Článek
Tvrdit, že odjíždím z Lublinu po zralé úvaze, by nebylo přesné. Přiměly mě k tomu okolnosti posledních třinácti dnů. Jaké?
To až za chvíli.
Z Varšavy jsme se Stachem odjeli jeho vozem. Na pokyn vlády museli muži schopní nosit zbraň povinně opustit město. Stach mě vzal s sebou. Jel na Volyň. A tak jsem na začátku anabáze svého dlouholetého válečného putování po širém světě.
Teď k okolnostem. Hitlerovci obsadili Polsko bleskově. Volyň byla podle dohody Ribbentrop–Molotov předána do rukou Sovětů.
Opodstatněné obavy donutily moji volyňskou kmotřičku velkostatkářku a jejího muže urychleně opustit prostor.
Palác tak zůstal opuštěn. „Palác“ se říkalo zbylému křídlu kdysi honosné barokní stavby. My jsme se nastěhovali do domku správce mezi hospodářskými staveními na konci parku. Byli jsme tři: sestřenice statkářky Tontóky, doktorka Věra s šestiletou dcerkou, žena proslulého varšavského chirurga se dvěma dětmi a já. Obývaly jsme jednu velkou místnost – tři ženy se třemi dětmi.
Po vstupu Sovětů se během několika dnů statek reorganizoval na kolchoz. Doktorka Věra okamžitě nastoupila do nově zřízeného zdravotního střediska. Profesorova žena se ujala péče o děti. Já jsem se přihlásila coby „popychadlo“ do kolchozu. Někdo musel zajistit obživu šestero „pusám“.
Barbara, vedoucí drůbežárny, alias děvečka, nechala mě tvrdě platit za každé kilo brambor, bochník chleba, bandasku mléka. Za kolik brambor pro nás jsem musela vykopat a odevzdat do kolchozní kuchyně — to ani nevím. Za jeden bochník chleba bylo třeba upéct pět pro dělníky. Na mléko zde byl režim k nakládání zvlášť — a tak podobně. Byla jsem mladá a zdravá. Práce mi nevadila. Ani Bářina snaha mě ponížit mě nevyváděla z míry. Ale zkušenosti jsem v tomto oboru neměla žádné — a v tom byl svízel. Pro mě, budoucí „slavnou“ zpěvačku!
Palác a několik hektarový park i sad zaplnili vojáci, koně, polní kuchyně, muniční vozidla. Dům správce praskal ve švech. Ubytovala se v něm nižší komandýrská složka. Tehdy se ještě nepoužívalo slovo „důstojník“. Důstojníci připomínali carskou armádu, čili tabu. Slovo důstojník se do armády vrátilo mnohem později. Na konci třicátých let války se jim říkalo komandýři.
A tak nás komandýři z našeho domku pozvali — nás tři ženy — na seznamovací čaj. Odmítnout a urazit je? To jsme si nemohly dovolit. Přijaly jsme. Komandýři se snažili — hlavně nás přesvědčit o svém blahobytu a naší bídě. Věra a já jsme ovládaly ruštinu. Profesorová zdárně sestoupila z výše grande-dame do nižší „baryšni“.
Celkem to šlo. Vodku jsme odmítly, čaj jsme si vychutnávaly. Neodmítl si ji však politruk. Pil, co hrdlo ráčilo. A hrdlo ráčilo — i sneslo hodně. Za nedlouho se politruk změnil. Ze slušně vychovaného, uhlazeného bruneta v upnuté, dle předpisu nošené uniformě se stal ponurý, podrážděný muž. Kamarádi ho nabádali, aby přestal pít. Dokonce mu chtěli vzít láhev. Nedal se.
Vyskočil a zlověstným, přerývaným hlasem jim začal spílat:
„Vy proti mně? Pakáž jedna, proti svému politrukovi? Postřílím vás jako psy!“
Rozohnil se. Oči, zamlžené alkoholem, mu natekly krví. Začal s jakýmsi sadistickým sebeobdivem vyprávět, jak střílel za občanské války velké „kontrarevoluční“ bandy. Oněměly jsme. Když dospěl k místu, jak tlustá učitelka padla mrtvá do dříve vykopaného výkopu, obnaženým břichem a mezi její roztažené nohy následoval kněz.
Nevydržela jsem. Začala jsem mlátit pěstmi do stolu a křičet, ať přestane, nebo mu vychrstnu vařící čaj do očí. Nastal zmatek. Ženy konejšily mě, kamarádi jeho. Sápal se na mě s pistolí.
Seznámení skončilo neslavně. Událost v nás zanechala hluboký odpor i strach.
