Alkohol je droga. Proč se k ní ale chováme úplně jinak než k ostatním?

Alkohol provází lidskou společnost po tisíce let. Připíjíme si jím při svatbách, narozeninách i pracovních úspěších, objevuje se ve filmech, reklamách i při sportovních přenosech. Pro většinu lidí představuje běžnou součást společenského života, nikoli něco, co by si spojovali s pojmem droga.

Z pohledu současné medicíny je však alkohol psychoaktivní návykovou látkou, tedy drogou. Toto označení není morálním soudem ani snahou přirovnávat alkohol k heroinu nebo pervitinu. V odborné terminologii se slovem droga označují látky, které působí na centrální nervový systém, mění činnost mozku a mohou vyvolat závislost. Alkohol tuto definici jednoznačně splňuje.

Tím ale podobnost s ostatními psychoaktivními látkami v očích veřejnosti prakticky končí. Zatímco většina drog je spojována s nebezpečím, závislostí a kriminalitou, alkohol bývá symbolem pohostinnosti, přátelství, oslav nebo odpočinku. Je legálně prodáván téměř na každém rohu, běžně propagován reklamou a jeho konzumace je natolik zakořeněná v naší kultuře, že ji často ani nevnímáme jako něco výjimečného.

Právě tento rozpor je hlavním tématem článku. Nepokusím se čtenáře přesvědčovat, že všechny drogy jsou stejné ani že každý, kdo si občas dá sklenku vína nebo pivo, má problém s alkoholem. Mým cílem je odpovědět na jinou otázku: proč se k jedné psychoaktivní návykové látce chováme úplně jinak než ke všem ostatním a zda je tento rozdílný přístup skutečně odůvodněný?

Každý, kdo někdy viděl opilého člověka, ví, že alkohol dokáže během několika desítek minut výrazně změnit jeho chování. Někdo se stane hovornějším, jiný uvolněnějším, další začne více riskovat nebo naopak usne. U některých lidí převládne dobrá nálada a smích, u jiných podrážděnost či agresivita. Tyto rozdíly nejsou náhodné ani neodrážejí „slabou vůli“. Mají své biologické vysvětlení.

Po vstřebání do krve proniká alkohol velmi rychle do mozku, kde narušuje běžnou komunikaci mezi nervovými buňkami. Na rozdíl od některých jiných psychoaktivních látek nepůsobí jen na jediný systém, ale ovlivňuje několik důležitých mechanismů současně.

Jedním z nich je zesílení účinku neurotransmiteru GABA, který tlumí aktivitu nervových buněk. Díky tomu se člověk cítí uvolněnější, klesá napětí a slábne sebekontrola. Alkohol zároveň omezuje působení glutamátu, hlavního excitačního neurotransmiteru. Mozek proto zpracovává informace pomaleji, zhoršuje se úsudek, schopnost soustředění i rychlost reakcí.

Další významnou roli hraje dopaminový systém, označovaný jako centrum odměny. Zvýšené uvolňování dopaminu navozuje příjemné pocity a posiluje chuť tuto zkušenost znovu opakovat. Zde leží jeden z biologických základů vzniku závislosti – mozek si začne alkohol spojovat s odměnou a postupně roste motivace po něm znovu sáhnout.

Citlivě reagují také čelní laloky, které řídí plánování, sebekontrolu, kritické uvažování i odhad rizika. Jakmile jejich činnost zeslábne, lidé častěji říkají nebo dělají věci, které by za střízliva neudělali. Lidové rčení, že alkohol „odbourává zábrany“, je proto jen částečně přesné. Ve skutečnosti oslabuje schopnost mozku tyto zábrany udržovat.

Účinky alkoholu se navíc u každého člověka liší. Svou roli hraje genetická výbava, pohlaví, tělesná hmotnost, rychlost metabolismu, množství vypitého alkoholu i aktuální psychický stav. Proto stejná dávka může u jednoho člověka vyvolat veselost, u jiného ospalost a u dalšího agresivní chování. Alkohol sám o sobě žádnou z těchto emocí nevytváří, ale mění způsob, jakým je mozek zpracovává a reguluje.

To, co většina lidí na alkoholu vyhledává, není jeho chuť, ale účinek na mozek. A právě schopnost měnit naše vědomí, emoce a chování je důvodem, proč medicína řadí alkohol mezi psychoaktivní drogy.

Když se mluví o zdravotních následcích alkoholu, většina lidí si vybaví především cirhózu jater. Ta skutečně patří mezi nejznámější komplikace dlouhodobého pití, rozhodně však není jediná. Současná medicína ukazuje, že alkohol ovlivňuje téměř všechny orgánové soustavy a podílí se na vzniku více než 200 onemocnění a úrazů.

Jedním z nejzávažnějších zjištění posledních let je souvislost mezi alkoholem a rakovinou. International Agency for Research on Cancer zařadila alkohol do 1. skupiny karcinogenů, tedy mezi látky, u nichž existují dostatečné důkazy, že způsobují rakovinu u člověka. Do stejné skupiny patří například tabákový kouř, azbest nebo ultrafialové záření. Neznamená to, že jsou všechny tyto faktory stejně nebezpečné, ale že je jejich karcinogenní účinek vědecky prokázán.

Pravidelná konzumace alkoholu zvyšuje riziko několika druhů nádorových onemocnění, zejména rakoviny dutiny ústní, hltanu, hrtanu, jícnu, jater, tlustého střeva, konečníku a prsu. Riziko přitom roste s množstvím vypitého alkoholu, ale podle současných poznatků neexistuje hranice, pod kterou by bylo možné riziko zcela vyloučit.

Významně trpí také játra, která většinu alkoholu odbourávají. Dlouhodobé pití může vést ke ztukovatění jater, alkoholové hepatitidě a nakonec až k cirhóze, při níž je zdravá tkáň postupně nahrazována vazivem. Jakmile se cirhóza rozvine do pokročilého stadia, bývá její poškození často nevratné.

Neméně citlivý je mozek. Alkohol poškozuje nervové buňky, zhoršuje paměť, schopnost soustředění i rozhodování a při dlouhodobém nadužívání může přispívat k rozvoji demence. Negativně ovlivňuje také kvalitu spánku. Přestože po alkoholu mnoho lidí usíná snadněji, spánek bývá mělčí, více přerušovaný a méně osvěžující.

Dopady se netýkají pouze jednotlivých orgánů. Alkohol významně zvyšuje riziko dopravních nehod, pádů, úrazů, násilných konfliktů i sebevražd. Podílí se také na rozpadu rodin, domácím násilí a řadě sociálních problémů. Jeho skutečné důsledky proto nelze měřit pouze počtem nemocných jater nebo onkologických pacientů.

Právě zde vzniká zajímavý paradox. Přestože máme dnes o zdravotních účincích alkoholu více důkazů než kdykoli v minulosti, jeho společenské postavení se změnilo jen velmi málo. Proč? Odpověď neleží pouze v medicíně, ale také v historii, kultuře a způsobu, jakým jsme se o alkoholu naučili přemýšlet.

Postavení alkoholu ve společnosti nevzniklo náhodou. Na rozdíl od většiny ostatních psychoaktivních látek provází lidskou civilizaci již několik tisíc let. Archeologické nálezy dokládají výrobu kvašených nápojů ve starověké Číně, Mezopotámii i Egyptě. Víno hrálo významnou roli v antickém Řecku a Římě, kde bylo součástí náboženských obřadů, hostin i každodenního života. Ve středověké Evropě se pivo vařilo v klášterech a často představovalo bezpečnější alternativu k závadné vodě. Alkohol tak doprovázel člověka dávno před vznikem moderní medicíny nebo adiktologie.

Právě tato dlouhá historie výrazně ovlivnila způsob, jakým o alkoholu přemýšlíme. Nestal se pouze nápojem, ale také kulturním symbolem. Po staletí doprovázel oslavy, svatby, pohřby, náboženské obřady i obchodní jednání. V mnoha zemích se stal součástí národní identity, místních tradic i každodenního společenského života.

Svou roli sehrál také jazyk. Když média informují o „drogové problematice“, téměř vždy mají na mysli nelegální látky. O alkoholu se naopak mluví jako o pivu, víně nebo destilátech. Samotná slova tak nenápadně vytvářejí dojem, že jde o dvě zcela odlišné skupiny látek, přestože z odborného hlediska patří mezi psychoaktivní látky obě.

Významný vliv měla také legislativa. Alkohol je legální, společensky akceptovaný a běžně dostupný. Jeho výroba i prodej jsou regulovány státem a představují významný zdroj daňových příjmů. Na rozdíl od většiny ostatních drog může být propagován reklamou, spojován se sportovními akcemi nebo kulturními událostmi. To dále posiluje představu, že jde o běžnou součást života, nikoli o látku, která ovlivňuje fungování mozku.

Je proto pochopitelné, že většina lidí alkohol intuitivně nevnímá stejně jako ostatní drogy. Tento pohled se nevytvořil na základě medicínských poznatků, ale postupně vznikal vlivem historie, kultury, jazyka, práva i společenských zvyklostí.

To však otevírá další otázku. Jak velkou roli v tomto vnímání hraje reklama a marketing? Opravdu pouze propagují jednotlivé značky, nebo pomáhají utvářet i samotný obraz alkoholu ve společnosti?

Reklama na alkohol málokdy stojí na samotné chuti nápoje. Mnohem častěji pracuje s tím, co si má člověk s alkoholem spojit. Neprodává pouze pivo, víno nebo destilát. Prodává atmosféru.

To je její hlavní síla. Alkohol se v reklamách neobjevuje jako chemická látka s účinkem na mozek, ale jako součást příběhu. Někdo se po náročném dni konečně uvolní. Přátelé se sejdou u jednoho stolu. Dvojice prožije romantický večer. Fanoušci slaví vítězství. Nápoj je v těchto scénách často jen prostředníkem. Skutečným sdělením je emoce.

Právě zde se marketing alkoholu zásadně liší od objektivní informace o výrobku. Reklama neříká pouze: tento nápoj existuje a můžete si ho koupit. Vytváří spojení mezi alkoholem a určitými představami: pohoda, úspěch, odvaha, přitažlivost, sounáležitost nebo odměna.

Její účinek proto nemusí spočívat v tom, že člověka okamžitě přiměje ke koupi konkrétní značky. Může být mnohem tišší. Opakovaně upevňuje vztah mezi alkoholem a pozitivními životními situacemi. Čím častěji se toto spojení objevuje, tím samozřejměji začne působit.

Zajímavé je i to, co reklama téměř nikdy neukazuje. Nevidíme člověka, který se ráno probouzí s úzkostí po propité noci. Nevidíme dítě, které se bojí opilého rodiče. Nevidíme rozpad vztahu, dopravní nehodu ani ordinaci onkologa. Reklamní obraz není lží v jednoduchém smyslu slova. Je to výběr. Ukazuje jen tu část reality, která prodává.

A právě výběr reality je u návykové látky podstatný. U běžného výrobku může být jednostranná reklama nepříjemná nebo manipulativní. U psychoaktivní látky se závažnými zdravotními a společenskými dopady má ale mnohem hlubší účinek. Neformuje pouze preference spotřebitele, ale i představu společnosti o tom, co je normální.

Proto je otázka reklamy na alkohol tak důležitá. Nejde jen o to, zda si člověk koupí jednu značku piva místo druhé. Jde o to, zda veřejný prostor opakovaně učí, že alkohol patří k odpočinku, radosti, dospělosti a společenskému úspěchu.

Po přečtení předchozích kapitol může mít část čtenářů pocit, že byl alkohol vykreslen příliš jednostranně. Bylo by však chybou tvrdit, že pro jeho konzumaci neexistují žádné rozumné argumenty. Některé z nich mají reálný základ a zaslouží si poctivé posouzení. Teprve tehdy lze dojít k vyváženému závěru.

Tento argument vychází ze známého principu, že dávka rozhoduje o tom, zda se látka stane jedem. To je nepochybně pravda. Sklenice vody člověku prospívá, několik litrů během krátké doby může být nebezpečných. Stejně tak většina léků pomáhá pouze v určitém dávkování.

U alkoholu však tato úvaha neřeší, zda je jeho pravidelná konzumace zdraví prospěšná. Současné výzkumy stále přesvědčivěji ukazují, že riziko některých onemocnění, zejména několika druhů rakoviny, roste již při relativně nízké spotřebě. Nejde tedy o to, zda alkohol škodí nebo neškodí, ale jak velké riziko je člověk ochoten přijmout.

I tento argument je pravdivý. Naprostá většina lidí závislost na alkoholu nerozvine. Bylo by nepoctivé tvrdit opak.

Závislost však není jediným zdravotním rizikem alkoholu. Zvýšené riziko rakoviny, onemocnění jater, vysokého krevního tlaku nebo úrazů se netýká pouze lidí s těžkým alkoholismem. Důležité proto není jen to, kolik lidí se stane závislými, ale také jaké důsledky může mít pravidelné pití pro populaci jako celek.

Ještě před několika lety se tento názor objevoval i v některých odborných doporučeních. Novější výzkumy však ukázaly, že dřívější studie mohly být ovlivněny řadou dalších faktorů. Lidé, kteří pili střídmě, často zároveň více sportovali, zdravěji jedli nebo měli vyšší sociálně-ekonomické postavení. Dnes proto většina odborných institucí doporučuje pohlížet na údajné ochranné účinky alkoholu mnohem opatrněji a nepovažovat jej za prostředek podpory zdraví.

To nelze popřít. Víno, pivo i destiláty provázejí evropskou civilizaci po staletí a staly se součástí mnoha tradic. Kulturní zakořenění však samo o sobě nevypovídá nic o zdravotních účincích dané látky. Historie vysvětluje, proč je alkohol společensky přijímán, ale nedokazuje, že je zdravotně prospěšný nebo že by neměl být předmětem kritické diskuse.

S tímto argumentem lze v zásadě souhlasit. Rozhodnutí, zda alkohol pít, by mělo být především na každém dospělém člověku.

Skutečně svobodné rozhodnutí však předpokládá, že člověk zná nejen příjemné stránky alkoholu, ale i jeho rizika. Zároveň je legitimní diskutovat o tom, zda je vhodné, aby byla psychoaktivní návyková látka běžně propagována reklamou a spojována s úspěchem, sportem nebo rodinnou pohodou. Debata o reklamě proto není útokem na osobní svobodu, ale legitimní součástí snahy chránit veřejné zdraví a posilovat společenskou odpovědnost.

Za statistikami se vždy skrývají konkrétní lidské příběhy. Přesto mají čísla jednu velkou výhodu – nejsou názorem, ale odrazem reality. Následujících pět údajů dobře ukazuje, proč patří alkohol mezi nejvýznamnější rizikové faktory ovlivňující veřejné zdraví.

Podle Světové zdravotnické organizace zemřelo v roce 2019 v důsledku konzumace alkoholu přibližně 2,6 milionu lidí. To představuje téměř 5 % všech úmrtí na světě. Nejde přitom jen o osoby závislé na alkoholu. Statistiky zahrnují také oběti dopravních nehod, některých druhů rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění, jaterních chorob i dalších zdravotních komplikací.

Nejvíce alarmující jsou údaje u mladých dospělých. Ve věkové skupině 20 až 39 let souvisí s alkoholem přibližně 13 % všech úmrtí. Jinými slovy – více než každý osmý člověk, který v tomto věku zemře, přichází o život v souvislosti s alkoholem.

Česká republika dlouhodobě patří mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu na světě. Podle OECD připadá na jednoho obyvatele staršího 15 let přibližně 11,2 litru čistého alkoholu ročně, zatímco průměr členských zemí OECD činí kolem 8,5 litru. Rozdíl je natolik výrazný, že se Česko pravidelně řadí mezi nejvíce pijící státy světa.

Evropský region Světové zdravotnické organizace je oblastí s nejvyšší spotřebou alkoholu na světě. Každoročně zde alkohol přispívá přibližně k 800 000 úmrtím. Přestože o jeho rizicích víme stále více, Evropa zůstává regionem s nejvyšší spotřebou této psychoaktivní látky.

Dopady alkoholu nekončí u zdravotních následků. Léčba nemocí, dopravní nehody, kriminalita, sociální služby, ztráta produktivity práce i předčasná úmrtí představují každoročně obrovskou ekonomickou zátěž. Jen v České republice se celkové společenské náklady spojené s alkoholem odhadují na desítky miliard korun ročně.

Samotná čísla samozřejmě neurčují, jak by měl každý člověk žít. Připomínají však jednu důležitou skutečnost: alkohol není jen soukromou záležitostí jednotlivce. Jeho důsledky nesou rodiny, zdravotnictví, zaměstnavatelé i celá společnost. A právě proto je namístě otevřeně diskutovat o tom, jaké místo by měl mít v moderní společnosti a zda by jeho propagace měla podléhat přísnějším pravidlům.

Předchozí kapitoly se věnovaly především tomu, jak alkohol působí na organismus, jaká zdravotní rizika přináší i proč má ve společnosti tak výjimečné postavení. Vedle těchto faktů však existuje ještě jiný pohled – zamyšlení nad tím, zda má alkohol v našem životě skutečně nezastupitelné místo.

Každý si na tuto úvahu odpoví po svém. Mnozí pijí příležitostně, nikdy se nestanou závislými a nepociťují kvůli tomu žádné vážnější potíže. Jiní se rozhodnou nepít vůbec. Ani jedna z těchto cest sama o sobě nevypovídá o hodnotě nebo charakteru člověka. Důležité jsou především důvody, které k ní vedou.

Ještě poměrně nedávno byla abstinence často spojována především se zdravotními problémy, prodělanou závislostí nebo náboženským přesvědčením. Dnes je situace jiná. Stále více lidí se alkoholu vyhýbá jednoduše proto, že v něm nevidí přínos pro svůj život. Nejde o protest proti společnosti ani o pocit morální nadřazenosti. Je to vědomé rozhodnutí.

Důvody mohou být různé. Někdo chce pečovat o své zdraví, jiný si zakládá na sportovním výkonu, další nechce zhoršovat kvalitu spánku nebo ztrácet kontrolu nad svým jednáním. Pro někoho je důležitá psychická pohoda, pro jiného finanční úspora. A mnozí jednoduše zjistí, že ke spokojenému životu alkohol nepotřebují.

Lidé od alkoholu očekávají různé věci. Někdo hledá uvolnění po náročném dni, jiný lepší náladu, odvahu v nejistých situacích nebo příjemnější atmosféru při společenských setkáních. Tyto potřeby jsou zcela přirozené. Není však jisté, zda je dokáže naplnit právě alkohol.

Odpočinek může přinášet sport, pobyt v přírodě, hudba, četba, meditace nebo obyčejný rozhovor s blízkými lidmi. Dobrá nálada nemusí být výsledkem chemického působení látky na mozek, ale může vyrůstat z kvalitních vztahů, smysluplné práce nebo oblíbených činností. A sebevědomí založené na vlastních zkušenostech bývá zpravidla pevnější než odvaha vyvolaná alkoholem.

V tom může spočívat jeden z největších přínosů abstinence. Nejde především o to, čeho se člověk vzdává, ale co získává. Jasnou mysl i v situacích, kdy ostatní ztrácejí sebekontrolu. Rána bez kocoviny. Vědomí, že dobrá nálada, odpočinek ani společenský život nejsou závislé na účinku psychoaktivní látky. A také zkušenost, že radost, přátelství i oslavy mohou být stejně upřímné a intenzivní i bez alkoholu.

Cílem této úvahy není přesvědčit všechny, aby přestali pít. Každý dospělý člověk má právo rozhodnout se podle vlastních hodnot a priorit. Pokud však lze prožívat radost, odpočinek, odvahu i společenský život bez alkoholu, stojí za to položit si jednoduchou otázku: co nám jeho pravidelná konzumace skutečně přináší, co bychom nemohli získat i jinak?

Diskuse o reklamě na alkohol není diskusí o tom, zda má být alkohol zakázán. Týká se především toho, jaké místo by měla mít propagace této návykové látky ve veřejném prostoru.

Zastánci současné úpravy upozorňují, že reklama především podporuje konkurenci mezi jednotlivými značkami a že rozhodnutí pít alkohol je věcí osobní odpovědnosti. Připomínají také, že většina dospělých lidí konzumuje alkohol bez závažných problémů a že přílišná regulace může představovat nepřiměřený zásah do svobody podnikání.

Na druhé straně odborníci na veřejné zdraví dlouhodobě poukazují na to, že marketing pomáhá utvářet společenské prostředí a ovlivňuje postoje zejména mladých lidí. Proto řada zemí postupně zpřísnila pravidla pro propagaci tabákových výrobků a v některých případech také hazardních her. Smyslem těchto opatření nebylo zakázat jejich legální užívání dospělými, ale omezit jejich společenskou atraktivitu a chránit zranitelnější skupiny obyvatel.

Stejná debata se dnes vede také o alkoholu. Navrhovaná opatření přitom nemusí znamenat úplný zákaz reklamy. Často se diskutuje o omezení sponzoringu sportovních akcí alkoholovými značkami, přísnějších pravidlech pro reklamu na sociálních sítích, větší ochraně nezletilých nebo zpřísnění podmínek, za nichž lze alkohol propagovat.

Aktuálnost této diskuze ukazuje i nedávný rozhovor se zakladatelem Kiwi.com Oliverem Dlouhým, který prohlásil, že chce „naučit mladé zase pít“. Za pozornost stojí i širší souvislost: historický objekt, v němž pivovar vznikl, byl zrekonstruován městem s využitím státních dotací za přibližně půl miliardy korun. Nabízí se proto otázka, zda je vhodné, aby veřejně podpořená obnova kulturní památky sloužila projektu, jehož ambicí je rozšířit spotřebu psychoaktivní návykové látky mezi mladými lidmi.

Rozlišovat je přitom vhodné dvě odlišné věci. Jednou je právo dospělého člověka rozhodnout se, zda bude alkohol pít. Druhou je právo výrobců aktivně propagovat návykovou látku prostřednictvím reklamy. Přestože spolu tato témata souvisejí, nejsou totožná a zasluhují samostatnou veřejnou debatu.

O tom, kde by měla ležet hranice mezi ochranou veřejného zdraví, osobní svobodou a obchodními zájmy, mohou existovat rozdílné názory. Aby však byla taková debata skutečně věcná, měla by vycházet především z ověřených poznatků, nikoli z mýtů, marketingu nebo tradic, které přestaly odpovídat současným vědeckým důkazům.