Článek
Jak to tedy bylo? Ukrajinci byli aktivní v etnických čistkách (Volyňský masakr), spolupracovali s Němci při soustřeďování a likvidaci Židů (Babí Jar), bojovali v řadách SS (Divize Galizien), aktivně se podíleli na protipartyzánských operacích (Slovensko, území Jugoslávie) a hlídkové službě v koncentračních táborech (Osvětim). Zároveň byli ve velkém procentu zastoupeni v jednotkách Rudé armády, aktivní v partyzánském hnutí a na sklonku války neváhali bojovat proti Rusům, resp. Sovětům. Velmi hezky toto historické zmatení ilustruje například informace z jednoho příspěvku na Fórum 24, že mužstvo frontu, osvobozujícího ČR, tvořili až ze 70% Ukrajinci, proto budiž minulost odpuštěna. I když kritický hlas by mohl dodat, že v tom případě jsou i zodpovědní až za 70% znásilnění, rabování a krádeží. Tolik velmi stručně o následcích vnímání a interpretace historie podle politické situace.
A jak je na tom současnost a ukrajinská realita? Už v červenci 2016 byla Moskevská třída v Kyjevě (při severním okraji parku Kurenivka) přejmenována na Banderovu, podle ní jsou pojmenovány i tramvajové a autobusové zastávky u jejího západního konce. Ulice Stepana Bandery se nacházejí také v městech a obcích Sambir, Sudova Vyšňa, Novojavorivsk, Novyj Kalyniv, Schidnycja, Truskavec, Lvov, Staryj Sambir, Sambir, Poliana (Sambirský rajón), Drohobyč, Horodok, Rudky, Zymna Voda, Komarno, Stryj, Sokilnyky, Obroshyne, Ščyrec, Velykyj Ljubiň, Ivano-Frankove, Boryslav, Mykolajiv (Stryjskyj rajón), Javoriv, Mukačeov, Belz, Duliby, Skole, Slavske a mnoha dalších, v Drohobyči je po něm pojmenován park i gymnázium, ve měste Dnipro ulice i tramvajová zastávka, v obci Ržyščiv škola č. 1 atd. (Zdroj Wikipedie).
Této cti se dostalo i Romanu Šuchevyčovi, který stál jako hlava banderovců za vyvražďováním civilistů ve Volyni. Citujme Wikipedii: „V roce 2017 byla třída Generála Vatutina v Kyjevě přejmenována na třídu Romana Šuchevyče. Předseda Ukrajinského židovského výboru to označil za ,národní ostudu‘. Po Šuchevyčovi jsou na Ukrajině pojmenované ulice, náměstí, má v ukrajinských městech sochy. (Citováno z článku Jak pan prezident generál vidí černobíle, Krajské listy 18.03.2024)
Lze tedy vyvodit, že ukrajinský nacismus není ani tak věcí osobní nebo občanskou, ale v první řadě institucionální. Není brána v úvahu činnost všelijakých obskurních nacionálních spolků s jejich průvody, nebo fotbalových fanoušků s kontroverzním tetováním. Posuzována a komentována je činnost ukrajinských samospráv, starostů, poslanců a dalších představitelů státní správy, kteří mají za vzor a hrdě píší na cedule jména, stojící za rasovými a národnostními čistkami a spoluprací s nacistickými složkami moci.
Proto je třeba mluvit o současnosti, ne o minulosti.
