Článek
Ve víru vojenských událostí nezbývá, než chránit holý život. Z Varšavy jsem tak odjela narychlo, ve vypůjčeném svetříku. Je se mnou i můj malý syn Miťka. Tím, jak jsem k němu přišla, vás nebudu obtěžovat. Cestujeme, nebo spíš utíkáme, teď spolu.
Jak předvídavé bylo nelpět na divadle, ale udělat si radši sesterský kurs.
Přijíždíme do Liubomlu k mojí tetě. Mluvíme o situaci a docházíme k názoru, že čím dřív se svým manželem někam odjede, tím líp. Jako velkostatkářce a jemu, asistentovi na technice, hrozí deportace do Verkuty. Je nám to jasné. Denně odjíždějí nákladní vlaky na východ, přeplněné „nepřáteli lidu.“ Očití svědkové vyprávějí, jak otřesná je to podívaná.
Druhý den se hlásím u primáře místní nemocnice, který je shodou okolností přítelem rodiny, a jsem přijata na interní oddělení. Bydlet budeme v jeho vile. Nejsou nyní schopni vytápět celý barák a odstěhovali se do přízemí. Do večera odnáším do našeho nového domova ranečky. Nevím, zda to s tou nenápadností nepřeháním. S manželkou primáře si budeme rozumět. Je veselá, milá a pohostinná. Má ráda děti.
Jakžtakž jsme se zařídili. V poschodí byla ordinace, místnost s rentgenem, pokoj babičky Müllerové, tchyně doktora, a čekárna. Ode dneška naše mini rezidence. V pokojíku máme postel, stůl, dvě židle a velká kachlová kamna. Snad nezmrzneme. V přízemí bydlí doktor Rodovič s hezkou ženou, devítiletým synem a tchyní. Doktor si objednal pět fůrek dříví, jednu mi přenechá. Jeho chráněnec, medik-uprchlík, za malou úplatu nám neřezané dříví srovná do kůlny. Snad zimu přežijeme.
Neohřála jsem se na interně a už mě přeřadili na kožní. Řeší se vzniklé problémy. Sověti v rámci marxistické ideologie zrušili nevěstince. Prostitutky se rozutekly a není nad nimi lékařské kontroly. Stále víc a víc mužů vyhledává lékaře v obavě z nákazy luesem nebo kapavkou. Denně obcházím obvod za obvodem a na vzkázaných adresách vyhledávám a nutím k návštěvě kožního oddělení osoby podezřelé z pohlavní nemoci. Práce je to nevděčná. Také se bojím, abych něco nechytla nebo nepřinesla domů, a vím, že to není pravděpodobné, ale štítivost a obavy stejně mám. Často musím hrozit udáním na milici, když lidé odmítají podrobit se vyšetření. Výhoda je však v tom, že končím dřív a nemám noční pohotovosti. Mohu se odpoledne věnovat dítěti.
Babička Müllerová zve ochotně Miťku k sobě do kuchyně a když její vnuk Petrík skončí úlohy, hoši si spolu hrají. Kéž by ten můj nápaditý dareba neprovedl nějakou alotrii.
Rudý koutek
Zaměstnanci nemocnice se rozhodli uspořádat předvánoční ples, než se někteří z pracovníků v rámci dovolené rozjedou domů. Nevím, kdo jim nakukal, že jsem výtvarník amatér. Dostala jsem za úkol vyzdobit zasedací síň přejmenovanou na Rudý koutek. Při pochůzkách za nemocnými sháním materiál, barvy, papír a podobně. Dala jsem si s výzdobou práci a výsledek to potvrdil. Portréty činitelů, zabalené do novin, odpočívají na skříni. Karikatury lékařů a sestřiček s příslušnými pomůckami a patřičnými průpovídkami mi zdobí stěny. Ze stropu na tenkých provázcích se houpají barevní papíroví motýli, rajky s dlouhými ocasy a květiny. Děvčata výskají v okouzlení. Doktoři předstírají pohoršení nad svými karikaturami, což jim nebrání smát se karikaturám svých kolegů. Sál čeká na taneční páry.
Tonička mi půjčila lodičky a plesové šaty. Jsou mi trochu velké. Budu je muset stáhnout v pase šerpou. Den před plesem jsem zaběhla do sálu upevnit na piano svíčky, aby náš pianista nebyl odkázán na horní světlo.
Na průšvih jsem nebyla připravená, ale on na mě čekal. Teď se směju, jen v kritickou chvíli mi do smíchu nebylo. Poctil nás návštěvou soudruh náčelník zdravotní služby, major M. Přál si vidět náš Rudý koutek. Zbrunátněl, zamával rukama a hrozivě zařval:
„To že je Rudý koutek? Kdo se opovážil?!“
Ihned jsem se přihlásila.
„Kde jsou portréty vůdců revoluce a kde jsou hesla?“
„Portréty jsem pečlivě uložila na skříni. Po zábavě je zase pověsíme,“ pípala jsem omluvně.
Nenechal mě domluvit.
„Stěny vybílit, portréty pověsit a zde máte hesla. Přihlásíte se u mě v bytě v pondělí odpoledne.“
Podal mi pruhy červené látky, bíle popsané, a rozčileně vypochodoval. No nazdar!
Omluvila jsem se na kožním. Šéf se smál.
„Ty se se svým neuvědoměním, holka, dostaneš jednou do maléru. Necháme na dnešek luesáky na pokoji. Snad se za jeden den to svinstvo nerozmnoží.“
Snad!
Vyhrnula jsem rukávy. Stěny vybílila, portréty pověsila a pod ně natáhla pruhy s hesly. Kdo by to tušil, že v místnosti pro zábavu musí být především hesla? Jen rajky, motýli a květiny se ladně houpají v mírném průvanu. Jsou odhodlány tříštit náš zrak, nedbaje přísných tváří, známých i neznámých vůdců revoluce.
Hesla nehesla, ples se vydařil a také jsme se měli čemu divit. Pozvané krasnoarmějky přibyly v nočních košilích. Chuděrky malé, nikdo jim neřekl, že to něco hebkého v pastelových barvách a zdobené krajkami, nejsou plesové šaty.
