vidím ho zřídka, vždy jen na chvilku. Často se na něj ptám. Maminka a chůva říkají, že cestuje. Nejde mi do hlavy, jak může někdo pořád cestovat.
Zlatá vrata, u kterých bydlíme, jsou zříceninou z XII. století. Strašně ráda bych na ně vlezla a podívala se, zda pod vrstvou kamení a země nejsou opravdu zlaté, ale mám to přísně zakázáno. Kamení se uvolňuje, mohlo bych spadnout.
Z balkonu našeho bytu vidím kus parku, v jeho středu je bazén s vodotryskem. Po celý den se zde hemží hejno dětí. Obsadily sluncem ozářený prostor, malé i větší, na klíně maminek nebo chův na lavičkách či v písku. Po celý den je zde rušno. Jejich křik, smích a plácání upoutává moji pozornost. Nesmím-li jít s chůvou ven, závistivě sleduji jejich hry. Jednou mě starší holčičky vytáhly z balkonu. Radostně běžím s nimi, budou čistit a opravovat fontánu. Vypustily z ní vodu. Tucet unavených postaviček prozatím capká v řídkém blátě na dně bazénu. „Já taky chci!“ vtáhnou mě dovnitř. Je to prima, nožky váznou v bahně, ale jsou zde také ostrůvky písku a hodně zajímavých věcí. Děti hlasitě reagují na každý nový objev.
Vytáhly plechovku, starý střevíc, tam našly panenku bez hlavy, chudinku. Malý hrdina drží za ocásek utopenou myš a každému ji strká k nosu. Křik je nepopsatelný. Zpod nohou utíkajících stříká bláto. Někdo do mě vrazí, upadnu, vstanu a jsem k nepoznání. Utírám si ruce do zástěrky, po tvářích si rozmazávám špínu. Najednou slyším z dálky známý smích:
„Maminko, maminko moje!“ Pomohou mi z bazénu, běžím k ní a ona, moje jediná, milovaná, v obláčku růžově-bílých šatů, pod růžovým slunečníkem, kráčí po cestičce. Několik mladých dívek a hochů ji doprovází po cestě z divadla domů.
Netahuji ručky: „Mamičko!“ Maminka se přestává usmívat, dívá se, jako by mě nepoznala. Stín slunečníku je namířen proti mně. „Co je to za děvčátko?“ přísně zní její hlas. Zůstanu stát a dívám se na své ušpiněné šaty, punčochy, zástěrku, ruce – a je mi hanba. Máminka již beze slova odchází.
Co mám dělat? Vrátit se k dětem, nebo jít domů? Uvědomuji si, že vypadám hrozně. A domů se jít bojím. Tichounce si sedám na lavičku a čekám pohromu.
Zanedlouho se přiřítí chůva, popadne mě a vleče do koupelny. Po bezohledném a dlouhém drhnutí dostávám od maminky přídavek pár pohlavků a zkroušeně stojím v koutě. Žalostně skončil den a příjemná zábava, která nenašla porozumění u mé, jinak vždy veselé, maminky.
Je večer. Maminka sedí před zrcadlem v křesílku. Kadeřník upravuje účes, s třpytivými sponami připevňuje do vlasů černá péra. Maminka má na sobě tmavé šaty, celé poseté lesklým flitrem, na nohou střevíčky, lesklé jako brouk zlatohlávek.
Já klečím u jejích nohou a dívám se na ni. Když holič končí, začíná se maminka líčit: trochu růžového na ústa, drobet na tváře, světlejší stíny od očí k nosu, černé linky na prodloužené oči. Sleduji okouzlená, jak se mění její podoba při každém doteku. Milý, vlídný a tak mi známý obličej, zároveň krásný a jemný, ale jakoby cizí. Potom se maminka věnuje rukám.
Mě tahle činnost nebaví. Mou pozornost upoutávají ležící korálky. Copak se dá vysvětlit dospělému, že je báječné sedět u maminky u nohou a že flitry padají do klína?
Nejsem vůbec kazisvět. Tolik miluji krásné. Maminka a vše kolem ní je přece krásné a je to prostoupeno jemnou, laskavou povahou a soustředěným úsměvem, který dává jistotu!
Nová rodina
V sálech u šlechtického klubu se konal reprezentační ples s programem. Přeplněné místnosti zaplavovalo světlo z křišťálových lustrů. Exotické květiny zdobily útulné salonky. Ženy ve světlých toaletách, muži v uniformách a fracích, hovor, hluk, smích. Pořadatel odvádí páry k měření, kterou se zahajuje bál.
Po jedenácté hodině začíná program. Na závěr zpívá paní Kateřina Voroněcová. Její vystoupení vyvolá bouřlivý aplaus. Jeden z pořadatelů obdarovává umělkyni květinami, podává jí rámě a vede doprostřed sálu. Slavnostní okamžik. Hudba hraje bravurní valčík, valčík pro ni.
Když pořadatel ovine svou paži kolem pasu paní Kateřiny, přistoupí k nim vysoký, štíhlý muž. Prosí, aby byl představen.
„Dovolíte, Kateřino Dimitrijevno, to je můj přítel, Mečislav Lubkovecki.“
Po seznámení přepustí pořadatel své místo příteli. Kateřině nezbývá než podat mu ruku a nechat se unášet rytmem hudby. Aplaus se strhne nanovo. Pár budí pozornost svou odlišnou a zvláštní krásou. Volně splývající šifon Kateřininých šatů vlaje ve víru tance, jako rudé jazyky plamenů, oheň obklopující tančící dvojici. Světlá, kadeřavá hlava muže se sklání nad lesklými černými vlasy mladé ženy. Jeho modré oči přitahují hnědé zrakové linie, zářící štěstím.
„Podařilo se vám mě překvapit,“ žertovně se usmívá Kateřina.
„Proč jste tak houževnatě odmítala poznat svého věrného obdivovatele?“ ptá se vyčítavě mladý muž.
„Pravda vás sotva potěší, musíte mě však znát.“
„Poslouchám.“
„Jsem vdaná, mám malé dítě. Byla jsem zde sama, manžel pracuje v Moskvě. Ráda sklízím úspěchy na jevišti, mé soukromí však patří rodině. V mém postavení nelze se vydávat na pospas klepům.“
„Chápu, že chcete jednat korektně a nezavdat příčiny k nemístným domněnkám. Slibuji vám to.“
Moudré sice slovy, hlasem a očima prozrazuje však pravý opak. Veškerá opatrnost, veškerá šlechtická a rozumná předsevzetí shořela v plamenech jejich vášní.
Nová rodina
Můj nevlastní otec, kterému říkám Míťa, je ohromně vlídný a hodný ke mně. Na maminku se dívá okouzleně a budí moji žárlivost. Měla bych jej milovat, ale nemohu – jak chce být mým tátou, když mám vlastního tátu? Jeho matka, paní Marie, které říkám „babiko“, na babičku nevypadá, říkám jí proto „teto“. Působí na mě zvláštním dojmem. Přitažlivým a zároveň odpuzujícím. Někdy je něžná, vlídná, usměvavá, jindy zase přísná, s ledovým chládkem v modrých očích. Její vznešená, elegantní postava, pikantní popelavá hlavička s tváří mléčně bílou a růžovou, je trochu nepřístupná. Sarkastická, inteligentní, vtipná a panovačná, umí soustředit kolem sebe vynikající lidi duchem i povahou. Vládne všemu a všem, také mému vnímavému dětskému duchu.
Teta Marie již v šestnácti letech zpívala podřadné úlohy v provinčních divadlech a zároveň se učila u starší, již známé zpěvačky. Ztratila otce ve varšavském povstání v roce 1863 a pomáhala matce, která vyučovala, vydělávat na živobytí.
Dva její bratři byli v kadetce. Nebylo jí ještě ani osmnáct let, když se na přání matky provdala za mladého důstojníka, spolužáka svého staršího bratra. Líbánky prožila na Balkáně ve vojenském ležení, kam byl její manžel povolán k aktivní službě.
Celou rusko-tureckou kampaň strávila se svým mužem v podmínkách velmi těžkých a nebezpečných. Vrátila se churavá a vyčerpaná po tyfusu, hladu a střevních potížích, k matce. Byla těhotná. Zrození syna málem zaplatila životem. Záhy se zase dostala k divadlu a snadno pokračovala v operní kariéře.
Po několik let o prázdninách zdokonalovala svůj hlas a scénické nadání v Itálii u slavného profesora Ronziho. Tam se také spřátelila s rodinou Marconiho. Noví přátelé ji doporučili divadelním agenturám. Podepsala smlouvu na několik sezon v Pessaro, Rimini a v jiných italských městech.
Dospělí a děti
Mládež mě fascinovala, ale některé věci byly legrační – například Miška, který je třikrát starší než já, odešel a už se nikdy nevrátil. Jiní lidé mizí po záhadném telefonickém hovoru. Bez nejmenšího upozornění, přes jednu noc, zmizeli Rudolf, babička a můj nevlastní táta! Na všechny moje dotazy, kde jsou, dospělí si dávají prst na pusu: „Teď o tom nemluv.“
Dospělí jednají nedůsledně – jednou říkají „už jsi velká“, pak zase „není to pro malé děti“. Je to nezodpovědné a mě to štve! Postrádám babičku, dědečka i mého nevlastního otce. Babičku a dědečka jsem si zamilovala, co jsme se k nim nastěhovaly. Na nevlastního otce jsem moc žárlila, jak kvůli mamince, tak kvůli tatínkovi.
Potkala mě ještě jedna velká ztráta: „Moje první láska“ spáchala sebevraždu. „První láska“ – to není zbožňování představitelů Lenských, Rigoletta a jiných postav v opeře, ale opravdový člověk z našeho bytu. Spatřila jsem ho poprvé, přecházejíc oknem naší místnosti, a stál za prosklenými dveřmi, usmíval se a kýval mi rukou, abych ho vpustila dovnitř. Neměl čepici a blond kadeřavé vlasy mu lezly do modrých očí. Byl rozhalený, s krátkým rukávem, odhaloval opálené, svalnaté ruce. Hned mi bylo jasné, že je ztělesněním Římana z knížky madame Bougard, a tak jsem se do Borise zamilovala.
Samozřejmě, že jsem také zamilovaná do jeho ženy, Uzbečky, a jejich snědého miminka, které se za ním zanedlouho přidalo. Opakovala jsem si slova z povídky Andrejeva: „Příběh o sedmi pověšených“, které před popravou pronesla jedna z teroristek:
„Mou lásku, hlubokou jak moře, nepojmou nikdy břehy života.“
Právě taková byla i moje láska. Moje tajemství zůstalo s otcem. Jednou při obědě se na mě zpytavě díval a pak řekl: „Zajisté brzo, slepičko. No, jen se nezlob, všichni jsme přes to přešli.“
Zčervenaly mi oči a do očí se nahrnuly slzy. Maminka si toho všimla a hned se ptala: „Co provedla?“ Otec se jen usmál a odpověděl: „Nic neprovedla. Prostě máme naše malé tajemství.“ Byla jsem hrozně vážná, že mě neprozradil.
O několik dní později se Boris nevrátil domů. Jeho mladá paní měla velkou starost a já, abych s ní mohla o něm mluvit, pomáhala jí s miminkem. Bydleli v pánském pokoji, ústícím do přední místnosti. Zrovna kojila, když zazvonil telefon. „Vezmi to,“ řekla.
Běžela jsem do předsíně a zvedla sluchátko. Tlumený mužský hlas se tázal: „Číslo 6-34?“ Odpověděla jsem: „Ano, 6-34.“ A hlas pokračoval: „Dobře mě poslouchej, holčičko, spěchám, okamžitě vyřiď někomu dospělému, že se Boris, při dopadení ČEKOU, zastřelil. Jeho tělo s jinými zastřelenými leží ve státním muzeu. Rozuměla jsi?“ „Ano, rozuměla,“ šeptem jsem odpověděla, ale ničemu jsem nerozuměla. Jeho tělo? Uviděla jsem přes otevřené dveře Borisovu ženu a rozplakala se.
„Co je, Oluško?“ zavolala. Abych ji nemusela odpovědět, běžela jsem za naší klíčnicí, slečnou Evelýnou a všechno jí překotně vyprávěla. Slečna Evelina mě chytla za hlavu a jen říkala: „Jesu Maria. Jesu Maria.“
Válka a ČEKA (první tajná policie v Sovětském Rusku)
Mezi jedním dobýváním města a druhým bylo vidět jen pár dní poměrného klidu, pak začalo střílení a bombardování. Žádnou vychovatelku už nemáme a skoro nechodím do školy.
Jednou jsme se vracely z dětské baletní školy, viděly jsme na ulici zbité lidi a mrtvého koně s nafouklým břichem. U jeho mrtvoly hráli hladoví psi. Maminka uznala, že to není pro dítě vhodná podívaná, a tak jsem do baletní školy přestala chodit.
Hrajeme si na zahradě na rudé, bílé a jiné vojáky a střílíme po sobě spadaným ovocem. Podzimní stromy se prohýbají pod jejich tíhou, ale nikomu z dospělých se je nechce trhat, a tak se cpeme ovocem, až nás bříška bolí.
Maminka říká, že už toho střílení má dost. Při vhodné příležitosti chce, abychom odjely za její maminkou, babičkou Kateřinou, na Krym. Tam se zatím neválčí.
V mém pokojíku bydlí někdo z uprchlíků, proto spím v salonu, sousedícím s maminou ložnicí. Jsem ráda, že je maminka na blízku.
Zase máme ve městě bolševiky a „čerezvyčajka“ (ČEKA) běsní. Stále se o tom u stolu mluví a o těch, co byli zatčeni. Hlídacího psa ze zahrady odvedli, aby štěkotem neprozradil, kdyby někdo musel před prohlídkou utéci.
Jednou v noci nás probudilo ukrutné bušení na vrata od ulice. Maminka hned vyskočila a jala se budit ty, kteří by měli před ČEKOU prchnout. Ostatní přikrývali dekami rozestlané postele, aby patrola neviděla, že v nich někdo spal. Trvalo chvíli, než vrátný otevřel a než vojáci přešli dvůr a schodiště k našemu domu. Když zazvonili u našich dveří, otevřela jim Táňa a hned z ní maminka. Všichni ostatní leželi v postelích, jako by se nic nedělo.
Naše vlčice Minka spustila takový řev, že jeden voják vytáhl samopal a chtěl ji zastřelit. Maminka ji popadla za obojek a přivedla ji ke mně. Nařídila Mince lehnout si se mnou na otomanu. Potom mi šeptala: „Drž ji obojek a nemluv na ni německy.“ Minka totiž byla Němka: „Fraulein Minna aus Reichenhal“.
Koupila jsem ji v Německu, když jsme tam byli před pěti lety, abych měla na koho mluvit německy. Jinak by mi nerozuměla. Možná se jen přetvařovala. Teď na mojí domluvu mě lízala obličej, jako by vše pochopila.
Maminku nejdřív vyslýchali v ložnici a pak, jako všem dospělým, nařídili se obléci a pod stráží odvedli do velké jídelny k výslechu a vrátila se až večer. Měli jsme o ni strach. Z těch ostatních zatčených se málokdo vrátil. Maminka rozhodla definitivně, že je nejvyšší čas opustit náš domov, a tak jsme čekaly na vhodnou příležitost. Bylo mi líto opustit náš dům, naši krásnou zahradu a moje přátele.
Od chvíle, kdy jsme opustily dům a zahradu a ubytovali se na druhém konci města v bytovce, se náš život změnil. Musely jsme být opatrné a nepozorované, a přesto jsme si uchovaly své hry a smích. Maminka byla mým neustálým společníkem – v jejím přítomnosti jsem se cítila bezpečně a zároveň vnímala její radost a zvědavost.
Každý den jsme pozorovaly město, které se měnilo. Z ulic mizeli lidé, objevovali se noví vojáci, někdy jsme slyšely výstřely a bombardování. Přesto jsme nacházely malé radosti – hraní si na zahradě, sbírání barevného listí, sledování ptáčků, broučků a motýlů.
Baletní škola byla naším útočištěm. I když jsme tam nemohly chodit pravidelně, občas jsme nahlédly na lekce a pozorovaly starší dívky, jak tančí s ladností a elegancí. Ty chvíle byly jako malé okénko do světa, kde vládne krása a harmonie.
Maminka mě učila vidět kouzlo v obyčejných věcech. Svítící kapky rosy, odlesky světla na vodě, pád listu ze stromu – vše se stávalo pohádkou, když jsme to pozorovaly spolu.
Postupně jsme si zvykaly na nový život – plný napětí, ale i malých radostí. Naučily jsme se být opatrné, rychlé a vynalézavé. Nikdy jsme však neztratily schopnost snít a fantazírovat.
Vzpomínky na rodinu zůstávaly živé a chránily nás před hrůzami každodenního života. Každý večer, když jsme usínaly, jsme si vyprávěly příběhy o dalekých krajích, tajemných jeskyních a kouzelných bytostech, které jsme objevily v naší fantazii.
A tak, i když svět kolem nás byl neklidný a plný nebezpečí, naše malá, tajná království – zahrada, pokojíky, baletní škola a pohádky – nám dávaly pocit bezpečí a svobody. Maminka byla mým průvodcem a učitelkou – ukázala mi, že i v těžkých časech je možné najít krásu, radost a odvahu.
Náš příběh pokračoval, každý den přinášel nové výzvy, nové objevy a nové zážitky. A přesto, navzdory všemu, co jsme zažily, jsme neztratily víru v dobro, v přátelství a v magii světa kolem nás.
Zdroj: deník Olgy Sobotkové - Nazarevičové
