H. P. Blavatská: Zapomenutá žena, která ovlivnila miliony lidí

Na přelomu 19. a 20. století existovalo jen málo osobností, které vyvolávaly tolik obdivu i kontroverzí jako Helena Petrovna Blavatská. Jedni ji považovali za geniální myslitelku a průkopnici dialogu mezi Východem a Západem, druzí za podvodnici a nebezpečnou okultistku. Ať už se na ni díváme jakkoli, nelze popřít, že svými knihami, přednáškami a založením Teosofické společnosti výrazně ovlivnila podobu moderní spirituality.

V předchozím článku jsem se věnoval tomu, co je teosofie a jaké jsou její základní myšlenky. Tentokrát se zaměříme na osobnost ženy, jež toto hnutí založila a vtiskla mu jeho podobu. Bez pochopení životního příběhu Heleny Petrovny Blavatské totiž nelze plně porozumět ani samotné teosofii. Kdo tedy byla žena, jejíž život připomíná dobrodružný román, a proč dodnes patří mezi nejdiskutovanější osobnosti dějin západního esoterismu?

Její jméno zná mnoho lidí, její knihy však četl jen málokdo. Přestože po sobě zanechala tisíce stran věnovaných filozofii, náboženství a dějinám duchovního myšlení, veřejná debata se o její texty opírá jen zřídka. Místo nich bývají častěji připomínány různé legendy, zkratky nebo názory převzaté z druhé ruky.

Sylvia Cranstonová ve své biografii upozorňuje, že podobný přístup neumožňuje spravedlivě posoudit člověka, jenž zasáhl do intelektuálního života své doby v nebývalém rozsahu. Její práce čerpá z rozsáhlé korespondence, ruských archivních materiálů i svědectví současníků a snaží se ukázat Blavatskou v širších historických souvislostech, nikoli pouze prostřednictvím několika často opakovaných epizod.

To ovšem neznamená, že by její život nevyvolával otázky. Naopak. Byl natolik neobvyklý, že dodnes rozděluje historiky, religionisty i badatele zabývající se západním esoterismem. O to důležitější je oddělovat doložená fakta od pozdějších domněnek a nahlížet na její život očima pramenů, nikoli zažitých představ.

Helena Petrovna Blavatská se narodila 12. srpna 1831 v Jekatěrinoslavi v tehdejším Ruském impériu do starobylé šlechtické rodiny. Po matce zdědila literární nadání, po babičce hluboký zájem o historii, přírodní vědy a starověké civilizace. Už od dětství vynikala neobyčejnou inteligencí, výjimečnou pamětí a neutuchající zvídavostí. Místo společenských zábav trávila hodiny v rodinné knihovně studiem filozofie, náboženství, mytologie a dějin lidstva. Její okolí si zároveň všímalo neobvyklé intuice a psychických schopností, které ji provázely od nejútlejšího věku.

Povaha Heleny Blavatské se od počátku vymykala představám o ženě 19. století. Byla nezávislá, odvážná a odmítala přijímat autority jen proto, že to vyžadovala společnost. Když se v sedmnácti letech provdala za o více než dvacet let staršího státního úředníka Nikifora Blavatského, velmi brzy pochopila, že manželský život není její cestou. Svazek podle dochovaných svědectví nikdy nebyl naplněn a krátce po svatbě manžela opustila. Místo života ruské aristokratky se vydala za tím, co ji přitahovalo už od dětství.

V následujících desetiletích procestovala značnou část tehdy známého světa. Navštívila Egypt, Řecko, Turecko, Francii, Anglii, Severní i Jižní Ameriku, Indii, Cejlon i himálajské oblasti. Nešlo jí o dobrodružství ani o sbírání exotických zážitků. V každé zemi vyhledávala filozofy, náboženské učitele, jogíny, súfije, buddhistické mnichy i představitele starobylých škol. Toužila poznat jejich učení přímo u zdroje a porozumět tradicím, které byly tehdejším Evropanům téměř neznámé.

Ještě před těmito cestami však podle svých vzpomínek opakovaně vídala ve snech a vizích vysokého indického muže v turbanu, jehož totožnost tehdy neznala. Když jej roku 1851 při procházce londýnským Hyde Parkem spatřila poprvé tváří v tvář, okamžitě v něm poznala postavu, která ji už od mládí navštěvovala ve snech. Podle Blavatské to byl Mahátma Morya.

Za rozhodující okamžik svého života považovala právě toto setkání. Mistr moudrosti Morya, jak ho jinak nazývala, jí podle jejích slov sdělil, že se má připravit na velké poslání – pomoci obnovit Pradávnou moudrost a zpřístupnit ji modernímu světu. Pod vedením Mistrů měla později prohloubit studium východní filozofie, buddhismu, hinduismu i dalších starobylých nauk. Právě odtud podle ní vyrůstaly základy učení, které později představila ve svých knihách.

Když roku 1873 dorazila do New Yorku, měla za sebou dlouhé roky putování a jasnou představu o úkolu, jenž chce naplnit. O dva roky později společně s Henrym Steelem Olcottem a Williamem Quanem Judgem založila Teosofickou společnost, čímž začala nová etapa jejího života i dějin moderní spirituality.

V létě roku 1875 dospěly dlouholeté přípravy ke svému vyvrcholení. Blavatská si do svého deníku poznamenala: „Dostala jsem z Indie přímý pokyn založit filozoficko-náboženskou společnost a vybrat Olcotta.“ Vznik budoucího hnutí proto chápala jako naplnění poslání, které jí bylo svěřeno jejími učiteli.

Rozhodující impuls přišel 7. září 1875 během přednášky pořádané v jejím bytě. Následná diskuse přivedla Henryho Steela Olcotta k návrhu založit organizaci věnovanou studiu filozofie, náboženství a starověkých tradic. Návrh se setkal s okamžitou podporou přítomných a o dva měsíce později, 17. listopadu 1875, byla v New Yorku oficiálně založena Teosofická společnost. Jejím prvním prezidentem se stal Henry Steel Olcott, zatímco Blavatská byla její hlavní filozofickou představitelkou.

Blavatská od počátku zdůrazňovala, že nejde o nové náboženství ani sektu. Teosofická společnost měla být otevřeným prostorem pro svobodné hledání pravdy a studium různých duchovních i filozofických směrů. Členové proto nemuseli přijímat žádnou závaznou věrouku ani věřit v karmu, reinkarnaci nebo existenci Mahátmů. Tento charakter později potvrdil i americký soud, který konstatoval, že nejde o náboženskou organizaci, protože nemá dogma, předepsané bohoslužby ani povinné vyznání víry.

Tomu odpovídají i tři cíle hnutí:

Tyto cíle zůstávají beze změny dodnes.

Po založení Teosofické společnosti se z malého newyorského okruhu začalo postupně stávat mezinárodní hnutí. Blavatská přitahovala pozornost nejen svými znalostmi, ale i neobvyklou schopností spojovat témata, která se tehdejšímu čtenáři zdála vzdálená: starověké nauky, moderní vědu, náboženskou symboliku i otázku skrytých možností člověka.

Významným mezníkem byl odchod do Indie. Tam našla Teosofická společnost prostředí, v němž mohla její myšlenka univerzální duchovní tradice zaznít s novou silou. Blavatská veřejně hájila hodnotu hinduismu a buddhismu v době, kdy byly tyto tradice v koloniálním prostředí často přehlíženy nebo posuzovány očima evropské nadřazenosti. Pro část indických vzdělanců proto představovala hlas, který se nebál postavit na obranu jejich vlastního duchovního dědictví.

Právě v Indii získalo celé hnutí širší rozměr. Už nešlo jen o skupinu západních hledačů, kteří se zajímali o okultismus a spiritismus. Teosofie se začala stávat mostem mezi kulturami – pokusem ukázat, že staré náboženské a filozofické systémy nejsou přežitkem minulosti, ale živým zdrojem poznání pro moderní dobu.

S rostoucí známostí Heleny Petrovny Blavatské přibývalo nejen jejích obdivovatelů, ale také odpůrců. Kritika přicházela z různých stran – od křesťanských misionářů, spiritistů, skeptiků i představitelů tehdejší vědecké obce. Největší dopad na její pověst však měly dvě aféry, které ji provázely až do konce života.

První z nich byla takzvaná aféra Coulombových. Emma a Alexis Coulombovi, kteří působili v sídle Teosofické společnosti v Adjaru, byli po vleklých osobních a finančních sporech propuštěni. Krátce nato zveřejnili sérii dopisů, které měly dokazovat, že Blavatská své údajné okultní jevy sama aranžovala. Tyto materiály převzali křesťanští misionáři a využili je v rozsáhlé kampani proti Teosofické společnosti. Blavatská od počátku tvrdila, že dopisy byly upravené nebo zcela zfalšované a že obvinění byla motivována osobní pomstou.

Na základě těchto událostí vyslala londýnská Společnost pro psychický výzkum do Indie mladého vyšetřovatele Richarda Hodgsona. Jeho zpráva z roku 1885 dospěla k závěru, že Blavatská byla podvodnice a že údajné paranormální jevy byly výsledkem promyšlené manipulace. Hodgson byl však od počátku výrazným skeptikem a podle pozdějších kritiků přistupoval k vyšetřování s předem utvořeným názorem. Ve své zprávě navíc věnoval pozornost především důkazům podporujícím jeho závěry, zatímco svědectví hovořící ve prospěch Blavatské z velké části opomíjel. Přesto byla jeho zpráva po více než století považována za rozhodující důkaz proti ní.

Situace se výrazně změnila až o sto let později. Britský odborník na analýzu rukopisů Vernon Harrison, který sám nebyl teosofem, podrobil Hodgsonovu zprávu podrobnému rozboru. Dospěl k závěru, že vyšetřování trpělo závažnými metodickými nedostatky, pracovalo se selektivně vybranými důkazy a v řadě případů docházelo k nepodloženým závěrům. Harrison proto označil Hodgsonovu zprávu za zaujatou a z odborného hlediska nedůvěryhodnou. Jeho studie byla publikována právě Společností pro psychický výzkum, tedy organizací, která Hodgsonovu zprávu o sto let dříve vydala.

Harrisonova analýza významně přispěla k přehodnocení jednoho z nejznámějších dokumentů spojených se jménem Heleny Petrovny Blavatské. Ukázala, že zprávu, která po více než století výrazně ovlivňovala její pověst, nelze považovat za spolehlivý historický pramen. Právě proto dnes stále více historiků přistupuje k jejímu životu kritičtěji vůči starším obviněním a usiluje o jejich posouzení na základě širšího souboru pramenů.

Přestože byla Blavatská během svého života často terčem ostré kritiky a nepochopení, její význam daleko přesáhl hranice teosofického hnutí. Jako jedna z prvních představila západnímu světu myšlenky karmy, reinkarnace, meditace, hinduismu či buddhismu v době, kdy byly pro většinu Evropanů a Američanů téměř neznámé.

Její stopu lze nalézt u řady významných osobností 19. a 20. století. K těm, kteří se o teosofii zajímali nebo se k ní veřejně hlásili, patřili například indičtí státníci Mahátma Gándhí a Džaváharlál Néhrú, spisovatelé Lev Nikolajevič Tolstoj a Gustav Meyrink, básníci a laureáti Nobelovy ceny za literaturu William Butler Yeats a T. S. Eliot, fyzik a chemik William Crookes, přírodovědec a spolutvůrce evoluční teorie Alfred Russel Wallace, vynálezce Thomas Alva Edison či hudební skladatel Alexandr Skrjabin. Ve výtvarném umění se teosofické motivy promítly do tvorby průkopníků moderní abstrakce Vasilije Kandinského, Františka Kupky, Hilmy af Klint, Kazimira Maleviče a Pieta Mondriana. Později se o dílo Heleny Petrovny Blavatské zajímal také americký zpěvák Elvis Presley.

Blavatské odkaz však nespočívá pouze ve vlivu na známé osobnosti. Její díla byla přeložena do mnoha jazyků a stala se předmětem zájmu historiků, religionistů i dalších badatelů. Také Teosofická společnost, kterou roku 1875 spoluzaložila, působí v mnoha zemích a pokračuje v šíření myšlenek, jež stály u jejího vzniku.

Významný je také její podíl na zrodu moderního hnutí New Age. Přestože se tento proud začal formovat až ve 20. století, mnohé z jeho základních myšlenek se objevují již v teosofii. Řada religionistů proto považuje Blavatskou za jednu z osobností, které položily ideové základy tohoto směru. Prostřednictvím teosofie, New Age a dalších náboženských proudů se její učení rozšířilo po celém světě a zasáhlo život stovek milionů lidí.

Jen málokterá žena 19. století se tak výrazně zapsala do moderních dějin spirituality jako Helena Petrovna Blavatská. Ať už se na ni díváme jako na vizionářku, reformátorku náboženského myšlení nebo jednu z nejvýraznějších osobností západního esoterismu, její místo v dějinách světového myšlení je jen obtížné přehlédnout.

Zdroj: Cranston, Sylvia. Neobyčejný život a vliv Heleny Blavatské, zakladatelky moderního teosofického hnutí.