Článek
Hnutí Stačilo! přišlo s plakátem, na kterém je prezident Petr Pavel zobrazen v zelené vojenské helmě s vlajkami EU, NATO a Ukrajiny. Nejasným záměrem mu autoři přidali i zakrvácené upíří zuby. Vedle jeho tváře se objevují nápisy „Ochotni obětovat nevinné“ a „Petr Pavel podporuje vyslání českých vojáků na Ukrajinu“. Plakát, který podle všeho prošel úpravami umělou inteligencí, ostře kritizuje prezidentovu zahraniční politiku a snaží se vyvolat dojem, že se Česko chystá zapojit do války. Tvrdá vizuální stylizace i použité slogany připomínají propagandistické techniky známé z minulých režimů.
Komunistická propaganda využívala řadu osvědčených technik k manipulaci veřejného mínění a diskreditaci politických oponentů. Často pracovala s karikaturním zobrazením nepřátel režimu – jejich tváře byly přehnaně zkreslené, démonizované nebo jinak vizuálně upravené tak, aby vzbuzovaly odpor a strach. Významnou roli hrálo spojování oponentů s negativními symboly, například s fašismem, imperialismem nebo zradou národa. Plakáty, novinové ilustrace či filmové záběry často využívaly silně emotivní jazyk a zobrazovaly politické protivníky jako krvelačné agresory, kteří ohrožují obyčejné lidi. Další častou taktikou bylo podsouvání skrytých motivů a záměrů – protivník byl zobrazován jako služebník cizích mocností, bezohledný kariérista nebo válečný štváč. Taková propaganda nevybízela k racionální diskusi, ale měla vyvolat silné emoce, strach a nenávist, čímž se snažila upevnit vládnoucí ideologii a znemožnit jakoukoli kritiku režimu. Pro ilustraci přikládám níže jeden takový výtvor:
Leták Komunistické strany Československa z roku 1929.
Pokud by skutečně došlo k vyslání mírových jednotek na Ukrajinu, bylo by na místě ptát se, proč by to mělo znamenat „obětování nevinných“. Každý voják, ať už ukrajinský, ruský nebo z jakékoli jiné země, je v jistém smyslu obětí – ne snad individuálně bez viny, ale jako člověk vržený do války, kterou sám nevyvolal. Skutečným viníkem této tragédie není ani Ukrajina, která se brání, ani potenciální mezinárodní síly, ale ruská agrese, zakořeněná v ideologii strachu, expanze a imperiálních ambicí. Putinova politika pracuje s představou neustálého ohrožení, které ospravedlňuje agresi jako preventivní obranu. Pokud někdo skutečně „obětuje nevinné“, pak je to právě tento způsob uvažování, který přetváří lidi ve figurky na šachovnici geopolitické hry, místo aby respektoval jejich právo na život v míru.
Evropa si musí uvědomit, že její bezpečnost a nezávislost nemohou stát jen na ochotě Spojených států obětovat své vojáky v konfliktech, které se odehrávají na našem kontinentu. Je neudržitelné spoléhat se na to, že ochranu evropských hodnot a území vždy zajistí někdo jiný, zatímco my se budeme vyhýbat nepříjemným povinnostem spojeným s obranou. Armáda není jen o symbolickém členství v aliančních strukturách, ale také o skutečné odpovědnosti, která s sebou nese i nutnost nasazení sil, pokud je to nezbytné. Ačkoliv je válka krajním a tragickým řešením, nelze předstírat, že svobodu a stabilitu lze udržet pouze diplomatickými gesty. Pokud chceme být skutečně suverénní, musíme být připraveni hájit se vlastními silami – a to i přesto, že je tato úloha často nepopulární a bolestná.
Hnutí Stačilo! tvoří několik subjektů, přičemž hlavní roli v něm hraje KSČM pod vedením Kateřiny Konečné. Tato strana však dlouhodobě postrádá jasně vymezenou ideologii, zejména ve vztahu ke své vlastní minulosti. Na jedné straně se snaží působit jako levicová alternativa kritizující současný systém, na druhé straně se vyhýbá skutečnému vyrovnání s vlastní totalitní historií. Její nejasné programové ukotvení pak neumožňuje předvídat její budoucí kroky – místo konzistentní politiky se často uchyluje k populistickým výpadům, které se mění podle aktuální nálady společnosti. Nabízí se tedy otázka, zda KSČM ve své současné podobě není spíše modernizovanou verzí starého modelu, který se jen přizpůsobuje novým podmínkám, aniž by prošel skutečnou transformací. To vzbuzuje pochybnosti, zda její účast v hnutí Stačilo! představuje promyšlenou politickou vizi, nebo jen taktiku založenou na provokaci a vyvolávání kontroverzí.
Podobné populistické praktiky a provokativní vizuály dnes využívají i jiné politické strany, ať už na pravici, nebo levici. V případě KSČM je však jejich použití obzvláště pikantní – právě kvůli historickému odkazu strany, která sama kdysi ovládala veřejný prostor propagandistickými kampaněmi. Místo skutečné sebereflexe a snahy o ideovou konzistenci se tak uchyluje k metodám, které spíše než programovou pevnost odhalují nevyzrálost jejího vedení.
Intelektuálně a mravně vyspělé politické osobnosti nemají zapotřebí uchylovat se k podobným metodám – jejich síla spočívá v argumentech, nikoli v laciných vizuálních provokacích.
