Osudy malých lidí ve velkých událostech

Ty tři útlé knížky formátu A4 mám od mojí vzdálené příbuzné, která mi kromě sušenky a cigarety u ní doma v bytě na Pankráci nabídla občas i svoje vzpomínky z terezínského ghetta. Když jsem ty knížky dostal, prolistoval jsem to a nijak mě to nezaujalo. Vzpomínky psané na psacím stroji…

Ale potom jsem jednou neměl co dělat, už jsem se od toho neodtrhnul a když jsem dočetl poslední zápisek, díval jsem se dlouho do prázdna, jako bych něco chtěl říct, ale nevěděl jsem přesně co. Olgy cesta životem, kde na pozadí běží události tak neuvěřitelně kruté, že by se ani nedaly vymyslet, je naprosto unikátní zpráva z období, které už je dávno pryč, ale které vám před očima ožívá s každou další přečtenou větou. A rezonuje dostatečně i v současném světě, který se svou krutostí začíná blížit tomu minulému.

A tak tady každý týden napíšu výňatky z Olgy deníku. Myslím, že když to celé rozdělím do deseti článků, bude to tak akorát.

Texty jsou ofoceny a pomocí umělé inteligence převedeny do digitální formy. Celková struktura textu, pravopis a styl zůstávají přesně zachovány tak, jak text Olga Sobotková-Nazarevičová někdy před padesáti lety napsala.

------------------------------------------------------------

Vzdálený výstřel a tlumené hvízdání mě vytrhly ze snění. Přitáhnu knot a přistoupím k oknu. Za odhrnutým cípem deky se třpytí noční obloha. Tím, že nikde není světlo a zář měst nerozjasňuje horizont, zdá se nebe hlubší a hvězdy plošší a hustší. Po opětovném výstřelu a zahvízdání vzlétly do výše, ne dost velké vzdálenosti od sebe, dvě rakety. Utvořily na nebeské klenbě oblouk a zhasly. Za chvíli se objevil další oblouk blízko k nám. Co to asi je? Je to předzvěst? Mám upozornit Igora Pavloviče?

„Sestro, sestro, viděla jste?“

„Ano, nano, viděla.“

„Proč asi pouštějí rakety?“

„Opravdu nevím.“

V tom jsem zaslechla blížící se těžké jednotvárné bzučení. Narůstalo každou vteřinou.

„Nálet, nálet!“ Vyběhla jsem na chodbu.

„Kéž nás to mine, pane bože,“ volá Marta. Ňaňa Máňa v rozrušení bezmocně běží ke schodům.

Srdce se mi na chvíli zastavuje. Míťa — co bude s Míťou? Narůstající bzučení se mění ve vytí. Ostré, pronikavé, proniká do mozku, přetrhne veškeré myšlenky, sjede do cítění a zabodne se do hrudi.

Prásk! Prásk! Nebe se všemi hvězdami padá na hlavu! Stěny kolísají, strop a podlaha opile vrávorají. Zase pronikavé vytí a ohlušující přeskakování. V hloubi chodby se řítí boční stěna, řinčí sklo. Tam je velký operační sál. Z ulice doléhá křik a volání nemocných. Kolem mě proběhne lékař a medik, pak jednotlivé postavy v zástupech. Jsou to nemocní, kteří mohou chodit.

Všichni běží schodištěm dolů. Vytí a detonace pokračují. Dlouhou chodbou klouže rychle nějaký předmět k mým nohám. Vidím jej ve světle požáru, nedaleko mě se zastaví.

Střepina bomby ostrá a teplá. Vytí a exploze se přesunuly trochu doprava. Také běžím za ostatními. Schodiště osvětluje krvavý odlesk požáru. Přes skleněné tabule vidím, jak se z nebe spouštějí malé padáčky. Nesou opatrně pod svými bílými deštníčky jasné světlo, ozařující dílo ničivé zkázy. Hučení motorů směřuje k městu. Nové detonace otřásají vzduchem. Opřena čelem o chladnou zeď stojím v chodbě, přeplněné lidmi. Zdá se mi, že slyším zoufalé volání:

„Táto, mámo…“

Najednou ledové prsty strachu, svírající mé hrdlo, povolují. Někdo mi šeptá: „Styď se!“ Někdo mě strká na schodiště. Musím jít, musím! Otupěle stoupám pomalu. Stoupám nerada, stoupám nerozhodně – a přece zdolávám svůj vlastní odpor.

Posledních několik schodů vyběhnu a běžím chodbou. Ze všech stran volají:

„Sestro, sestro!“

Vcházím do jednotlivých pokojů. Klidným hlasem chlácholím:

„Nic se neděje. Byl nálet, všechno dobře skončilo. Nemusíte se bát. Jsou již pryč.“

Z pokoje nemocných žen volá třaslavý, stařecký hlas:

„Copak, bábinko, chcete něco?“

„Sestřičko, duše moje – Pánbůh s námi a všichni svatí! Co jsem živá, takovou bouřku jsem nezažila. Kampak blesk uhodil?“

„Do vedení, babičko, do vedení. Nemějte strach. Požár už uhasili, dohořívá.“

„Pojď, děvenko, ať se tě dotknu. Celou mě to roztřáslo,“ a babka se k ní vztahuje drobnými prstíky.

„Tak se už uklidněte a lehněte si,“ hladím její ptačí hlavičku se šedivým chmýřím na seschlé lebce. Babka ještě chvíli vzdychá, pak se poslušně ukládá do polštářů.

Jdu na opačný konec chodby, kde zeje otvor ve stěně. Velký operační sál je zasypán sutinami. Všude kolem sklo a omítka. Plechový budík stojí pod operačním stolem a nestydatě tiká. Jako by říkal:

„Nic se mi nestalo. Žiju, žiju, žiju.“

Nesmyslné.

Stojí a tiká si. Vedle sálu je izolace. Leží v ní těžce zmrzačený…

Vcházím, připravena na nejhorší. I tady se musím podivit. Je ve stejné poloze jako před náletem. Na zemi i na posteli střepy skla a omítky. Okenní tabule zachytila silná železa, visící na okenním rámu. Pacient snad ani neví, že jeho o život bojující tělo bylo v nebezpečí — setrvává v bezvědomí a namáhavě dýchá. Opatrně smetám na podlahu střepy, aby se náhodou neporanil.

Z chodby se ozývají kroky. Personál i nemocní se vracejí na svá místa. Slyším přijíždět sanitky — nesou první oběti náletu. V malém operačním sále Igor Pavlovič a Stěpa přenášejí raněné z nosítek na stůl. Zdá se mi, že panický strach, který jsme v prvním okamžiku nedokázali překonat, je nyní potlačen a nutí nás k horečné činnosti.

Raněných stále přibývá. Operuje se celou noc na třech stolech. Po éteru se mi točí hlava. Pohled na amputované údy v kbelících a zápach krve vyvolávají v ústech mdlou sladkost. Zvedá se žaludek.

Na rozbřesku odvážný pirát a dobrodruh shazuje ještě několik pum na Lnokombinát a město. Jsme právě při těžké operaci dutiny břišní. Ruce pracují, ale hlavy se vtahují mezi ramena, čekajíce na okamžik, kdy se zřítí strop. Vyprázdněné chodby se opět zaplňují nosítky se sténajícími lidmi.

Nebere to konce. Fáče, vata i aseptické prostředky mizí. Nemáme už ani kapku krve k transfúzi, využili jsme poslední lahvičku éteru. Amputujeme nohu lékaři vojenské služby. Je mladý a krásný. Než jej přivezli, vykrvácel. Jeho bledá tvář je pokrytá studeným potem a hlas se podobá suchému šelestu listí.

„Ztratil jsem tolik krve. Potřebuji transfúzi.“

„Dostanete, drahoušku. Jenom co skončíme převazy.“

V poledne nad Oršou je stále vidět černé a šedé sloupy kouře. Slunce svítí a nebe je krásně modré. Příroda je tak lhostejná a vyzývavá. Mám zemdlené tělo i duši. Jdu se podívat na umírajícího…

Hladím ho po slepených, kudrnatých vlasech.

„Pít! Vodu!“

Podávám mu lžičkou studený čaj.

„Ňuro, moje Ňuro!“

Moje ruka zůstává ležet na jeho vlhkém čele. Bere ji do svých dlaní a tiskne ke rtům.

„Ach, jak je mi tě, živote, líto!“

Odcházím smutná. Sanitka přivezla hošíka – matka mu svým tělem zachránila život, ale ruku má rozdrcenou. Celá paže musí být amputována. Připravujeme se k operaci.

„Igore Pavloviči, nemáme narkózu.“

„Vím,“ odpoví, „sevřeš ho tiše do náruče, aby se nehýbal.“

Dítě je šokované a tak slabé, že ani nesténá. Držím je rozprostřené na stole a chirurg operuje.

„Ty moje ubožátko, moje krásné ubožátko…“

Nervy mi povolují a slzy kanou na jeho tělíčko.

Cítím jeho bolest jako svou. Každé jeho cuknutí mou bolest ještě zvyšuje. Začínám sténat.

„Synku můj, můj maličký…“

Igor Pavlovič mě udeří rukou v zakrvácené rukavici do tváře.

„Mlč! Mlč!“

Zvedám oči k jeho očím – vidím v nich tolik zármutku, že políbím jeho obnaženou paži.

Hošík je v bezvědomí. Bílé fáče zakrývají horní část jeho těla. Zvedám ho opatrně a odnáším do pokoje, ve kterém leží vojenský lékař. Jsou teď vedle sebe, abych mohla být u obou současně.

Umírající sotva slyšitelně volá:

„Ňuro, pít…“

Podávám mu znovu trochu čaje.

„Ňuro, polib mě…“

Přitisknu ústa na jeho chladnoucí rty. Jeho oči už nevidí. Zatláčím mu je.

„Spi, drahý… Na tuhle chviličku jsem tvojí Ňurou. Spi…“

K večeru převážíme nákladními auty všechny pacienty z Lnokombinátské nemocnice do okresní – vlastně do jejích sklepů, kam po náletu umístili raněné a těžce nemocné, potřebující lékařskou péči.

Konečně dostávám volno. S předešlou nocí je to třicet šest hodin, co jsem v práci – a co nevím nic o Miťkovi. Pospíchám domů…

-----------------------------------------------------------

Rodinná historie

Otec mého děda, Dimitrij Voroněc, byl na svou dobu pokrokový statkář, otevřený novým myšlenkám, i když jeho hospodářství nemělo zrovna bezvadný stav. Byl jedním z prvních v okrese, kdo rušil robotu. Snažil se vysvětlit svým sousedům nutnost sociálního pokroku. Sváděl těžké boje na schůzích zemského klubu, čímž si získal pověst podivína u zeměměřičů, lásku, ale také nedůvěru mezi sedláky.

Kupjanský okres byl dosti pokrokovým okresem; většina statkářů bydlela v zimě ve městech a spravovala tzv. úřady. V létě využívali pobytu na svých statcích spíše jako rekreace. Hospodářství pro ně nebylo hlavním zdrojem obživy. Pole pronajímali. Proto i názory měli liberálnější.

Lány vysokého, hustého obilí, jaké rodí ukrajinská úrodná půda, táhly se do nekonečna všemi směry. Sem tam ostrůvek lesa, stříbrná řeka nebo bílá vesnička, tonoucí v zeleni mlází, tradiční topoly vyčnívající z tmavého masivu parků a sadů, světle natřené, červené, zelené nebo modré plechové střechy a bílé sloupoví staveb prozrazovaly již z dálky statkářská sídla.

Ale kdo by mohl s větší láskou, s větším uměním a barvitostí popsat tklivou krásu ukrajinského venkova než Gogol? Proto raději toho nechám.

Děd pocházel z litevské drobné a zchudlé šlechty. Babička zas měla v sobě trochu rumunské a trochu židovské krve. (Čistě italský nos měla asi po babičce mého otce. Byla totiž Italkou.)

Politická činnost přivedla dědečka na Sibiř. Zemřel ve vyhnanství, měl asi 35 roků. Babička se podruhé neprovdala, ač byla velmi hezká. Měla klasický profil, husté černé vlasy, obrovské černé oči, byla štíhlá a drobounká, přitom však přísná a nepřístupná. Hodně kouřila, cpala si dutinky.

Svou dceru Kaťušu se snažila vychovávat jednoduše a prostě, ale… Kaťuša vykvetla v nádherné děvče, budila pozornost nejen svou krásou, ale i velkým uměleckým nadáním. Věnovala se hudbě a zpěvu, a každým rokem dělala větší a větší pokroky. Ve vyšších třídách gymnázia zpívala na večírcích a školních koncertech a měla úspěch.

Jednou po večírku, kdy byla obdarována kyticemi, bonboniérami a dostala hodně neznámých psaníček od ctitelů, došlo v rodině ke konfliktu. Matka chtěla, aby byla lékařkou nebo učitelkou, nikoli zpěvačkou. Kaťuša po úspěšném vystoupení, po kterém slyšela samou chválu a proroctví velké kariéry, houževnatě hájila svá práva a přesvědčovala matku, že jediné divadlo je jejím posláním.

Matka rozhodla svolat rodinnou poradu. Zasedali nejbližší přátelé a příbuzní. Kaťuša, uplakaná a zuřivá, chodila po ložnici, kde byla uzavřena, zatínajíc pěstě a stále opakujíc:

„Budu – budu – budu zpívat, a jen zpívat, a u divadla! Ať se rozhodnou, jak chtějí, já už jsem rozhodnutá…“

Nakonec si svou prosadila.

Maximilian, její ctitel už od školní lavice, v té situaci ztratil hlavu. Zamiloval se do krásné, umělecky založené dívky „až po uši“ a svojí láskou se netajil.

Kaťušina matka o vdavkách nechtěla však ani slyšet. Odmítla rozhodně horlivého uchazeče o ruku své dcery. Měla k tomu také důvody: studia v Paříži se nedala odložit, dále byla konkurence a angažmá do divadla. Vázat se manželstvím na začátku slibné kariéry bylo nerozumné. Nabídla proto určitou lhůtu, po které by se dalo o sňatku uvažovat.

Kdo však v mládí dbá moudrých rad, hlavně mateřských? Mládež se usnesla na únosu a tajných oddavkách. Odpovídalo to dobrodružné náladě, panující toho léta ve Voroncovově domě.

Skutečně vzrušující zážitek! Ženich se vydal do vzdálené vesničky promluvit ke starému popovi, nevěsta s jinou mladou dívkou odjela na návštěvu na statek v blízkosti místa oddavek. V neděli se svědci s ženichem a rolničkami ujali nevěsty. Pak společně všichni šli do církve. Nevěsta a ženich byli tiše a skromně oddáni v přítmí staré církve starým šedovlasým popem.

Za několik dnů odcestovala Kaťuša do Paříže a její manžel odcestoval do Moskvy. Po ukončení studií navštívila Kaťuša rodiče svého chotě, kteří se natrvalo odstěhovali do svého domečku na Capri. Konkursu se zúčastnit nemohla – čekala dítě.

Byla bych se narodila v cypřišovém háji a mé kolébce by se vyhřívaly ve stínu pomerančovníků a magnoliových stromů. Obklopovaly by mě olivy a kvetoucí oleandry, ale nesnesitelné vedro donutilo nastávající matku ke kvapnému návratu domů. Vrátila se s mužem, který pro ni přijel, do mírnějšího podnebí Ukrajiny.

A tak jsem se narodila „v červené ložnici“ starého voroncovského sídla, kde spatřilo světlo světa několik pokolení rodiny Voroncových.

Košile a prádlo, ve kterém mě nosívali ven, stavěli na balkóně zarostlém zlatými révami a pnoucími se růžemi. Pod schodištěm balkónu stály vznešené, křehké kosatce, ve stoletých lípách bzučely včely a teplá, omamná vůně se linula ze starého parku. Kolem domu a v postranních alejích kvetly divoké houštiny šeříků, jasmínů a třapíků.

Cožpak se dá tato omamující, barvitá krása, prozářená slunečním jasem, srovnávat s vyprahlou a kamenitou, po popelem Vesuvu poprášenou cypřišovou zahradou? Ach, sladká, líná, uspávající krása starého parku! Ach, opojná vůně zralého obilí, jetele, pohanky, puškvorce, vosku, vůně kravína a stájí! Ach, božská vůně vína, nezapomenutelná vůně mého útlého dětství!