Článek
Začal bych na úvod sdělením komentáře, který se objevil u mého minulého článku, týkající se mimo jiné ruských hrozeb:
„Rusko už není země bohatýrů ani starých primitivních komunistů, kteří řádili i u nás. To byli ti o kterých jsme říkali že jsou jen u komunistů z prospěchu. Dnes jsou tito lidé napříč politickým spektrem, jak to rádi říkají ti „nahoře“. Rusko po zkušenostech z Ukrajiny myslím vystřízlivělo a nikam, kde nemají podporu už nepolezou. Řeči jsou jen řeči. A pokud by opravdu vznikla válka ,nepomohou nám žádné F 35 ani jiné vymoženosti. Někomu v zoufalství praskne v hlavě a civilizace končí.“
Tento komentář dobře ilustruje časté vnímání ruské hrozby – směs skepticismu, fatalismu a nepochopení hybridní války. Představa, že Rusko po Ukrajině „vystřízlivělo“ a nebude expandovat tam, kde nemá podporu, je nebezpečně naivní. Moskva sází nejen na tanky, ale i na dezinformace, korupci či energetický tlak. Myšlenka, že v případě války „civilizace skončí“, pak vede spíše k pasivitě než k obraně. Přitom právě schopnost odolávat hybridním hrozbám rozhodne, zda se staneme dalším slabým článkem, nebo zemí, která se dokáže bránit.
Pojem hybridní válka se začal výrazněji používat v 21. století, ačkoli jeho podstata sahá hluboko do historie. Mezi prvními jej definoval americký vojenský analytik Frank Hoffman, který jej popsal jako kombinaci konvenčních, nekonvenčních, kybernetických a informačních operací. Hybridní válka zahrnuje dezinformace, ekonomický nátlak, sabotáž, podněcování nepokojů či využívání zástupných aktérů. Kromě západních odborníků tento koncept rozpracoval i ruský generál Valerij Gerasimov, náčelník Generálního štábu ruských ozbrojených sil. Ve svém článku z roku 2013, známém jako Gerasimovova doktrína, popsal, jak se mění charakter konfliktů – namísto otevřené války se stále více využívají politické, ekonomické, informační a vojenské nástroje k destabilizaci protivníka. Přestože Rusko oficiálně odmítá, že by tuto strategii aplikovalo, její prvky lze jasně vidět například v anexi Krymu v roce 2014, podpoře separatistů na východní Ukrajině či v šíření dezinformací v Evropě. Hybridní prvky sehrály zásadní roli i při ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, která sice začala jako otevřený vojenský útok, ale byla doprovázena masivní informační válkou, kybernetickými útoky a ekonomickým vydíráním Západu prostřednictvím energetických surovin. Tento přístup je nebezpečný i pro státy, které nejsou přímo vojensky napadeny, protože umožňuje oslabit jejich odolnost a polarizovat společnost, aniž by padl jediný výstřel. Právě proto je důležité chápat hybridní válku nejen jako součást ozbrojených konfliktů, ale jako dlouhodobý nástroj mocenského boje, kterému musí čelit i země jako Česká republika.
Valerij Gerasimov, náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace a první náměstek ruského ministra obrany, od ledna 2023 velitel ruských jednotek nasazených na Ukrajině.
Ruské zpravodajské služby a teroristické operace na území Evropy představují vážnou bezpečnostní hrozbu. Agenti GRU a FSB se podílejí na atentátech, sabotážích i podvratných operacích. Mezi nejznámější případy patří otrava Sergeje Skripala novičokem v britském Salisbury v roce 2018 či výbuchy muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014, kde působili příslušníci jednotky 29155, specializované na destabilizační operace. Kromě fyzických útoků ruští agenti ovlivňují politiku skrze dezinformační kampaně, podporu extremistických skupin nebo korupci klíčových osob. Vedle Ruska působí v Evropě také čínské zpravodajské služby, jejichž aktivity jsou zaměřeny spíše na technologickou špionáž, průmyslovou krádež a budování ekonomického vlivu. Zatímco ruské operace mají často destruktivní charakter s cílem rozložit evropskou stabilitu, Čína postupuje systematičtěji a s dlouhodobější strategií. Přestože se jejich metody liší, obě mocnosti využívají hybridní taktiky k oslabování Evropy zevnitř.
Vladimir Putin v roce 2005 označil rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století,“ čímž dal najevo svůj postoj k rozpadu sovětského impéria a nostalgii po jeho obnovení. Tento narativ se stal součástí ruské státní propagandy, která ospravedlňuje agresivní zahraniční politiku Moskvy. Dmitrij Medveděv, bývalý ruský prezident (2008–2012) a později místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace, je jedním z hlavních představitelů této rétoriky. V roce 2023 například prohlásil, že „Rusko nemá hranice,“ čímž naznačil imperiální ambice Kremlu. Medveděv se pravidelně uchyluje k agresivní a provokativní rétorice vůči Západu, včetně výhrůžek Evropě a NATO, což odráží stále konfrontačnější postoj ruského vedení vůči demokratickým státům.
Na závěr – pokud někdo věří, že Rusko po Ukrajině „vystřízlivělo“ a že nás přestane ohrožovat, má asi podobný pohled na svět jako ten, kdo věří, že když zatáhnete závěs, zmizí vám problémy. Hybridní válka není jen o tancích, ale o tom, jak nám v hlavách rozesít jiný pohled na realitu. K tomu připočtěte korupci, dezinformace a pár špinavých triků, a najednou zjistíme, že náš boj o budoucnost už dávno není jen o vojenské síle, ale o schopnosti rozlišit pravdu od lži. A i když válka na Ukrajině jednou skončí, Rusko nás stále nebude šetřit. Nepřítel se změní, ale jeho zbraně ne. Takže až nás zase někdo bude varovat před zbraněmi hromadného ničení, nezapomeňme, že „neviditelní“ nepřátelé mají také svou sílu.
