Článek
Knihy
Samozřejmě, jakmile maminka odjela do Cařihradu a ostatní odešli na procházku, knížky jsem neměla zastrčené v nočním stolku ani minutu a pustila jsem se do jejich prohlížení. Skutečně byly otřesné.
Jedna byla od knížete Jusupova – „Jak jsem zavraždil Rasputina“ – a druhá od Francouze Gilarda – „Vyšetřování vraždy carské rodiny“.
Nejdřív jsem si prohlížela obrázky. U Jusupova jich bylo málo: před úvodem jeho fotografie, po úvodu portrét samotného Rasputina a pak pokoj, kde se ho kníže se svými společníky snažili při hostině otrávit.
Rasputinův vzhled mě vyděsil. Vypadal jako ošlehaný mlynář z opery Dvořákovy Rusalky, jenže mlynář byl šedivý a Rasputin černý.
Scuchané vlasy, plnovous a velké světlé, pronikavé oči. Z jeho pohledu mi běhal mráz po kůži. Co se teprve dozvím dál…
Kdo byl Rasputin.
Vrtalo mi hlavou, proč ještě u nás doma naše pradlena nadávala svému synovi Rasputine. O svátcích se pradlena opíjela a pak běhala za svým synem a volala:
„Ty Rasputine! Jen se neschovávej! Stejně tě najdu, pak uvidíš!“
Vojtek,její syn, od matky utíkal a my jsme ho kryli. Moc se jí bál. Klíčnice Evelina chtěla pradlenu propustit, ale babička to nedovolila. Má u nás byt a stravu pro sebe i kluka. Ztratí-li zaměstnání, úplně se rozpije a nenechá syna ukončit učení.
Jméno Rasputin mi to všechno připomnělo. Ale co měl ustrašený kluk společného s tím mohutným, strašidelným chlapem v černém kaftanu s křížem na rozhalených prsou?
Snad pochopím, až přečtu tu knihu.
V knize Gilarda bylo moc snímků. Fotografie cara Mikuláše II., Alexandry, carevny všech careven, následníka Alexeje s vojenskou chůvou, samotného autora, jejich učitele francouzštiny a také první dámy dvora Vyrubovové. Pak tam byly snímky komnat v domě Ipatěva, kde carskou rodinu vyvraždili. Snímky vyšetřující komise, šachty v lese, kam spálená těla naházeli, drobných kovových předmětů, které dokazovaly jejich totožnost, a komisaře Medvěděva, svědka vraždy.
Nejvíc mě vyděsil snímek suterénu, kde k vraždění carské rodiny se všemi příslušníky, sdílejícími jejich vyhnanství, došlo. Rozlítostnil mě pohled na jídelníček posledního oběda s jehněčí kýtou s hráškem.
Gilard v úvodu napsal, že ho jako francouzského občana od carské rodiny odloučili a vyhostili z Jekatěrinburgu, a proto nebyl zavražděn s nimi. Jakmile bílá armáda vkročila do města, vrátil se do Jekatěrinburgu a pomáhal v pátrání. Po návratu do Francie celou akci popsal a knihu vydal.
Dobře si pamatuji, že dospělí při obědě pořád mluvili, jak Rasputin a Vyrubovová zničili Rusko a že oni — zloduchové — byli vším vinní. Ty knihy mi všechno vysvětlí. Budu je tajně číst. Máma by mi to jinak nedovolila. Také jsem je přečetla a v přítmí našeho schodiště pořád čekala, zda se mi nezjeví strašidelná postava Rasputina. Máma snad má pravdu, že bych neměla všechno číst! Rasputin byl určitě ďáblem, když pět lidí ho nemohlo tak dlouho zabít.
Konec dětství
S tím, co se mi přihodilo, šla jsem nejdřív za Táňou a ta mi začala vysvětlovat, že to dostávají všechny ženy.
„Jenže já nejsem přece ženská,“ namítla jsem.
„Jak je vidět, tak už jsi. I prsa ti rostou. Delší dobu to pozoruju.“
„Proto mě bolí, že rostou?“
„Ano, mě také bolely.“
„Ale Táňo, není mi ještě třináct. Já ještě nechci být ženou!“
„Jo, Oluško, příroda si počíná podle svého. Nás se neptá o radu.“
Moc mě to mrzelo. Nechtěla jsem být ženskou. Proč raději nejsem kluk. Těm přece nerostou prsa, nemají měsíčky a také nerodí děti. Zdálo se mi to nespravedlivým. Celý den jsem byla smutná a ubrečená. Když se máma večer vrátila a Táňa jí vysvětlila, proč jsem ubrečená, máma na mě vyjela, jako bych já za to mohla.
„No to je nadělení. Vždyť je ti teprve dvanáct.“
Pak se začala smát. „Vida, vida, holčičko, v tomhle klimatu jsi dospěla dřív. Tak už nebreč. Tu máš peníze. Doběhni pro zmrzlinu. Musíme to oslavit.“
Podle mě důvodu k oslavě nebylo, ale zmrzlinu jím ráda i bez důvodu.
Maminka mi pak vysvětlovala věci, které každá holčička má vědět, dospěje-li v ženu. Studem mi hořely uši. Když o tom mluvíme my holky mezi sebou, vůbec se nestydíme.
Maminka teď často má koncerty. Zpívala na bulharském vyslanectví a nabídli jí pohostinsky vystoupit v Sofii v opeře. Tam také zpívá tenor Rajičev, bývalý mámin operní partner. Máma doufá, že on a jeho žena, mámina přítelkyně, nám pomohou se v Sofii usadit a že tam získá angažmá na delší dobu. Mně by to vyhovovalo. Bulhaři užívají cyriliku a v Sofii je dokonce ruská škola.
Než však máma vyřídí všechny formality a vyzpívá tolik peněz, abychom se mohli s celou rodinou přestěhovat, ubytovat a do první máminy gáže žít, přejde dost času. Chudinka maminka. Pořád dělá rozpočty a pořád počítá. Je mi líto, že jí nemohu pomoci, než mytím nádobí nebo tím, že jí něco zašiju a přišiju.
Jedné soboty si máma lehla po obědě a my s Táňou jsme se vypravily na vojenské cvičiště, kdesi blízko silnice v lese. Byly jsme zvědavé, jak Angličané svoje indické a černošské vojáky cvičí. Indové mají khaki turbany a černoši červené fezky na hlavě. Ani jedni, ani druzí však anglicky nerozumí.
Může to být legrace, když důstojník zavelí „pravou“ a oni vykročí levou nohou. Nebo zavelí „lehnout“ a oni se dají do běhu…
Jednou v Jaltě, v cukrárně, se mámě uklonil nějaký zrzoun a máma řekla: „To je ten krásný Mozžuchin.“
„Ten ošklivý zrzek?“ divila jsem se.
„Právě on. Je fotogenický.“
„Budu také fotogenická?“
„To nevím,“ zasmála se maminka.
Jsem už unavená cestováním. Spací vozy nejezdí. Nemohu se natáhnout. Pořád se krčím na sedadlech a když usnu, spadne mi hlava sousedům na rameno a ti mě odstrkují. Můj kurýr spí i ve dne jen tak, opřený o stěnu, a to já neumím. Naštěstí už v žádném městě nevystoupíme, ani v Čechách, ani v Polsku. Pojedeme bez přestávky do Varšavy.
Těším se na babičku, na dědečka a na nevlastního tátu. Mám však starost a také se trochu bojím. Poznají mě vůbec? Tak dlouho jsme se neviděli.
Všichni musíme jednou dospět. Každému jednou skončí dětství. Má určitě pravdu. Já jsem si nějak nevšimla, že mi dětství končí…
