Článek
Dle provokativního nadpisu by se dalo předpokládat, že si tento článek dá za úkol zpochybňovat osobnost prvního československého prezidenta, případně se ho bude snažit očernit. Chyba lávky! V takovém případě budeme totiž mluvit o druhém Masarykovi. Tenhle druhý, to není ledajaká osobnost historie. Mluvíme totiž o našem vnitřním Masarykovi, kterého si nosíme stále s sebou. Zakořeněná představa o svědomitém člověku, jenž by za všech okolností hájil vždy naše zájmy - a to zájmy všech různorodých názorových skupin. Velmi se tato idea podobá Bohu, který musí na jedné straně hájit zájmy protestantů, na druhé straně katolíků. Je to zkrátka romantická idea naší zlaté minulosti, k níž máme nutkání se obracet.
A častokrát je ve srovnání s prvním, historickým Masarykem, taková představa lživá. Stejně jako Bůh se z ní častokrát stává modlářská stvůra sloužící ku prospěchu všem politickým padouchům, kteří se na něj odkazují, aby utvrdili sami sebe, nebo spíše ostatní ve svém správném jednání. Abychom se dokázali v této schizofrenní situaci zorientovat, budeme muset prvního, objektivního, a druhého, subjektivního Masaryka, trochu odlišit. Tak tedy dvě příhody ze života toho prvního:
Spor o Rukopis zelenohorský a královedvorský
Tento spor se rozhořel roku 1886. Jednalo se o vyvrácení či potvrzení pravosti údajně dávných památek české literatury z 9. až 14. století. Obě památky byly nalezeny po sobě roku 1817 a 1818 - v době, kdy se začalo formovat nacionální cítění evropských národů a mnohé literární památky se objevily i v jiných zemích. Nálezy vzbudily velikou senzaci v českém lidu, neboť měly dokazovat středověkou vyspělost české kultury. Kupříkladu Smetanova opera Libuše byla jimi inspirována. Již od jejich nalezení však Josef Dobrovský pochyboval o jejich pravosti, zatímco František Palacký je naopak vyzdvihoval jako pravé skvosty. Karl Marx je zase kritizoval coby fanaticky zaujaté, zatímco Johan Wolfgang Goethe byl jimi unešen.
Jan Gebauer roku 1886 vydal pod hlavičkou Masaryka v časopise Athenaeum článek, který z hlediska filologického rozporoval jejich pravost. TGM se přidal rozborem z pohledu sociologického. Věděl, že tímto zažehne vášnivou diskuzi, ale byl přesvědčen, že má-li být na něčem postavena historicita národa, nemá to být na podvrzích. To rozpoutalo obrovskou vlnu zášti a hněvu v českém národě. Masarykova společnost popisuje podrobněji:
Proti Masarykovi, který byl hlavním organizátorem rukopisného boje, se zvedla velká vlna odporu. Vznikaly proti němu i různé hanlivé básničky, například tato: „Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi pleská a stále žádá krve naň.“ Národní listy dokonce otiskly nad profesorem Masarykem veřejnou klatbu: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“
Hilsneriáda
Další velké střetnutí Masaryka s českou veřejností nastalo během tzv. hilsneriády. V dubnu roku 1899 byla zavražděna devatenáctiletá katolická dívka Anežka Hrůzová v lese Březina nedaleko od města Polná. Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý Žid, tulák a žebrák Leopold Hilsner, následně odsouzený k trestu smrti. Protože tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu, což připadalo toho roku na konec židovského svátku Pesach, byla vražda ihned spojena se středověkou pověrou o rituální vraždě, kdy Židé vraždí křesťanské děti či panny (tělo Anežky nemělo protrženou panenskou blánu) a jejich krev přidávají do macesů.
Nutno podotknout, že se opět jednalo o mezinárodní „trend“, neboť například ve Francii probíhala známá antisemitská Dreyfusova aféra. Když se tedy do toho Masaryk s vervou vložil, a to až natolik, že se vydal sám na místo pokusit se vypracovat rekonstrukci činu, aby vyvrátil onu v národě zakořeněnou rituální pověru, znova musel čelit obrovské nenávisti ze strany českého lidu. Přicházeli mu mnohé anonymní dopisy s podobnými obsahy:
„Masaryčku, Masaryčku, máš velmi úlisnou hubičku, myslím, že jsi dostal od Židáčků pět tisíc na ručičku, zasloužil bys Masaryčku jít s Hilsnerem na houpačku.“
Masaryk zobrazený na karikatuře jako placený Židy.
Historický Masaryk dnes
Na těchto příkladech lze vidět, že Masaryk byl většinovou společností po velkou část svého života opovrhován, nebo alespoň ignorován. Teprve později začínal nabývat na významu jak doma, tak v zahraničí. Vlastně to bylo pouhých dvacet let z jeho života, kdy se mu dostalo velkého uznání jakožto zakladatele československého státu. Nu a během těchto dvaceti let se také začal tvořit přirozený kult osobnosti, snad i zaslouženě, o čestném, takřka svatém státníkovi. A tak se dostáváme až do přítomných dob.
Neuplyne snad ani jedno léto, aby opět někdo z veřejné a politické sféry nevytáhnul Masaryka z historie na povrch, nepoužil jeho citát nebo se na něj nějakým způsobem odkazoval. To samo o sobě není špatné - ovšem pokud se tím nepřekrucuje historicita jeho smýšlení a nezaměňuje se tak pravý Masaryk s Masarykem lživým.
V kontextu dnešního dění můžeme říci - a to by mohl potvrdit každý historik a masarykolog - že by TGM byl aktivním intelektuálem, vyjadřujícím se k různým událostem veřejného života, zároveň však člověkem zastávajícím své filozofické a náboženské názory (viz jeho víra v teleologickou Prozřetelnost jako motivaci jeho konání) a s nimi spjatou morálkou, byl by to člověk hledající pravdu a odhalující mýty, dnešním slovem dezinformace. V politice by se zásadně ohrazoval vůči všem, kteří zpochybňují západní demokracie a jejich podstatu, kteří zpochybňují začlenění naší země do Evropské unie či Severoatlantické aliance (viz jeho Komenského ideál panevropy), a také - proti těm, kteří zpochybňují právo Ukrajiny se bránit, volají po míru dle ruských not a vůbec tíhnou k ruské sociopolitické tradici (viz jeho dílo Rusko a Evropa).
„Kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou – kdybych ji měl ze zdi vyrvat!“ (Masaryk reagující na proslovy Hitlera)
