Gangster Putin: Tajemná miliardová krádež v Petrohradu

Píše se rok 1952 a do petrohradské rodiny se rodí Vladimir Vladimirovič Putin. Jeho matka byla pracovnicí v továrně a jeho otec sloužil v sovětském námořnictvu. Není od věci zmínit, že jeho děd byl kuchařem Lenina a následně i Stalina. Putin studoval na Leningradské univerzitě a v roce 1975 ji absolvoval. Jeho diplomová práce se týkala „Principu obchodování s doložkou nejvyšších výhod v mezinárodním právu.“ Rovněž se zde setkal s Anatolijem Sobčakem, profesorem vyučujícím obchodní právo, který se stal později spoluautorem ruské ústavy. Následně roku 1997 získal Putin titul na Petrohradské hornické univerzitě za práci o energetických závislostech a jejich využití v zahraniční politice (!).

S pádem Berlínské zdi se Putin, v té době agent KGB umístěný v Drážďanech, vrátil do rodného Petrohradu, kde přišel do kontaktu se svým bývalým učitelem. V květnu roku 1990 se stal poradcem týkajících se mezinárodních záležitostí u Sobčaka, který se mezitím stal starostou Petrohradu. O rok později, v červnu, byl povýšen na pozici vedoucího výboru pro vnější záležitosti kanceláře primátora, v níž měl na starost rozvíjení mezinárodních vztahů, podporu zahraničních investic a registraci obchodních podniků.

Pro starostu Anatolije Sobčaka byl Putin pravou rukou, respektive mužem na špinavou práci, neboť Petrohrad bylo notoricky známé město kriminálních živlů. Podle politického analytika Stanislava Belkovského působil Putin jako prostředník mezi Sobčakem a místními mafiánskými skupinami.

Když došlo ke kolapsu sovětského svazu, v Petrohradu nastal obrovský nedostatek potravin. Nebylo ani cizí měny, aby se mohlo jídlo dovážet ze zahraničí. Problém se měl vyřešit tím, že firmy začaly nabízet suroviny, nerosty a ropu na prodej v zahraničí, aby následně získané peníze byly využity pro nákup potravin. Na následujícím záběru je možné spatřit tehdejšího místostarostu Putina, jak ujišťuje obyvatele Petrohradu o dodávkách tak potřebného jídla … které ovšem v drtivé většině nedorazilo.

Marina Salye, členka petrohradské městské rady, byla pověřena poté, co se ve městě rozhořely protesty z nedostatku potravin, vyšetřováním, co se stalo. Její zvláštní komise zjistila, že na základě Putinem podepsaných dokumentů bylo vyvezeno přes 124 milionů dolarů (přes 2 miliardy korun) na hodnotě surovin firmám, avšak tyto firmy po obdržení surovin náhle ukončily svoje působení. Není náhodou, že v nich bylo mnoho lidí z těch, kteří se pohybovali a pohybují kolem Putina od uchopení jeho moci ve státě. Salye s městskou radou zahájila vyšetřování zpronevěry peněz Putinem, avšak to bylo následně pozastaveno starostou Anatolijem Sobčakem.

Během let 1993 až 1995 bylo mnoho ruských firem na pokraji kolapsu, a tak se uchýlila ruská vláda k jejich podpoře využitím rezerv z pokladen státních podniků. V roce 1991 se privatizovala společnost „Twentieth Trust“, z níž jen během roku 1993 zmizelo z účetnictví zhruba 4,5 milonu dolarů. Přitom dostávala 80% svých příjmů přímo od Petrohradu. Existovalo podezření, že vyprala desítky milionu dolarů, a proto s ní bylo v roce 1999 zahájeno trestní řízení. Tento „případ 144128“ se stal známým jako „Putinova aféra“ právě proto, že vedle Anatolija Sobčaka to byl on, kdo podepisoval veškeré dokumenty týkající se finanční správy Petrohradu. V době prošetřování (r. 1999) však už byl Putin premiérem a zanedlouho se stal také prezidentem, přičemž vyšetřování náhle skončilo na příkaz generálního prokurátora v srpnu roku 2000.

Podplukovník Andrej Zykov, jenž měl toto prošetřování na starost, byl o rok a půl později ze své pozice propuštěn. Roku 2010 Zykov vydal a nahrál na internet prohlášení v ruštině o jeho vyšetřovatelské činnosti této aféry (k dispozici zde). Pochopitělně se projevily snahy politických sfér jeho výpovědi smazat, naštěstí však byly ještě dříve pro případ jistoty staženy a uloženy politoložkou Karen Dawishovou.

Zykov uvádí, že peníze „vyvedené“ z firmy Twentieth Trust putovaly na stavbu asi třiceti sezónních, letních sídel na španělském pobřeží Costa Blanca v letovisku Alicante & Torrevieja. Sobčak i Putin dvě z těchto sídel vlastnili také. Španělské noviny uvedly, že mezi roky 1996 a 2000 Putin navštívil vždy pod falešným pasem toto místo třicetsedmkrát. Španělská vláda patrně o tomto věděla, ale neměla zájem vyvolávat mezinárodní incident.

Zároveň vyšetřování odhalilo, že firma Twentieth Trust postavila roku 1996 pro Vladimira Putina vilu na březích jezera Komsomolskoje. Souputník Zykova Kaliničenkov ve svém pátraní dospěl k dokumentům o získání Putinova bytu na Vasilievském ostrově v Petrohadě. Nově zrekonstruované byty skoupila akciová společnost Linix, respektive byla provedena výměna za bytové jednotky mnohem menší hodnoty, které Linix vlastnila ve Vsevolozhsku. Poté byly byty na Vasilievském ostrově distribuovány různým vládním úředníkům a Putinovi připadl byt 24 v 17. budově na třídě Second Line Avenue.

Není náhodou, že se zrovna Vladimir Putin dostal svými praktikami až na vrchol moci po rozpadu SSSR v korupci pohlceném Rusku. Jeho povahu a politické chování lze vysledovat právě již v dobách, kdy ukončil svou kariéru v KGB. Není náhodou, že se tento člověk zabarikádoval u moci, aby v ní zůstal prakticky už třicet let (včetně nynějšího prezidentského termínu). Není náhodou, že tento člověk mrknutím oka rozpoutal největší válku v Evropě od dob války světové, zatímco naši politici (namátkou Zeman) se stále ve své naivitě a nevědomosti domnívali o „zdravém rozumu“ ruského diktátora. A byl to právě Zeman, který pak ve svém proslovu prohlásil:

„Věřím, že se situace uklidní, nikoliv však zbabělým kompromisem, ale rozhodnou reakcí proti agresorovi. Hluboce lituji, že k tomu dochází, ale musíme se chovat jako stateční lidé, kteří si agresi nenechají ve vlastním zájmu líbit.“

Bohužel, ani po dvou letech stále ještě nepřišlo na onu rozhodnou reakci Západu, aby bylo Rusko zastaveno ve své rozpínavosti pod přikrývkou falešných narativů a domnělých záminek, které se zamlouvají Rusku nakloněným, západní demokracie kritizujícím lidem. Jeden příklad za všechny uveďme jeden výstižný komentář z mého minulého článku (podotkněme, že je autor ve svém oslovení velmi milý):

„Pane pisálku Ivánku, víte, že má Rusko ve výzbroji přes 6.200 kusů jaderných a termonukleárních zbraní a k tomu jejich nosiče?“

Strach! Strach z eskalace konfliktu, to je tou onou magickou mantrou, kterou jsme slýchá;vali neustále ze strany západních politiků. A co dělalo Rusko? Umně toho využívalo! Kdykoli Západ přistoupil k nějakému dalšímu kroku, Ruská federace odvětila jakoby v dětinské přestřelce: „Nedělejte to, nebo od nás dostanete takovou facku, až budete točit piruety.“ Ale co dělá Rusko? Neustále pokračuje ve své invazi - a to je prosím ta největší eskalace, již jsme mohli za celou dobu války vidět. Žádná podpora Ukrajiny na obranu proti tomuto režimu zla se doposud nevyrovnala eskalaci mafiánského ruského státu. Kdyby tomu tak bylo, agrese by byla odražena a Rusko by bylo donuceno k jednání ne za jeho podmínek, ale za podmínek Ukrajiny. Nechci si hrát na fanatického podporovatele války, ale je to právě tento strach z eskalace, který tuto válku jenom dále a dále prodlužuje.

Takže si ten komentář vezměme logicky:

1) Rusko má tisícovky jaderných zbraní.

2) Rusko napadne sousední stát.

3) Sousední slabší stát nemůže byt ubráněn, protože Rusko hrozí nasazením jaderných zbraní.

Z toho nám vyplývá jasná obecnina:

4) Nemůžeme bránit slabší státy proti větším agresorům a agresoři si tak mohou rozdělovat menší státní útvary beztrestně.

5) Navíc mohou velcí agresoři podporovat štěpení dalších větších celků, a  tak si brázdit cestu dalším „speciálním vojenským operacím“.

Jistě, Ukrajina nyní nemůže být přijata do NATO, protože z toho by plynula povinnost pro všechny členské státy vyhlásit válku Rusku. Ale NATO již fakticky Ukrajině pomáhá, ale stále pouze jen tolik, aby se Ukrajina sotva udržela a nehroutila se tváří v tvář válečné ekonomice Ruska spolupracujícímu s jinými diktátorskými režimy. Například Scholzovo odmítání dodání Taurusů na Ukrajinu je dalším naprosto zbytečným ústupem zlu. Naštěstí se už shromažďují hlasy, aby se vojenská podpora konečně zvýšila. A co tomu muselo předcházet? Ústup ukrajinských jednotek a naprosto zbytečná ztráta životů na obou stranách. Je absurdní sledovat, jak se srocují ruské jednotky na hranicích s Ukrajinou a ukrajinská armáda nemá povolení je odstřelovat. Politici musí povolit střelbu na cíle ryze vojenského charakteru i mimo území Ukrajiny, v Ruské federaci!

A jen tak pro zajímavost, jeden velice inspirativní článek o českém byznysmenovi, který zasvětil svůj čas i prostředky pomoci Ukrajině: zde.

Stát na straně dobra a spravedlnosti vyžaduje zásadové lidi, a to jak voliče, tak politiky, neboť politika je odrazem společnosti. Stát na straně dobra znamená se štítit zbabělství schovávající se za pragmatismus, prospěchářství a všelijaké další výmluvy. Stát na straně dobra znamená být aktivní občan schopný čelit strachu:

„Jedinou věcí, které se musíme bát, je strach sám.“ (F. D. Roosevelt)

Snad bychom si i my po roce 1938 a 1968 mohli tohle uvědomit. Ukrajina je Evropou a Česko je Evropou. Kultivujme geopolitické, nikoli nacionalistické, myšlení!